Čís. 46.

Nárok na náhradu škody proti zeměměřiči z důvodu, že jako znalec před soudem podal na základě chybného měření nesprávný posudek.
K otázce příčinné souvislosti mezi takovýmto zaviněním znalce a utrpěnou škodou a rozdělení příslušného průvodního břemene.
(Rozh. ze dne 11. února 1919, Rv I 68/19.)
Ve sporu s manžely С domáhali se manželé A soudního výroku, že manželům С nepřísluší služebnost odvádění vody z určitého pozemku přes jejich pozemek, zejména ne okapovou stružkou ležící ještě na pozemku jejich, že manželé С jsou povinni to uznati, zříditi jiné zařízení k odvádění vody a stružku zaházeti. Žaloba tato byla zamítnuta, poněvadž bylo posudkem inženýra a aut. civ. zeměměřiče В prokázáno, že zmíněná stružka neleží na pozemku žalovaných, nýbrž na sousední, jim do vlastnictví nepatřící parcele. S ostatními námitkami žalovaných a zejména s námitkou vydržení služebnosti se soud za tohoto stavu věci nezabýval. Když rozsudek tento nabyl moci práva, žalovali manželé A inženýra В na náhradu útrat, které musili, podlehnuvše v hořejším sporu, zaplatiti, jakož i nákladu, který jim vzešel soukromým novým přeměřením, tvrdíce, že В jako znalec měřil tehdy nesprávně, zanedbav pravidla svého umění, a že by, kdyby byl měřil správně, byl dospěl k výsledku, že stružka leží na pozemku manželů C. — Prvý soud (krajský soud v Kutné Hoře) žalobu tuto zamítl a odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) rozsudek tento potvrdil. V důvodech svých uvádí: Příčinná souvislost mezi zaviněním a utrpenou škodou jest podstatnou náležitostí nároku na náhradu škody. Soudce o tomto nároku rozhodující musí se tedy z povinnosti úřední zabývati i touto otázkou i kdyby stranami nadhozena nebyla, a zkoumati, zda důkaz o této souvislosti byl podán. Není povinností žalovaného, aby dokazoval, že tu příčinné souvislosti není, neboť pro něho platí v pochybnosti právní domněnka § 1296 obč. zák., že škoda povstala bez jeho viny. Břímě důkazu padá tu na žalobce, kteří dokázati musí, že škoda jím způsobená by nebyla nastala, kdyby nesprávného posudku žalovaného tu nebylo, čili tedy, že jest škoda jejich v příčinné souvislosti s vinou žalovaného. Žalobci obmezili se pouze na tvrzení, že žaloba jejich podaná proti manželům С byla zamítnuta jedině na základě posudku žalovaného dle názoru jejich nesprávného a činí tohoto za škodu jim tím způsobenou odpovědným. Z rozsudků obou stolic ve sporu tom vynesených jest sice patrno, že jedinou a bezprostřední příčinou zamítnutí žaloby na oduznání práva sváděti vodu byl nález a posudek znalcův, že však byly proti žalobě vzneseny ještě další námitky, jimiž se žalovaní bránili a o nichž ve sporu rozhodnuto nebylo. Postačil-li soudu jeden důvod opírající se o posudek znalecký k zamítnutí žaloby, není tím ještě zjištěno, že ostatní námitky byly bezdůvodné. Není v tom tedy odporu se spisy, tvrdí-li rozsudek v odpor vzatý, že není jisto, zda by žalobu manželů A nebyl stihl stejný osud, kdyby posudek byl vyzněl jinak, snad v pravý opak, aneb kdyby ho vůbec nebylo. Důsledek, k němuž soud první stolice takto dospěl, pokládá soud odvolací za správný. Nehledí-li se ani k otázce vydržení služebnosti, byly v předchozím sporu tvrzeny ještě další okolnosti, které mohly míti vliv na jeho výsledek. Tyto okolnosti při rozhodování onoho sporu v úvahu vzaty nebyly. Nelze tedy tvrditi, že by byli žalobci spor vyhráli a škodu neutrpěli, kdyby byl znalec jiný správnější posudek podal. Nestačí také dokázati, že žalovaný nesprávný posudek podal, nýbrž bylo by nutno dokázati, že při správnosti posudku byli by žalobci ve sporu zvítězili. Takový důkaz jest však nemožný a žalobci to ani nenabízeli. Důkaz takový byl by i nepřípustný, poněvadž by znamenal opakování sporu již jednou právoplatně rozhodnutého. Soud první stolice, tedy správně důkazy takové neprováděl a, poněvadž příčinná souvislost mezi škodou a vinou, podstatná to náležitost nároku na náhradu škody, prokázati se nedá, nebylo a není třeba prováděti důkazů o vině žalovaného. Není tu tedy neúplnosti řízení a věc byla po stránce právní i skutkové správně posouzena.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání, zrušil rozsudky obou nižších
soudů a odkázal věc k soudu prvé stolici, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dle rozsudku v původním sporu vydaného byl posudek žalovaného rozhodným důkazem, na němž založeno jest přesvědčení soudu o vlastnictví k sporné stružce, kteréž nutně vedlo k zamítnutí nároku na oduznání služebnosti. Ostatní námitky zůstaly nepovšimnuty. Byl tudiž posudek znalecký jedinou příčinou zamítnutí nároku toho. Jen to, co skutečně se událo a jak se událo, může býti bráno v úvahu, nikoliv, co mohlo nastati. Proto nelze uvažovati o účincích ostatních námitek, které při rozhodnutí onoho sporu neměly vlivu. Nenáleží žalobcům dokazovati, že by při správném posudku jistě byli zvítězili, neboť to jest zcela jiná řada příčin a následků, nežli ta, z níž v tomto případě povstala jejich škoda, a pouze o tu jde. Naopak by žalovaný zbaviti se mohl ručení důkazem, že by škoda jistě byla nastala také tenkráte, kdyby nesprávnost jemu vytýkaná se nebyla stala. Není tedy možno přítomný spor řešiti, aniž by bylo zjištěno, zdali žalovaný při svém posudku zanedbal předpisy zákonné neb pravidla umění svého. Právní posouzení věci v rozsudcích obou soudů nižších jest tedy nesprávné a následkem jeho zůstalo řízení neúplným, poněvadž nebyly zjištěny skutečnosti, z kterých žalující vyvozují zavinění žalovaného a výši své škody (§ 503 č. 4 a 2 c. ř. s.). Poněvadž nedostatky řízení stejně již rozsudek prvé stolice jest stižen, byl mimo rozsudek druhé stolice zrušen též rozsudek první a uloženo soudu prvé stolice další projednání a nové rozhodnutí.

Citace:

č. 46. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 119-121.