Čís. 2.

Cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z., upravující mzdové a
pracovní poměry v podnicích sloužících k vojenským účelům, platí bez
rozdílu pohlaví pro všechny zaměstnance těchto podniků.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1919, Rv I 11/18.)
Žalobkyně byla ve službách žalované firmy. O výpovědi nebylo
ničeho umluveno. Žalovaná vypověděla ústně poměr služební a žádala
o vrácení pracovní knížky. Když jí to bylo odepřeno, žalovala na vydání
pracovní knížky. Žalovaná zdráhala se tak učiniti, poněvadž jest podrobena
zákonu o válečných úkonech a vojenská správa odepřela propuštění
žalobkyně. — Prvý soudce (okresní soud v Chomutově) vyhověl
žalobní prosbě, maje za to, že žalobkyni pracovní knížka vydána býti musí,
protože pracovní poměr byl výpovědí rozvázán a zákona o válečných
úkonech u ženských sil pracovních užiti nelze. — Odvolací soud (krajský soud v Mostě) žalobu zamítl. Důvody: Kdežto zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. mluví v § 4 pouze o osobách mužských a cís. nař.
ze dne 18. ledna 1916 č. 18 ř. z. dle § 1 platí tolikéž jen o osobách
mužských, mluví § 1 cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z. pouze
o osobách vůbec, jež jsou zaměstnány v podnicích, sloužících k vojenským
účelům; již z toho lze seznati, že tohoto nařízení nelze jen použíti na
osoby mužské, ale i na všechny osoby v takových podnicích zaměstnané.
Každou pochybnost vylučuje však prováděcí nařízení ze dne 19. března 1917 č. 123 ř. z., jež k § 5 uvádí za příčiny, pro které se může pracovní
poměr rozvázati, u žen pokročilé těhotenství, vlastní kojení, jakož i plnění
nevyhnutelných jinakých mateřských nebo rodinných povinností.
V našem případě jest doznáno, že žalobkyně byla u žalované firmy
zaměstnána, a potvrzením vojenské správy zjištěno, že jest podrobena zákonu
o válečných úkonech. Dle §§ 3 a 5 cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 122
ř. z. rozhodují stížnostní komisaři o tom, zda se připouští rozvázati
pracovní poměr mezi zaměstnanci a zaměstnavateli podniků ploužících
k vojenským účelům; pracovní poměr osob v takovýchto podnicích
zaměstnaných dlužno oboustranně z důležitých příčin a se svolením stížnostní
komise, pokud se týče místní úřadovny rozvázati. Jest pak zjištěno, že
příslušná stížnostní komise souhlasu k rozvázání pracovního poměru
nedala. Žalovaná firma jednala proto úplně ve smyslu stávajících předpisů,
jestliže odepřela vydání pracovní knížky žalobkyni. Tato se sice mohla
podle § 5 cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 112 ř. z. dovolávati pomoci
soudu a žádati podle odst. 2 k § 5 prováděcího nařízení ze dne 19. března
1917 č. 123 ř. z., aby pracovní poměr byl rozvázán; bylo by však bývalo
na ní, aby uvedla důležité příčiny pro rozvázání a dotyčná tvrzení
prokázala, což se nestalo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.
Důvody:
Dovolání uplatňuje proti rozsudku soudu odvolacího toliko důvod
§ 503 č. 4 c. ř. s. Leč neprávem. Dovolatelka brojíc totiž proti
právnímu posouzení věci soudem stolice druhé tvrdí, že ustanovení cís.
nař. ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z. platí toliko pro osoby mužské,
které mohou podle zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. a cís. nař.
ze dne 18. ledna 1916 č. 18 ř. z. přidrženy býti k osobním službám pro
válečné účely, a dovozuje to z předpisu § 5 onoho cís. nařízení z roku
