Čís. 204.

Toho, kdo nikoli jako obvyklý přechodný host najal si k obývání místnost v hotelu, postihuje zodpovědnost dle § 1318 obč. zák., byť i byl svěřil osobní obsluhu a úklid místnosti hotelovým zřízencům.
(Rozh. ze dne 17. června 1919, Rv I 304/19).
Ubíraje se po chodníku kolem hotelu zasažen byl Jindřich S. skleněnou vázou, spadnuvší s okna hotelového pokoje, a utrpěl vážnější zranění. Pokoj, s jehož okna váza spadla, měla na dobu svého pobytu v Praze najatý Anna H., která osobní obsluhu a úklid pokoje svěřila hotelovým zřízencům. Opouštějíc ráno v den úrazu hotelový pokoj k pochůzkám po městě, postavila Anna H. vázu s květinami na okno, jehož jedna půlka byla otevřena. Když pak pokojská k vůli úklidu vstoupila do pokoje, byla váza povstavším průvanem smetena na ulici, žaloba Jindřicha S. O náhradu škody podaná na hotelitera a Annu H., byla ohledně hoteliéra již v prvé stolici právoplatně zamítnuta, poněvadž nelze ho v tomto případě považovati za majitele bytu ve smyslu § 1318 obč. zák. S úspěchem setkala se však ve všech stolicích žaloba, pokud čelila proti Anně H., v prvé stolici (zemský soud v Praze) s poukazem k tomu, že žalovaná, byvši v den úrazu majitelkou bytu, ručí dle § 1318 obč. zák. za následky úrazu. Druhá stolice přičinila k důvodům prvé stolice tyto další úvahy: V podstatě závisí rozhodnutí sporu na otázce, zdali najmutím pokoje v hotelu založena jest ve smyslu § 1318 obč. zák. zodpovědnost žalované Anny H. za úraz, vzešlý žalobci spadnutím vázy s okna pokoje hotelového. Názor prvého soudu, jenž otázku tuto kladně zodpověděl, pokládá odvolatelka za právně mylný a nesprávný. V tom směru sluší uvážiti: za škodu, způsobenou spadnutím věci nebezpečně postavené, ručí dle § 1318 obč. zák. ten, z jehož bytu věc spadla; to může býti majitel domu, je-li zároveň majitelem bytu, neb jeho nájemník i podnájemník, pakli být ten jest pronajmut. Lhostejno na jakou dobu jest byt pronajmut a kde se nalézá. Pokoj, o který jde, najmula žalovaná v hotelu za účelem obývání po dobu svého pobytu v Praze. Pokoj jí propůjčen na základě smlouvy (§ 1090 obč. zák.), ze smlouvy čerpala žalovaná svá nájemní práva (§ 1098 obč. zák.), a, pokud pokoj od ní byl používán, nemohl s ním majitel hotelu volně disponovati. Lhostejno, zdali nájemkyně používala služebného personálu z hotelu při úklidu a udržování čistoty ve svém pokoji a zdali za tímto účelem personál ten za jejího souhlasu měl volný přístup do pokoje. Vždyť bylo jí volno při najímání pokoje učiniti si výhrady jiné, než obvyklé, mohla se starat o úklid a čistotu v pokoji sama nebo prostřednictvím vlastní služebné, mohla si zapovědět přístup osob cizích do bytu a také nebyla nucena odvádět klíč pokojový vrátnému. Z toho ze všeho plyne, že žalovaná měla v hotelu najmutý byt tak, jako mohla za týmž účelem najmouti byt v kterémkoliv jiném pražském domě. V hotelích a hostincích ovšem mluví se o hostech, byť by i v hotelu nebo hostinci bydleli a jeho nájemníky byli, avšak takové hosty rozeznávati dlužno od osob, které u sebe hostíme, bez jakékoliv smlouvy, z ochoty, vykazujíce jim přístřeší a byt náš k použití. O těchto posléz jmenovaných nelze ovšem mluviti jako o majitelích bytu ve smyslu § 1318 obč. zák., ale nájemce v hotelích, jimž byt jest vyhražen plným právem, za majitele bytu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení pokládati dlužno.
Nejvyšší soud odůvodnil své stanovisko takto:
Sporným jest, sluší-li pokládati žalovanou za majitelku bytu a lze-li na ni použíti předpisu § 1318 obč. zák. Dovolatelka to popírá s odůvodněním, že byla v hostinci (hotelu) jen přechodním hostem, že úklid a obsluha svěřena byla personálu hostinského (hoteliéra), takže vlastně za majitele bytu sluší pokládati tohoto. Než dovolání neúčtuje tu se zjištěným stavem věci, dle něhož žalovaná najala byt v hotelu na určitou dobu, za určitou cenu a že v pokoji najmutém bydlela (1090 obč. zák.), že ji tudíž za obvyklého přechodného hosta pokládati nelze a že táž samochtíc svěřila obsluhu a klid v najmuté místnosti služebnictvu v hostinci (hotelu) se nalézajícímu. Měla tudíž tato žalovaná byt najmutý po způsobu jiných, obyčejných nájmů a sluší ji a nikoliv hostinského pokládati za uživatelku bytu ve smyslu ustanovení § 1318 obč. zák. Není tedy v tomto případě žádné příčiny uchýliti se ohledně dovolatelky od předpisu § 1318 obč. zák., zvláště když nijak nebylo ve příčině nastalé nehody a tím vzniklého úrazu prokázáno nějaké zavinění hostinského neb jeho služebnictva. Za uvedeného stavu věci nemohl hostinský vésti nad najmutým bytem dozor, jak jej § 1318 obč. zák. předpokládá. Ustanovení §§ 970 a 1316 obč. zák. nemá ničeho společného s cit. § 1318.

Citace:

Rozhodnutí č. 204. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 392-393.