Čís. 233.

Úmluva, jíž zaměstnanci, vrátivšímu se z války, poskytnuto nižší než tříměsíční odbytné proti tomu, že zprošťuje se povinnosti k službám po tříměsíční výpovědní lhůtu, není dle § 14, odstavec druhý, nařízení vlády Československé republiky ze dne 9. ledna 1919 čís. 14 sb. z. a n. neplatnou.
(Rozh. ze dne 15. července 1919, Rv I 342/19).
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy jako obchodní pomocník za měsíčních 200 K od roku 1911 až do 26. července 1914, kdy nastoupil službu vojenskou. Byv v polovici listopadu 1918 z vojenské služby propuštěn hlásil se dne 1. prosince 1918 u žalované firmy k nastoupení služby. Řiditel žalované společnosti mu ihned sdělil, »že není co dělat,« že mu dává výpověď, že ho však po tři měsíce bude zaměstnávati, a radil mu, by přijal odbytné 1000 K, podotknuv, že se jinak, trvá-li na svém stanovisku, každého dne ráno ke službě hlásiti musí, i kdyby žádného zaměstnání pro něho nebylo. Žalobce přijal odbytné 1000 K, které mu bylo ihned vyplaceno. Po vydání nařízení vlády republiky Československé ze dne 9. ledna 1919 čís. 14 sb. z. a n. podal žalobce na firmu žalobu, domáhaje se zaplacení tříměsíčního platu, o 100 proč. zvýšeného, a platu za srpen 1914 (celkem 1400 K, po odečtených 1000 K zbytkem 400 K). Prvý soud (okresní soud v Karlových Varech) žalobě vyhověl v podstatě z těchto důvodů: Jádrem sporu jest, zda byl žalobce po výpovědi ze dne 1. prosince 1918 ochoten, konati další službu, ježto by mu jinak nepříslušel nárok na odškodnění ve výši tříměsíčního platu. Na základě provedeného řízení nabyl soud přesvědčení, že se žalobce po dané výpovědi nezpěčoval konati po tříměsíční výpovědní dobu služby u žalované. V tom, že žalobce přijal na domluvu žalované odbytné, nelze spatřovati odpírání služby, neboť je přijal až poté, kdy mu bylo naznačeno, že, setrvá-li na svém stanovisku (na zpětném přijetí resp. odškodnění ve výši tříměsíčního platu), musí se každého dne ráno ke službě hlásiti, i kdyby žádného zaměstnání pro něho nebylo. Než, nehledíc k tomu, že ujednání o odbytném bylo by neplatným dle § 14 novely k zákonu o obchodních pomocnících, přiznává žalovaná sama, že se žalobce po dané výpovědi nezdráhal službu opět nastoupiti. Odvolací soud žalobu zamítl Důvody: Pro rozhodnutí sporu je směrodatným, zda úmluva o odbytném jest platnou čili nic. Úmluvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nancem o zrušení poměru služebního připouští jak nařízení čís. sb. 14 tak i nařízení čís. sb. 15 z roku 1919 (§ 14 nař. čís. sb. 14 a § 4 odst. 2 nař. čís. sb. 15). Oba tyto předpisy liší se pouze tím, že nařízení čís. sb. 15 prohlašuje ujednání za přípustná beze všeho obmezení, kdežto dle nařízení čís. sb. 14 jsou nepřípustnými taková ujednání, jež se odchylují od předpisů tohoto nařízení v neprospěch zaměstnance. Dlužno tudíž uvážiti, zda úmluva z 1. prosince 1918 stala se v neprospěch žalobcův, při čemž třeba míti na paměti: Žalovaná dala žalobci tříměsíční výpověď, měl tudíž žalobce dle § 6 nař. čís. sb. 14 nárok na dvojnásobný plat po tři měsíce, tudíž celkem na 1200 K, byl však povinen konati služby po tyto tři měsíce. Tato práce a tyto povinnosti byly upraveny vůlí stran tak, že žalobce byl zproštěn ze služeb po ony tři měsíce, naproti čemuž obdržel místo zákonitého platu pouze 800 K (vlastně 1000 K z nichž 200 K bylo platem za srpen 1914). Zmenšení požitků žalobcových o 400 K bylo tudíž postaveno na roveň jeho tříměsíční službě. Před narukováním žalobce k službě válečné činily jeho požitky 200 K měsíčně, tudíž za tři měsíce 600 K. Citovaným nařízením čís. sb. 14 zvýšily se požitky jeho na 1200 K. V obou případech jest tudíž hodnota tříměsíční služby žalobcovy vyšší nežli ztráta, již trpí zmenšením svého příjmu o 400 K. Nestala se tudíž úmluva mezi stranami v neprospěch žalobcův a dlužno ji proto pokládati za platnou; ježto se nepříčí zákonu.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání podstatně z důvodů soudu odvolacího dodav, že třeba že nároky, žalobci dle § 6 cit. nař. příslušející, činily, jak zjištěno, 1400 K, nelze přece, jak v dovolání se uvádí, tvrditi, že byl žalobce o 400 K úmluvou tou zkrácen. Dovolatel přehlíží, že dle ujednání nemusel po celé tři měsíce žádných služeb pro žalovanou společnost konati. Že pak žalobce výhodu tuto sám výše cenil, než ztrátu 400 K, vyplývá z odpovědi jeho na návrh řiditele žalované společnosti: »Má-li mi dána býti výpověď ... vezmu raději odbytné.«

Citace:

Rozhodnutí č. 233. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 433-434.