Čís. 307.

Platnost zásady o t. zv. clausula rebus sic stantibus.
Jak dalece vázáni jsou tuzemci úmluvou, jíž před státním převratem podrobili se rozhodčímu soudu Vídeňské bursy?
(Rozh. ze dne 29. října 1919, R I 418/19).
Prvá stolice zamítla námitku věcné nepříslušnosti, pokud se týče nepřípustnosti pořadu práva, z těchto důvodů: Jest nesporno, že obě sporné strany výměnou závěrečných listů ze dne 24. září 1918 stipulovaly ujednání, že se podrobují ve všech sporech z konkrétního právního poměru neodvolatelnému vykonatelnému výroku rozhodčího soudu vídeňské bursy. Žalovaná strana tvrdí, že toto ujednání nikterak nepozbylo platnosti nebo působnosti, a že jest tudíž obchodní senát soudního dvoru věcně nepříslušný k projednání tohoto sporu, pokud se týče že jest nepřípustno vymáhati žalobní nárok pořadem práva. Navrhuje proto odmítnutí žaloby. Žalující strana tvrdí, že ujednání pozbylo platnosti státním převratem ze dne 28. října 1918, kterým se stala Vídeň územím cizího státu, rozsudky tohoto cizího státu nebyly ve státě našem vůbec vykonatelný. Za tohoto vzájemného právního stavu byla podána žaloba dne 22. března 1919. Teprve po podání této žaloby bylo výnosem ministerstva spravedlnosti republiky Československé ze dne 29. března 1919 čís. 6336/19, uveřejněném ve věstníku ministerstva spravedlnosti z 1. dubna 1919 uznáno, že podle sdělení vlády rakouského státu českoslovenští státní příslušníci, jakož i společnost a právní osoby, které mají své bydliště neb sídlo v Československé republice, budou požívati před soudy rakouského státu úplné právní ochrany, a bude s nimi jak v příčině práva občanského, tak v příčině procesní způsobilosti tak nakládáno jako s příslušníky státu rakouského. Úmluva o podrobení stran rozhodčímu soudu vídeňské bursy byla zrušena státním převratem ze dne 28. října 1918. Jest notorické a nepotřebuje proto důkazu, že po tomto převratu justice státu rakouského svou praerogativou odpírala občanům republiky Československé právní ochranu. Následkem toho pozbyl platnosti závazek žalobcův domáhati se svého nároku u rozhodčího soudu vídeňské bursy, podle § 1447 obč. zák., poněvadž rakouské soudy nepřijímaly žalob příslušníků zdejšího státu. Po tomto zrušení podal žalobce žalobu u řádného soudu a žaloba byla žalované straně doručena 29. března 1919. Teprve po tom bylo 1. dubna 1919 prohlášeno obnovení reciprocity stran právní ochrany státních příslušníků republiky Československé a státu rakouského. Tímto zabezpečením právní ochrany, kterou příslušníci československého státu budou docházeti v territoriu rakouském, nebyla však obnovena platnost ujednání o podrobení se stran kompetenci rozhodčího soudu vídeňské bursy. Předně právní závazek, jednou zrušený, nekonvaliduje pouhým odpadnutím zrušovacího momentu, nýbrž zůstává neexistujícím i nadále, poněvadž jednání, jednou zrušené, konvaliduje po odpadnutí zrušující okolnosti jen výjimečně v určitých případech. Za druhé právní ochrana příslušníků Československé republiky u soudů rakouských nebyla obnovena, nýbrž nově zřízena. Obyvatelé territoria nynějšího československého státu byli před převratem částečně (pokud jde o obyvatele Čech, Moravy a Slezska) příslušníky t. zv. státu rakouského, jehož státní individualita byla ovšem velice sporná, a docházeli právní ochrany u soudů na nynějším territoriu rakouském jako příslušníci domácí, částečně však (pokud jde o obyvatelstvo territoria nynějšího Slovenska) reciprocitou jako příslušníci státu uherského. Dosažení právní ochrany podle citovaného výnosu ze dne 29. března 1919 není tudíž obnovením dřívějšího poměru, nýbrž zřízením poměru zcela jiného aktem mezinárodní úmluvy. Nelze proto mluviti o obnovení platnosti závazku, státi k rozhodčímu soudu vídeňské bursy, když právní poměr, na jehož základě bylo by možno žalovati u soudu vídeňského, byl zrušen a nebyl vůbec obnoven, nýbrž nahrazen poměrem jiným, arci podobného effektu. Než