Čís. 180.Předpisy cís. nařízení ze dne 17. prosince 1915, č. 373 ř. z. (§§ 6, 8) nejsou na překážku tomu, by dlužník, na jehož obchodování byl nařízen dozor, byl odsouzen ku placení ve lhůtě § 409 c. ř. s.(Rozh. ze dne 20. května 1919, Rv II 155/19).Vůči žalobě o zaplacení trhové ceny za dodané zboží namítala žalovaná firma mezi jiným, že, jsouc pod. obchodním dozorem, nemůže odsouzena býti k placení do 14 dnů pod exekucí, nýbrž jen k placení, jak to připouští § 8 cís. nařízení ze dne 17. prosince 1915 č. 373 ř. z. Prvý soud (krajský soud v Nov. Jičíně) uznal ve smyslu této námitky žalované. Odvolací soud (vrchní zemský soud v Brně) odsoudil však žalovanou ku placení do 14 dnů pod exekucí, odůvodniv výrok ten takto: I když jest správno, že dozor na obchodování v případě tomto povolen sborovým soudem příslušným ku zahájení konkursu (§ 1 cit. cís. nař.), a že byl nařízen nad vedením dlužníkova obchodu a nikoliv nad jeho jměním, následkem čehož jest úplně bez významu otázka, žalobcem nadhozená, nalézá-li se jmění dlužníkovo pouze v tuzemsku, či také v cizozemsku, tož přehlíží přece v odpor vzaté rozhodnutí především, že cís. nařízení ze dne 17. prosince 1915 upravuje jen otázku, jak dlužno užíti peněz docílených obchodním dozorem (§ 8) a otázku nabytí soudcovského zástavního práva po čas dozoru na obchodování (§ 6). Na rozdíl od konkursního řádu neotřáslo však toto císařské nařízení předpisem § 409 c. ř. s., dle něhož činí lhůta k plnění, již nutno vysloviti rozsudkem, pokud neustanovuje zákon tento (t. j. civ. řád soudní) jinak, 14 dnů. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že žalobce nebude přes lhůtu pariční, přiznanou jeho pohledávce, snad s to, nabýti již za 14 dnů po právní moci rozsudku soudcovského práva zástavního neb práva na uspokojení, potrvá-li v době této ještě obchodní dozor. Otázka tato spadá pouze do oboru vykonatelnosti rozsudku, nedotýká se však určení rozsudečné lhůty k plnění. Nutnost, určiti v rozsudku zákonnou 14denní lhůtu k plnění, stane se ostatně aktuelní v okamžiku zrušení dozoru na obchodování, ježto by žalobce, kdyžtě tu není podobných předpisů jako v řádu konkursním (§ 61 a j.), nebyl bez určení 14denní lhůty k plnění v rozsudku podle §u 7 ex. ř. s to, by vedl ihned po zrušení obchodního dozoru beze všeho exekuci.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.Důvody:Dovolatelka hájí názor, že § 8 cit. nař. vztahuje se na veškeré jmění dlužníkovo a nikoliv pouze na prostředky nabyté v době dozoru na obchodování, a že předpisuje, jak veškeré jmění dlužníkovo má vynaloženo býti k uspokojení věřitelstva. Dále doličuje, že 14denní lhůta k plnění stanovená §em 409 c. ř. s. jest povahy procesuální, kdežto předpis § 8 cit. nař. spadá do oboru práva hmotného, připouštěje plnění z dlužníkova jmění po ruce jsoucího jen dle předpisů konkursního řádu; nelze prý tedy dlužníka odsouditi, by zaplatil do 14 dnů pod důhonem práva, poněvadž by se to příčilo zákonu. V tomto kuse nelze však přisvědčiti straně žalované. Správně uvádí soud druhé stolice, že § 8 cit. nař. upravuje, jakým způsobem má býti užito prostředků dlužníka tu jsoucích, a že se tím nerozumí veškeré jeho jmění (jinak by § 8 obsahoval nařízení o úplné likvidaci jmění), nýbrž že předpis ten se vztahuje na ony majetkové prostředky, jež dojdou dalším obchodováním. Praví se tam přece výslovně, že k uspokojení věřitelů upotřebí se zbývajícího snad přebytku. Nelze také tvrditi, že bylo nesprávně použito §u 409 c. ř. s., jenž určuje 14-denní dobu jako lhůtu k plnění, nestanoví-li civilní řád soudní sám jiné lhůty. Předpisy o avzedení dozoru nad obchodováním nestanoví nikde, že odklad možnosti exekuce má býti vyjádřen již v rozsudku a jest přisvědčiti názoru odvolací stolice, že otázkou touto jest se zabývati teprv soudci exekučnímu. Jde tu vlastně o dlužníka v cizozemí, na čemž nemění ničeho okolnost, že v našem státě rovněž jako v Rakousku jest vzhledem k čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. dosud stejným způsobem upraven dozor na obchodování dlužníků. Kdyby dlužník cizozemec měl jmění i v oblasti československé republiky, ohledně kteréhož by nebyl zaveden dozor na obchodování, pak by se exekuce na jmění to povolila, nepřihlížejíc k § 8 cit. nař. Již z toho plyne, že otázku tu řešiti jest teprve při povolení exekuce.