Čís. 250.

Tím, že peníze byly složeny na jméno a účet vymáhajícího věřitele u poštovní spořitelny, nepřestaly ještě býti pohledávkou dlužníkovou a jest proto na ně přípustná exekuce týmž vymáhajícím věřitelem dle § 294 ex. ř.
(Rozh. ze dne 29. července 1919, R II 90/19).
Prvý soud (zemský soud v Brně) povolil exekuci zabavením a přikázáním peněz uložených u vídeňské poštovní spořitelny na jméno a účet vymáhající strany, jež však byly vlastnictvím dlužníkovým. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Návrh strany vymáhající, by povoleno bylo zabavení a přikázání k vybrání peněz, jež, jsouce vlastnictvím dlužníkovým, uloženy jsou u poštovní spořitelny vídeňské na jméno a účet strany vymáhající, domáhá se vlastně zabavení a přikázání pohledávky, jež složením peněz vznikla proti poštovní spořitelně. Pohledávka tato přísluší však pouze majiteli účtu (konta) a, poněvadž peníze byly uloženy na účet vymáhajícího věřitele, pouze tomuto, pročež by navrhovaná exekuce byla právně nemožnou, jsouc vedena na vlastní pohledávku. Přísluší-li snad dlužníku nárok na vrácení peněz a měla-li se exekuce snad týkati tohoto nároku, musel by návrh exekuční jinak zníti, ve formě, jíž použito, jest však nepřípustným.
Nejvyšší soud obnovil povolující usnesení prvého soudu.
Odůvodnění:
Stížnosti do usnesení soudu rekursního, zamítajícího návrh na povolení exekuce, nelze upříti oprávnění, neboť k vydobytí své pohledávky z rozsudků vede vymáhající věřitel oproti povinnému exekuci dle předpisů § 294 a §§ 303, 308 ex. ř. Ustanovení § 294 ex. ř. předpokládá, by dlužník měl peněžitou pohledávku, což vymáhající věřitel tvrdí, uváděje, že povinnému příslušejí pohledávky 15000 K a 19000 K. Vymáhající věřitel nevede exekuci na nárok strany povinné, nýbrž na uvedenou pohledávku. Tím, že byly peníze na jméno a účet vymáhajícího věřitele u poštovní spořitelny ve Vídni jako jistota uloženy, nemusely se státi pohledávkami strany vymáhající, a nejde tedy o právně nemožné vedení exekuce na vlastní pohledávky, nýbrž o vedení exekuce na cizí pohledávku, která se nalézá v detenci osoby, odlišné od dlužníka. Strana vymáhající jest pouze detentorem a věřitel má přece právo, by vedl na jmění dlužníkovo a jeho práva exekuci takovou, jaká ho cestou nejkratší vede k uspokojení. Vedení exekuce na základě uvedených předpisů zákona jest tudíž přípustno.

Citace:

Rozhodnutí č. 250. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 459-460.