i kdyby byl skutečně obnoven závazek žalující strany, státi k soudu vídeňské bursy, jest přece zdejší soud věcně příslušným následkem procesní vázanosti zahájeného sporu k foru. Žaloba byla podána 22. března 1919 u soudu zde, v době, když soudy rakouské vůbec odmítaly žaloby občanů Československé republiky; podle ustanovení § 29 j. n. zůstává soud, u něhož byl spor jednou zahájen, příslušným až do skončení rozepře bez ohledu na dodatečně nastalé okolnosti, které by měly vliv na příslušnost soudu. Úmluva o rozsudím jest druhem narovnání a musí býti posuzována jako jiný smluvní poměr. Strany uzavřely úmluvu ještě za existence bývalé monarchie rakousko-uherské, kdy soud vídeňský byl pro nynějšího příslušníka soudem domácím. Bylo tudíž intencí strany žalující podrobiti se kompetenci soudu domácího. Převratem stal se soud vídeňský soudem cizozemským. K platnosti smlouvy a smluvního poměru jest nutnou souhlasná vůle stran (§§ 861, 869 obč. zák.). Žalobce měl úmysl podrobiti se soudu domácímu, nikoli však soudu cizímu, smluvní poměr vztahuje se logicky na poměry a prestace, které strany chtěly a o nichž se dohodly srovnalou vůlí stran; nelze jej však vztahovati na okolnosti, kterých strany nechtěly, poněvadž o nich ani nevěděly. Žalující strana tím, že brání se proti námitce nepříslušnosti soudu, odmítá konkludentně soud vídeňský. Žalující strana má právo k tomuto odmítnutí podle §§ 586 c. ř. s. a 20 j. n. Podmínky pro toto odmítnutí zde jsou, neboť jest notorické, že stát rakouský do jisté míry vůči republice Československé se chová nepřátelsky, takže občan republiky Československé má dostatečný důvod, by pochyboval o nepředpojatosti rakouského soudu. Rakouský stát zejména neuznává okolkování bankovek, provedené republikou Československou, proti němuž protestoval; neuznává odlišnost měny, ačkoliv ve skutečnosti má měna československá ažio proti měně rakouské. A právě tyto okolnosti jsou důležitým momentem při rozhodování a soukromoprávních nárocích a vyměřování výše majetkových aekvivalentů. Smlouva o rozsudího shoduje se do jisté míry s ustanovením § 936 obč. zák., oboje má za předmět úmluvu, podrobiti v budoucnosti jistý poměr jistému právnímu řešení. Možno použíti důvodů § 936 obč. zák., podle kterého ztrácí úmluva účinnosti, ztratí-li jedna strana důvěru ve stranu druhou. — Rekursní soud vyhověl námitce věcné nepříslušnosti, uváživ toto: Není správné, že státním převratem smlouva o rozsudím byla zrušena nebo vůbec dotčena. Veškeré dřívější zemské a říšské zákony a nařízení byly zákonem ze dne 28. října 1918 čís. 11 sb. z. a n. zachovány zatím v platnosti a tedy též ustanovení civ. řádu soudního o smlouvě o rozsudím; úmluvou o rozsudím mohou se strany podrobiti rozhodci kterékoliv státní příslušnosti, jak již dosavad se stává podrobením se stran pod rozhodčí soudy bursovní, v cizích státech se nalézající; tyto rozhodčí soudy nejsou státním úřadem toho kterého státu, na jehož území jsou, nýbrž stavovskou institucí, sloužící potřebám obchodujících tříd bez rozdílu státní příslušnosti. Bezdůvodnými jsou proto úvahy prvého soudu, že žalující strana státním převratem pozbyla důvěry k rozhodčímu soudu vídeňské bursy, nebo že v daném případě jest přípustná analogie § 936 obč. zák. a veškeré další úvahy o vůli stran a o zániku uzavřené smlouvy o rozsudím. Státní převrat a veškeré veřejnoprávní následky jeho zůstaly bez účinku na soukromá práva; že by však úmysl stran byl směřoval k tomu, by úmluva o rozsudím měla platnost jen vzhledem k tomu, že rozhodčí soud vídeňské bursy byl soudem domácím pro obě strany, ze smluvních listů nijak nevychází a není právního důvodu pro žalující stranu, by od smlouvy, platně uzavřené, jednostranně ustoupila. Nemístné jsou dále úvahy o dobytnosti nároku žalující strany, nehledíc k tomu, že žalovaná strana má jmění exekuci podrobené také v Hořicích.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvé stolice.
