Čís. 270.

Náhradní povinnost státu dle zákona ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. z. není obmezena ani na případy, s válečnými událostmi přímo související, ani časově na období po působnosti zákona, nýbrž vztahuje se v posléz řečeném směru i na případy od počátku války až do působnosti zákona.
(Rozh. ze dne 25. září 1919, R I 362/19).
Dne 21. června 1918 došlo v Р. k pouličním výtržnostem, při nichž vojenským oddílem, kterému bylo rozkázáno, rozehnati shluknuvší se lid, vypáleno bylo do davu asi 50 ran, jimiž bylo několik osob usmrceno, několik poraněno. Mezi jinými usmrcen byl také třináctiletý Karel H., žák páté třídy obecné školy. Otec jeho Josef H. odvolávaje se na ustanovení zákona ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. z. podal u vrchního zemského soudu v Praze na erár republiky Československé jako právní nástupkyně bývalého státu Rakouského žalobu o náhradu škody. Žalovaný erár vznesl proti žalobnímu nároku námitky nepřípustnosti pořadu práva a věcné nepříslušnosti dovolaného vrchního soudu zemského, již nelze odstraniti ani výslovnou úmluvou stran. K odůvodnění obou námitek žalovaný erár přednesl, že ustanovení zákona ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. z. se nevztahují k případu, který jest základem žaloby, protože a) uvedený zákon má na mysli pouze takové případy usmrcení nebo poškození osob civilních, které jsou v bezprostřední souvislosti s válečnými událostmi, a této souvislosti tu není; b) dotčený zákon, nabyv moci dnem 31. srpna 1918, dle všeobecných zásad právních, nepůsobí zpět na případy dřívější, pročež nelze ho použíti na události ze dne 21. června 1918; když však neplatí zde zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. z., nejen nemá místa zvláštní příslušnost vrchního soudu zemského, nýbrž vyloučena jest vůbec příslušnost řádných soudů, ježto jde o nárok odvozovaný z činu státních orgánů, vykonávavších výsostní práva státu, nároky takové však nepatří na pořad práva. Vrchní zemský soud námitky zamítl, to z těchto důvodů: Procesní soud neshledává obě námitky bezdůvodnými, pokládaje za to, že zákon ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. z. vztahuje se k případu, který jest základem žaloby. By správně a spolehlivě vystižen byl význam a dosah tohoto zákona, nutno hleděti k dějinám jeho vzniku. V té příčině, přicházejí v úvahu tyto zdroje zákona:
1. návrh poslanců Dra Grossa a soudr. ze dne 22. června 1917 čís. 336 příloh k těsnopisným protokolům poslanecké sněmovny, 22. zasedání 1917,
2. návrh poslanců Dra Benkoviče a soudr. ze dne 26. června 1917 v příčině náhrady škody osobám, za války politicky stíhaným (nevinně odsouzeným a zatčeným, protizákonně konfinovaným a internovaným) čís. 370 týchž příloh,
3. návrh poslanců hrab. Lasockého a soudr. v příčině odškodnění osob nevinně zatčených, internovaných a konfinovaných, po případě jich pozůstalých, jakož i příslušníků rodiny osob nevinně popravených čís 883 týchž příloh;
4. zpráva justičního výboru poslanecké sněmovny z 28. února 1918 o návrzích pod 1. až 3. naznačených , čís. 1004 týchž příloh;
5. jednání v 71. zasedání poslanecké sněmovny ze dne 12. března 1918, těsnopisné protokoly poslanecké sněmovny 22. sese, stránky 3593 a násl.;
6. usnesení poslanecké sněmovny o zákonu o povinnosti státu, nahraditi škodu za bezprávná poškození civilních osob za nynější války, č. 1031 příloh k těsnopisným protokolům poslanecké sněmovny 22. sese 1918:
7. zpráva komise pro justiční záležitosti v panské sněmovně ze dne 24. dubna 1918 čís. 163 příloh k těsnopisným protokolům panské sněmovny 22. sese 1918;
