Čís. 332.

Pro otázku, zda zaměstnanec jest zaměstnancem vyššího řádu (po rozumu zákona o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. z.), nezáleží na tom, k jakým pracem má způsobilost, nýbrž na tom, k jakým službám jest ustanoven. Občanský zákonník nepropůjčuje zaměstnanci nároku na úplatu za práce, jichž pro válečnou službu nekonal.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1919, Rv I 514/19).
Žalobce byl před vypuknutím války zaměstnancem na velkostatku žalovaného. Dne 1. srpna 1914 povolán byl na vojnu a byl ve válce až do 1. dubna 1919. Vrátiv se byl žalovaným na jednoměsíční výpověď propuštěn. Jeho žaloba, jíž domáhal se služebních požitků za dobu, co byl na vojně a za šestiměsíční výpovědní lhůtu, byla prvou stolicí zamítnuta. Soud odmítl stanovisko žalobce, že jeho služební poměr dlužno posuzovati dle zákona o statkových úřednících, zjistiv, že služby, jež žalobce konal а k nimž byl zjednán, nebyly službami vyššího druhu. Neuznal však žalobní nárok odůvodněným ani s hlediska občanského zákonníka, uváživ toto: Dle § 1156 obč. zák. obdrží zaměstnanec úplatu po vykonané službě. Pro případ, že zaměstnanci bylo válečnou službou zabráněno služby vykonávati, není v občanském zákonníku žádného zvláštního ustanovení. Ustanovení § 1154 b) obč. zák., kteréž opravňuje zaměstnance k nároku na úplatu, když nemocí neb neštěstím na krátký čas jest mu zabráněno služby vykonávati, nelze ani rozšiřujícím výkladem vztahovati na případ služby válečné. — Odvolací soud potvrdil rozsudek prvé stolice, schváliv v obojím směru její právní stanovisko.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Mylným jest názor dovolatelův, že záleží pouze na tom, zda žalobce byl způsobilým konati služby vyššího druhu. Podle § 1 zákona ze dne 13. ledna 1914 čís. 9 ř. z. platí předpisy tohoto zákona pro služební poměr osob (úředníků), ustanovených v hospodářských a lesnických podnicích nebo v jejich vedlejších živnostech ke službám vyššího druhu. Nerozhoduje tedy zaměstnancova způsobilost, nýbrž povaha služeb přikázaných zaměstnanci a jím konaných. Vždyť vyskytuje se dosti případů, že osoby k vyšším službám způsobilé musí konati a konají v postavení podřízeném pouze služby nižšího druhu. K takovým osobám dotčený zákon se nevztahuje. Jakmile však pro žalobce neplatil zákon o statkových úřednících, nemůže se dovolávati ustanovení druhého odstavce § 11 tohoto zákona, podle něhož, je-li zaměstnanec povolán k vojenské službě za války, služební poměr za trvání této překážky může býti zrušen zaměstnavatelem toliko výpovědí, při čemž jest dodržeti výpovědní lhůtu šesti měsíců, aniž domáhati se následkem toho výroku, že mu po čas válečné služby vojenské za služby nekonané přísluší plat smluvený (§ 21 dotč. zák.). Dlužno spíše, jak správně uznal soud odvolací ve shodě s prvým soudcem, posuzovati práva žalobcova podle smlouvy služební a podle ustanovení obecného zákonníka občanského, a podle těchto nemá žalobce nároku na plat za služby nekonané. Jen mimochodem budiž poukázáno k tomu, že i v § 3 jinak zajisté blahovolného císařského nařízení ze dne 29. února 1916 čís. 58 ř. z. ohledně pomocníků obchodních jest stanoveno, že za dobu, po kterou zaměstnanec pro vojenskou službu nemůže vykonávati svých služebních zaměstnání, nepřísluší mu, není-li ujednáno jinak, žádný plat. Téže zásady sluší šetřiti též u jiných zřízenců, pokud zvláštním zákonem není v jejich prospěch stanoveno nic jiného.

Citace:

Rozhodnutí č. 332. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 578-579.