Důvody:
Dle § 29 j. n. zůstává soud v právních záležitostech, jež právem byly u něho zahájeny, až do jich skoncování příslušným, i když za řízení změnily se okolnosti, jež, když řízení zahájeno, byly rozhodnými pro příslušnost. Z porovnání tohoto zákonného předpisu s ustanovením § 54, odstavec prvý j. n. plyne dále, že s hlediska § 29 j. n. jest rozhodnou doba, kdy žaloba byla podána. Jedná se tedy v tomto případě o to, zda v době, kdy žaloba byla podána, byl procesní soud prvé stolice příslušným, o ní řízení zahájiti, to jest, zda v této době vadila příslušnosti prvé stolice úmluva stran o příslušnosti rozhodčího soudu vídeňské bursy. Odpověď k této otázce zní, že v řečené době nebylo lze zmíněnou úmluvou čeliti příslušnosti dovolaného soudu a soud ten byl a zůstal příslušným. V té době nebylo vzájemné vykonatelnosti exekučních titulů ze státního území československého a ze státní oblasti rakouské. Zaručení vzájemnosti stalo se teprve nařízením vlády republiky Československé ze dne 19. března 1919 čís. 145 sb. z. a n., jež však vyhlášeno a nabylo účinnosti teprve dnem 26. března 1919, tudíž po podání žaloby (22. března 1919). Podávajíc žalobu musila žalující firma počítati s tím, že výrok ujednaného rozhodčího soudu nebyl by v tuzemsku vykonatelným, což bylo tím závažnějším, ana žalovaná firma má majetek i v tuzemsku a žalující firmě za daných poměrů přirozeně na tom záleželo, by pro svůj nárok v prvé řadě z tohoto majetku mohla se uspokojiti. Jest samozřejmo, že žalující firma vešla na úmluvu o rozhodčím soudu proto, že v době ujednání mohla nadíti se toho, že výrok rozhodčího soudu bude míti pro ni touž cenu jako výrok řádného soudu, že tedy výrokem rozhodčího soudu bude uplatňovaný nárok nejen právoplatně formalisován, nýbrž i vykonatelným učiněn. Hledíc k tomu, dlužno na tento případ použíti zásady o t. zv. clausula rebus sic stantibus, vrcholící v úvaze, že každá úmluva učiněna jest s mlčky ujednaným dodatkem, že pozbude účinnosti, vzejdou-li po uzavření smlouvy okolnosti, jež, kdyby je bývalo lze předvídati, byly by měly v zápětí, že by k smlouvě nedošlo. Tuto zásadu vyslovuje zákon v § 936 obč. zák. pro smlouvu předchozí. Ježto však v tomto ustanovení ztělesněna povšechná vyšší zásada právní, nutno této zásady obdobou zákona a práva (§ 7 obč. zák.) použíti i na jiné případy podobné, o nichž přípustným jest úsudek, že zákonodárce, kdyby mu byly tanuly na mysli, byl by je rozřešil dle téže zásady právní. Z řečeného plyne, že úmluva o rozhodčím soudu stala se pro změněné poměry v čas podání žaloby pro tento spor bezúčinnou a to, hledíc k ustanovení § 29 j. n. trvale bezúčinnou. Tomuto stanovisku není na závadu druhá věta § 29 j. n. Máť zřejmě na mysli jen případy, kdy věc, u soudu zahájená, byla za sporu nutkavým předpisem právním odňata řádným soudům. Neboť toto ustanovení souvisí patrně s ustanovením § 42 j. n., v němž jen na vytčené případy pamatováno.

Citace:

Rozhodnutí č. 307. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 536-539.