1917 č. 122 ř. z. Mínění tomu nelze přisvědčiti. Aby tomu bylo tak, musil
by obmezení takové stanoviti hned § 1 cís. nař. ze dne 18. března 1917
č. 122 ř. z., poněvadž účel tohoto zákona sledoval zcela jiný cíl, než
zákon o válečných úkonech. Jím měly totiž dojíti zákonné úpravy mzdové
a pracovní poměry osob, jež zaměstnány jsou v podnicích sloužících
k válečným účelům. Jelikož v závodech takových zaměstnány jsou nejen
osoby, jež podléhají předpisům zákona o válečných úkonech, nýbrž i
osoby, na něž se předpisy zákona toho nevztahují, byl by zákonodárce,
kdyby byl obmezení zákonných předpisů, jím právě vyslovených, na osoby
prvnější obmýšlel, obmezení takové výslovně projevil, jako se stalo v § 6
zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z., jenž zřejmě personál podniků
k válečným účelům dožádaných takto rozlišuje a pro obě kategorie jinaké
předpisy stanoví, což opakuje se i v § 18 téhož zákona dovoláním se
citovaného zákonného místa. Právě intence císařského nařízení ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z. nepřipouštěla žádného rozlišování, poněvadž
úprava mzdových a pracovních poměrů obmýšlela se pro všechny
dělníky podniků sloužících k vojenským účelům, aby čeleno bylo svízelným
poměrům doby jak na zaměstnavatele tak na všechny zaměstnané stejně
doléhajícím. Jelikož ale pro některé zaměstnance takových závodů, jež
sloužily k účelům válečným, platily již předpisy zákona o válečných
úkonech, stanovil § 5 cís. nař. ze dne 18. března 1917 č. 122 ř. z., že pracovní poměr osob, pro něž tímto císařským nařízením zřizují se komise
pro stížnosti, rozvázán býti může za podmínek v tomto zákoně
stanovených jen bez ujmy jejich dále snad ze zákona o válečných úkonech
sahajícího závazku. Tím nechtěl tedy zákon stanoviti žádného obmezení
předpisů svých jen na dělníky, kteří přidrženi býti mohou k osobním službám
pro válečné účely, nýbrž vysloviti, že pro tyto zůstává v platnosti dále
sahající závazek ze zákona o válečných úkonech. Tomu nejen neodporuje,
nýbrž plně s tím souhlasí výnos ministerstva vojenství, na který dovolání
poukazuje, že ženštiny v závodech pod válečným dohledem nepodléhají
vojenské disciplinární trestní moci, poněvadž vůbec nejsou podřízeny
ustanovením zákona o vojenských úkonech. Vždyť takto ustanovuje zřejmě
prováděcí nařízení ministerské ze dne 19. března 1917 č. 123 ř. z. k § 5
v posledním odstavci (pátém). Nařízením Národního výboru československého
ze dne 29. října 1918 č. 12 sb. z. a nař. státu československého byly
nejen veškeré závody, jež dosud byly podřízeny zákonu o válečných
úkonech, povolány do služeb československého státu, nýbrž bylo dále
stanoveno, že stížnostní komise zřízené cís. nař. ze dne 16. března 1917 č. 122
ř. z. pro urovnání pracovních a mzdových poměrů rozhodují v dosavadní
své působnosti věcné i místní. Když tedy, jak zjištěno, stížnostní komise
k rozvázání pracovního poměru žalobkynina nesvolila a žalobkyně
nedomohla se oproti tomu soudního nálezu, že tu příčina k rozvázání poměru
toho jest, pak není oprávněna dožadovati se vydání pracovní knížky,
jelikož žalovaná její zaměstnavatelka k vydání tomu jest dle § 80 lit. с
živn. ř. povinna jen po řádném rozvázání pracovního poměru.
Zamítl-li tedy odvolací soud její žalobní žádání, správně věc po právní stránce
posoudil, takže dovolání nebylo lze přiznati úspěchu.

Citace:

č. 2. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 46-48.