8. jednání v 35. zasedání panské sněmovny ze dne 19. července 1918, těsnopisné protokoly panské sněmovny 22. sese, stránky 1125 a násl.;
9. jednání v 83. zasedání poslanecké sněmovny ze dne 26. července 1918, těsnopisné protokoly poslanecké sněmovny 22. sese, stránky 4275 a násl. Z těchto návrhů, zpráv, osnov a jednání jde na jevo toto: Bezprostřední podnět k dotčenému zákonu daly ovšem politováníhodné přehmaty orgánů vojenských a četnických v prvních dobách války, hlavně v Haliči. Než hned při podání návrhu poslanců Dra Grossa a soudr. čís. 336 bylo výslovně poukázáno k tomu, že sice v § 12 státního základního zákona ze dne 21. prosince 1867 čís. 145 ř. z. zásadně stanoveno jest ručení státu za porušení práva, která byla způsobena bezprávnými opatřeními státních zřízenců, že však úprava tohoto ručení byla vyhrazena zvláštnímu zákonu, k němuž (vyjmouc zákon syndikátní) dosud nedošlo; že jest nyní svrchovaný čas, by tato záležitost konečně byla upravena a by byly utvořeny alespoň ty záruky, jež platí v říši Německé od roku 1910 (zákon ze dne 22. května 1910), že se tudíž navrhuje zákon, který by také pro stát Rakouský stanovil ručení za státní zřízence, čítajíc k nim i osoby vojenské, pokud jde o jejich činnost ve službě veřejné. V té příčině měl § 1 navrhovaného zákona zníti v ten smysl, že, poruší-li státní zřízenec nebo státní úřad, vykonávaje veřejnou moc jemu svěřenou, úmyslně nebo z nedbalosti úřední povinnosti, jemu vůči osobám třetím přináležející, stát povinen jest náhradou — v § 3 mělo býti vysloveno, že totéž ručení má místo, porušeno-li právo úřady neb osobami vojenskými; dle § 12 měl zákon působiti zpět ode dne 25. července 1914, platiti tudíž při všelikém porušení práva, jež stalo se za války. Vláda původně prohlásila, že sice nesouhlasí s tím, by zákon o ručení státu za porušení práva, jehož dopustili se jeho úředníci, působil nazpět, že však jest ochotna, vyjmouti jisté křiklavé případy porušení práva, jež se v této válce přihodily, a v těchto těžkých případech uznati povinnost státu k náhradě škody. Vláda s počátku chtěla totiž převzíti povinnost k náhradě škody pouze v těch případech, kdy četníci atd. vykonali exekuci, kdy lidé byli skoleni, aniž byl nad nimi vynesen rozsudek smrti. Výbor však rozšířil tyto případy a později byla v dohodě s vládou ve výboru usnesena osnova zákona, jež předložena byla poslanecké sněmovně (čís. 1004 příloh). Po kompromisu tedy výbor konečně prohlásil, že souhlasí, by zákon vyňal některé případy a by v těchto případech, pokud se v této válce udály — tedy se zpětnou působností od počátku války — stanovena byla povinnost státu k náhradě škody. Zpravodaj při jednání o této osnově zákona v poslanecké sněmovně pak výslovně prohlásil, že dle tohoto zákona nastává povinnost státu k náhradě škody, především v těch případech, kdy někdo nezákonně byl zabit nebo na těle těžce poškozen příslušníkem četnictva neb ozbrojené moci nebo k jejich rozkazu. Také zástupce vlády (ministr spravedlnosti) při téže příležitosti podotkl, že předpokladem pro povinnost státu k náhradě škody jest právu odporující zabití nebo zranění osoby civilní. Zákon, na němž poslanecká sněmovna dne 12. března 1918 se usnesla, zněl ve svém § 1 takto:
