Čís. 285.

Nevadí, že uplatňovaný nárok nebyl existentním v čase, kdy podána byla žaloba, jen když do vynesení rozsudku prvé stolice naplnila se míra skutečností, nárok opodstatňujících (§ 406 c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 7. října 1919, Rv I 412/19).
Žalobou ze dne 27. srpna 1918 domáhala se A. proti B. ochrany výlučného užívání prostoru, zapsaného do seznamu veřejného statku obce C. Odůvodňovala žalobu jednak tím, že výlučné užívání prostoru bylo jí proti obci přiznáno právoplatným rozsudkem ze dne 7. května 1913, jednak tím, že žalovaný osobuje si právo jízdy a pohonu dobytka po řečeném prostoru. Žalovaný mimo jiné namítal, že žalobkyně neprokázala výlučného práva užívacího, poněvadž rozsudkem ze dne 7. května 1913 nabyla sice titulu k užívacímu právu, nikoli však věcného práva k výlučnému užívání prostoru. K této námitce zadala žalobkyně za sporu proti obci exekuční návrh, by na základě dotčeného rozsudku povolen byl zápis výlučného užívacího práva soudním uložením listiny. Návrhu tomu bylo právoplatným usnesením ze dne 8. května 1919 vyhověno. Procesní soud prvé stolice uznal pak rozsudkem ze dne 15. května 1919 dle prosby žalobní, maje za to, že na tento případ dlužno použíti ustanovení § 406 c. ř. s., jehož účelem jest, by v takových případech, kde v době vynesení rozsudku nárok na zákonnou ochranu oprávněným se jeví, bylo se vyvarováno novému sporu, jejž zamítnutí žaloby z toho důvodu, že v čase podání žaloby žalobní právo ještě neexistovalo, by mělo za následek, a sluší proto v § 406 c. ř. s. shledávati zásadu, dle níž pro posouzení a přisouzení nároku žalobního stačí, jsou-li tu jeho podmínky v době vydání rozsudku. Nelze ovšem přehlédnouti, že žalovaná strana proti žalobě, původně neodůvodněné, musí se brániti a hraditi náklady spojené s vedením sporu, nesrovnalost tu však lze vyrovnati rozhodnutím rozsudku o útratách sporu. Odvolací soud zamítl žalobu pro tentokráte, v podstatě z těchto důvodů: Náhled prvého soudce, že dlužno v daném případě použíti zásady § 406 c. ř. s. a že tedy stačí, že služebnost žalobkyně na výhradné užívání veřejného statku založena byla před vynesením rozsudku, jest právně mylným. Základní zásadou práva procesního jest, že podmínkou přisouzení nároku jest, by nejen existence, nýbrž i žalovatelnost jeho vzešla před podáním žaloby. Z důvodu procesní oekonomie ustanovil soudní řád výjimku v § 406 při žalobách o plnění, kde dostačí, nastala-li platnost a tím i žalovatelnost plnění třeba za sporu, jen stalo-li se tak před vynesením rozsudku. Toto ustanovení, jako ustanovení výjimečné, nedá se rozšiřovati na jiné spory, zejména na spory k ochraně práva vlastnického nebo služebnosti.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek druhé stolice a odkázal spor na odvolací soud k novému jednání a rozhodnutí. Odmítl výklad, jehož dostalo se § 406 c. ř. s. soudem odvolacím, a přiklonil se po této stránce k právnímu názoru prvé stolice, podotknuv toto: Ustanovení § 406 c. ř. s. obsahuje všeobecný předpis, týkající se procesního řízení vůbec, a vyslovuje se v tomto předpisu, že co do splatnosti plnění rozsudek zníti musí dle stavu věci v době, kdy byl rozsudek vydán. Vyjde-li tedy v řízení na jevo, že nárok žalobcův jest oprávněn, jest tím zároveň dovoděno, že žalobní nárok dodatečně nabyl věcné i formální oprávněnosti, byť i v době podání žaloby nebyl ještě býval odůvodněn. Příčilo by se ostatně zásadě procesní oekonomie, v níž má svůj původ také předpis § 406 c. ř. s., vylučovati použití tohoto zákonného ustanovení v rozepřích o oduznání služebnosti a odmítati konečně vyřízení věci k rozhodnutí zralé bez nutkavého důvodu. Změna, v § 406 c. ř. s. stanovená, se stala, by nemusila býti podána žaloba totožná v den, kdy nárok byl dočasně zamítnut. Rozsudek soudu odvolacího stižen jest v tomto bodě dovolacím důvodem č. 4 § 503 с. ř. s. a muselo proto dovolaní dáno býti místa. Nejvyšší soud neshledal však věc zralou k rozhodnutí o dalších námitkách žalovaného.

Citace:

Rozhodnutí č. 285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 508-510.