Čís. 306.

Pokud nebyla vyzdvižena, není zabavitelnou ani uvolněná část hotovosti, zadržená při okolkování bankovek.
(Rozh. ze dne 29. října 1919, R I 417/19).
Prvá stolice povolila vymáhajícímu věřiteli exekuci zabavením nároku, který prý má dlužník na vydání zadrženého obnosu z okolkování bankovek v částce 760 K proti České bance v Praze v částce 380 K K s 1 proc. úrokem ze dne 7. března 1919. Rekursní soud návrh na povolení exekuce zamítl, uváživ toto: Nárok, jehož zabavení bylo usnesením prvé stolice povoleno, nepřísluší dlužníku proti České bance, nýbrž správně proti státu, jak vyslovují to předpisy, jež hned citovány budou. Tento nárok pak jest dle § 1 zákona ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n. nezabavitelný. Návrh arci tvrdí, že celý tento nárok byl berní správou dne 3. září 1919 uvolněn, to však neučinilo po náhledu rekursního soudu nárok zabavitelným, neboť nařízení ministerstva financí ze dne 5. února 1919 čís. 86 sb. z. a n., na základě citovaného zákona vydané, počítá v § 8, odstavec druhý, s takovýmto uvolněním, t. j. zpětsplacením, jak to nazývá, a přece tam jedním dechem opakuje ustanovení o nezabavitelnosti nároku. Ale nejen to, také nařízení vlády ze dne 7. března 1919 čís. 118 sb. z. a n. o uvolnění zadržených vkladů do 250 K stanoví v § 3, odstavec třetí, že kdo takovýto uvolněný vklad vybírá, musí prokázati svou totožnost s osobou, na vkladním listě jmenovanou, z čehož jde, že vymáhajícímu věřiteli vydána býti nesmí, a proto také nemohlo by přikázání k vybrání býti provedeno, takže jest již proto zabavení nepřípustným. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vymáhajícího věřitele.
Důvody:
Právní povaha hotovosti, jež byla při okolkování bankovek zadržena, jest jasně vytčena v § 1 zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. a v předpisech zákona ze dne 25. února 1919, čís. 86 sb. z. a n. Jde tu o státní zúročitelnou zápůjčku, se strany věřitele nevypověditelnou, se strany státu kdykoliv splatnou, nepřevoditelnou, nezastavitelnou a nezabavitelnou. Že tato právní povaha vkladu nedochází nijaké změny jeho uvolněním, vyplývá již ze všeobecných předpisů práva obligačního, dle něhož pohledávka pomíjí zaplacením. Toto stanovisko sdílí zákon zřejmě v § 3, odstavec čtvrtý zákona ze dne 7. března 1919, čís. 118 sb. z. a n. o uvolnění zadržených vkladů, kdež stanoveno, že se má za to, že vkladatel chce zadržený obnos ponechati na neurčito jako zápůjčku ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919 čís. 84 sb. z. a n., nebyl-li vklad do 15. dubna 1919 vyzdvižen. Zákon klade tu tedy váhu na vyzdvižení, výplatu. Uvolněním vkladu nastává toliko možnost výplaty, pokud vklad nebyl vyplacen, trvá zápůjčka a pomíjí teprve výplatou. V § 3 zákona ze dne 7. března 1919, čís. 118 sb. z. a n. klade zákon váhu na totožnost vybírajícího s osobou, na jejíž jméno byl vkladní list vydán. Předpis tento jest toliko provedením zásady o nepřevoditelnosti a nezabavitelnosti vkladu a nelze sdíleti názor stěžovatelů, jako by se tu jednalo toliko o nějaký manipulační předpis. Nemůže tedy býti pochybno, že ani uvolněný plat není předmětem exekuce.

Citace:

Rozhodnutí č. 306. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 535-536.