317/1918 ř. z., § 1. Když pak panská sněmovna zabývala se touto věcí, bylo ve zprávě komise pro justiční záležitosti (čís. 163 příloh) zdůrazněno, že účelem a základní myšlenkou osnovy zákona, jak poslaneckou sněmovnou byla přijata, jest, že stát má ručiti za následky úředních opatření, za války učiněných, nebyla-li kryta platným právem. Vyskytly se však pochybnosti co do pojmu »bezprávnosti«. Jen by tyto pochybnosti byly odstraněny, pozměněno bylo znění § 1 a navrženo, by v § 1 vyslovena byla zásada, že za újmy majetkově, jež vzešly z dotyčných usmrcení nebo poškození na těle (to jest dle toho, co výše uvedeno z usmrcení nebo poškození civilních osob za války příslušníky ozbrojené moci nebo četnictva nebo k jejich rozkazu) stát má dáti přiměřenou náhradu. Povinnost k náhradě škody platí pak obecně a naprosto, pokud není tu některá ze zákonných výjimek, jež justiční komisí byly ponavrženy. Ve znění, podle této zásady modifikovaném, usnesen po té zákon jak panskou, tak i poslaneckou sněmovnou a byl sankcionován. Z toho všeho s dostatek vysvítá, že platnost zákona ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. z. není věcně obmezena na případy, s válečnými událostmi bezprostředně související, nýbrž že provedením zásady, již v základním zákoně státním ze dne 21. prosince 1867 čís. 145 zák. ř. vyslovené, stanoveno bylo v něm — arci s obmezením časovým, totiž s obmezením na dobu války — ručení státu za všeliké poškození tam uvedené, jež státními úřady nebo příslušníky ozbrojené moci nebo četnictva nebo k jejich rozkazu osobám civilním bylo způsobeno a že toto zásadní ručení vyloučeno jest jen tehdy, když nastává některá z výjimek, v zákoně taxativně uvedených. Ježto pak není sporu o tom, že usmrcení nezl. Karla H. stalo se za války a že bylo způsobeno příslušníky ozbrojené moci, dlužno uznati, že zákon ze dne 18. srpna 1918 čís. 317 ř. z. se vztahuje k přítomnému případu. Vzhledem k tomu, že v zákoně ukládá se státu povinnost k náhradě škody za bezprávná poškození v nynější válce čili za nynější války, nebylo třeba, by v něm zvlášť bylo stanoveno, že působí zpět na případy přihodivší se ve válce, ale přede dnem vyhlášení zákona. Jen mimochodem se připomíná, že bylo ve zprávě justičního výboru poslanecké sněmovny (čís. 1004 příloh) uvedeno, že zákon se týká všech poškození, která se stala v nynější válce, tedy od jejího vypuknutí, — a že tento výklad výslovně s důrazem vytčen byl v zasedání výboru jak výborem, tak i zástupci vlády. Podobné prohlášení učiněno také zástupcem vlády (ministrem spravedlnosti) v poslanecké sněmovně při jednání o osnově zákona (těsnopisné protokoly stránka 3596, sloupec druhý, poslední odstavec). Když tomu jest tak, jak výše vyloženo, nelze důvodně pochybovati, že jde o spornou záležitost, která zvláštním zákonem výslovně soudům byla přikázána a pro kterou byla stanovena zvláštní příslušnost vrchního soudu zemského jako procesního soudu stolice prvé. Námitky nepřípustnosti pořadu práva a věcné nepříslušnosti dovolaného soudu nejsou tedy odůvodněny a byly zavrženy. Otázky, zda žalovaný erár pasivně jest legitimován a zda jest tu některý ze zákonných důvodů omluvných, týkají se věci hlavní; o nich bude jednáno, nabude-li toto usnesení moci práva.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu finanční prokuratury, poukázav k správnému odůvodnění prvé stolice a podotknuv, že v zákoně ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. z. nebylo třeba výslovně uváděti, žel účinkuje nazpět, poněvadž z jeho znění: »317/1918 ř. z.« nepochybně vyplývá, že jeho ustanovení týče se veškerých případů ve válce 1914—1918 sběhlých, a že tudíž v odporu s předpisem § 5 obč. zák. má nazpět účinkovati.

Citace:

Rozhodnutí č. 270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 485-489.