Čís. 348.Nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. dubna 1919 č. 223 sb. z. a n. o ochraně zaměstnanců používajících bezplatného bytu jest pouze na prospěch těch, kdož jsou v pracovním poměru nižšího řádu.(Rozh. ze dne 30. prosince 1919, R I 504/19).Opírajíc se o mimosoudní výpověď služebního poměru žalovala firma A. svého dřívějšího zaměstnance inženýra В. o vyklizení služebního bytu. Prvá stolice vyhověla námitce nepřípustnosti pořadu práva a odmítla žalobu. Důvody: Nařízením vlády republiky Československé ze dne 24. dubna 1919 čís. 223 sb. z. a n. bylo stanoveno, že výpověď z pracovní smlouvy, kde zaměstnanci poskytnut na místě mzdy nebo její části bezplatný byt má-li býti proti zaměstnanci učiněna, vyžaduje svolení soudu po předchozím nesporném řízení, aniž by nařízení toto rozlišovalo různé druhy zaměstnanců vyššího neb nižšího stupně, a jest tudíž nepochybno, že v tomto případě, kde jedná se o podnik, podléhající živnostenskému řádu, jest služební poměr žalovaného posuzovati ve smyslu zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z. a že i na tento poměr ustanovení shora dotčeného nařízení se vztahuje. Při tom nepadá nijak na váhu, že nařízení v § 1 uvádí jen příkladmo některé nižší druhy zaměstnanců, kteří nejčastěji v úhradu služby nebo mzdy požívají bezplatného bytu, ježto nelze si mysleti, že by vláda, vydávajíc dle zmocnění zákona ze dne 24. července 1917 čís. 307 ř. z. po dobu mimořádných, válkou vyvolaných poměrů k úlevě bytové nouze potřebná opatření, právě zaměstnance vyšší kategorie z této ochrany vylučovala, když nařízením ministerstva spravedlnosti a ministerstva pro sociální péči ze dne 17. prosince 1918 čís. 83 a ze dne 9. února 1918 čís. 62 sb. z. a nař. o ochraně nájemců, každý nájemce proti bezdůvodné výpovědi se strany pronajímatele ochrany soudu požívá. Mimosoudní výpovědi z takovýchto služebních neb pracovních poměrů bez svolení soudu jsou neplatné, takže i v tomto případě výpověď daná žalobcem žalovanému neměla právního účinku, nehledíc ani k tomu, že nebyla dána ani ve lhůtě stěhovací, a ježto svolení příslušného soudu k výpovědi lze za platnosti dotčeného nařízení dosíci jen po předchozím řízení nesporném, jest sporné jednání o takovéto výpovědi vyloučeno, a slušelo proto námitce žalovaného místo dáti a žalobu z moci úřední odmítnouti. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva, uváživ v podstatě toto: Dospěl-li soud prvé stolice — a to plným právem — k tomu, že služební poměr žalovaného dlužno posuzovati podle zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z., pak zcela neodůvodněně používá předpisů nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. dubna 1919, čís. 223 sb. z. a n., podle něhož jsou ochrany, tímto nařízením poskytované, účastni pouze zřízenci, jichž pracovní (tedy nikoli »služební«) poměr je vyznačen pracovní smlouvou a mzdou (srov. § 1 cit. nař. »domovník, vrátný, topič, kočí atd.«). Tomu nasvědčuje i to, že zákonodárce rozlišuje mezi poměrem pracovním a poměrem služebním (srov. § 1151 obč. zák., § 5 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z., § 4 zákona o úřednících velkostatků ze dne 13. ledna 1914 čís. 9 ř. z.), a s hlediska předpisů § 6 obč. zák. konečně též výpočet § 1 cit. nař., do něhož mezi zaměstnance kategorie pracovní, mzdou odměňované, zaměstnanci kategorie služební nejsou pojati. Požívajíť zaměstnanci služebních kategorií zajisté už ochrany v zákonech jich se týkajících tím, že jim náležejí výpovědi dlouhodobé na rozdíl od krátkodobých výpovědí zaměstnanců pracovních kategorií. Jelikož tedy na služební poměr žalovaného předpisů nařízení ze dne 24. dubna 1919 čís. 223 sb. z. a n. nelze použíti, jsou vývody soudu prvé stolice, pojící se k těmto předpisům, neodůvodněny a jmenovitě nelze souhlasiti s tím, že by podle těchto předpisů a dle § 477 čís. 6 c. ř. s. měl býti pro žalobní nárok pořad práva zatarasen.Nejvyšší soud potvrdil usnesení druhé stolice.Důvody:Činí-li § 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. dubna 1919 čís. 223 sb. z. a n. výpověď pracovní smlouvy, dle které zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci na místo mzdy nebo její části bezplatný byt, závislou na svolení příslušného okresního soudu, a uvádí-li, třeba jen příkladmo, jakožto zaměstnance, jichž nařízení se týká, domovníky, vrátné, topiče, kočí, tož vysvítá zřejmě již ze znění dotčeného ustanovení, že jeho ochrany účastni jsou jen zaměstnanci nižšího druhu, poněvadž jen smlouva s těmito má povahu smlouvy pracovní, a jen tito berou mzdu za své práce, nikoli však zaměstnanci druhu vyššího, jsoucí k zaměstnavateli v poměru služebním a požívající služného za konané služby. Správnost tohoto výkladu vyplývá však i z patrného úmyslu zákonodárcova, chrániti hlavně zaměstnance hospodářsky slabé, jimž za nynější bytové nouze působí největší obtíže najíti přístřeší, pozbyli-li nároku na dosavadní bezplatný byt. Poukaz stěžovatelův k § 1151 obč. zák., v němž prý úplata za konané služby nazývá se zcela všeobecně mzdou, jest nemístný, ježto § 1151 obč. zák. v novém doslovu (§ 150 III. novely) o mzdě vůbec již nemluví. Protože pak předpisy výše naznačeného nařízení jsou rázu výjimečného, nelze jich ani obdobně užíti na zaměstnance vyššího druhu. Konečně nutno připomenouti, že, i kdyby ono nařízení se vztahovalo k žalovanému, nebylo by lze tvrditi, že pro podanou žalobu jest vyloučen pořad práva, kdyžtě žalobce se nedomáhá zrušení služebního poměru vůči žalovanému, výpověď tedy není předmětem sporu, nýbrž pouze jeho předpokladem. Následkem toho mohla by i v případě naznačeném žaloba býti pouze zamítnuta z důvodu věcného, totiž proto, že se opírá o výpověď bezúčinnou a tudíž nemá podkladu právního.