Čís. 291.

Výše výživného, určená rozsudkem pro nemanželské dítě do budoucna pevným penízem dle těch kterých časových období, rozumí se cum clausula rebus sic stantibus.
(Rozh. ze dne 14. října 1919, Rv II 219/19).
Ve sporu dítěte s nemanželským otcem o uznání otcovství a placení výživného nevyhověl nejvyšší soud dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolatel přiznává správnost rozsudku, pokud jím byla stanovena jeho povinnost, poskytovati výživné žalujícímu dítěti až do té doby, kdy se dítě bude moci samo vyživovati a neodporuje také přiměřenosti výše výživného rozsudkem stanovené; stiženým se však cítí tím, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu, by bylo vysloveno, že stanovená výše výživného má platiti pouze »až na dále« (bis auf Weiteres). V tom, že odvolací soud nevyřkl tohoto obmezení, shledává odvolatel nesprávné posouzení věci po stránce právní, neboť, neobsahuje-li rozsudek tohoto оbmezení, jest tím číselný obnos výživného na základě dnešních poměrů pevně stanoven pro veškerou budoucnost, takže, kdyby se v budoucnosti utvářely majetkové poměry žalovaného nepříznivě, musilo by přes to zůstati při vyměřených rozsudkem obnosech výživného. Než argumentace dovolatelova není správná. Podstatným předpokladem rozsudku, jímž se nemanželskému otci ukládá povinnost, poskytovati dítěti výživu, jsou okolnosti, směrodatné pro objem výživného, jak zde jsou včas soudního projednání a rozhodnutí. Vyměřuje-li rozsudek výživné penízem 250 K až do 6. roku, penízem 300 K až do 14. roku dítěte a penízem 350 K až do té doby, kdy se dítě bude moci samo vyživovati, nepraví tím nic jiného, než že vzhledem k rozhodným okolnostem, panujícím v čase vydání rozsudku, shledává ten který obnos přiměřeným. Výrok platí pro budoucnost toliko cum clausula rebus sic stantibus: nastane-li v budoucnu změna okolností, jež dle rozsudku byly pro výši výživného směrodatny, možno se domáhati i změny výživného, rozsudkem stanoveného. Kdyby pak nastal případ, že nemanželský otec by vůbec nebyl schopen výživné poskytovati, odpadla by samozřejmě i povinnost jeho k tomu. To odpovídá ustanovení slov: »ihrem Vermögen angemessene Verpfle- gung« (§ 166 obč. zák.). Jest tedy závěr, který dovolatel z nesprávného hořejšího předpokladu vyvozuje, že totiž rozsudek, spočívaje jedině a výhradně na poměrech přítomnosti, předem již každou změnu poměrů těch prohlašuje za bezvýznamnou pro otázku výše alimentů, nesprávným, a výtka nesprávného posouzení po stránce právní, rozsudku odvolacímu činěná, není odůvodněna. Co se tkne důvodu dovolacího v § 503 č. 2 c. ř. s. uvedeného, dlužno poukázati k tomu, že nevytýká dovolatel vadu sběhnuvší se v řízení odvolacím, neboť dotyčný návrh důkazní, jehož pominutí vytýká, v odvolacím řízení činěn nebyl, a také v odvolacím řízení dotyčná vada vůbec nebyla uplatňována. Jest tedy i tato výtka bezpodstatnou.

Citace:

Rozhodnutí č. 291. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 515-516.