Čís. 205

Formálně správnou dědickou přihlášku ze zákona vzdálenějšího příbuzného nelze bez dalšího odmítnouti prostě proto, že přihlásil se ze zákona příbuzný, bližšího pokolení.
(Rozh. ze dne 24. června 1919, R I 234/19).
K pozůstalosti po Františce F., která zemřela, nezanechavši posledního pořízení, přihlásila se Barbora V. udávajíc, že je dcerou po bratru matky zůstavitelky Josefu R. a tedy příbuznou 3. linie. Pozůstalostní soud (okresní soud pro Staré Město a Josefov v Praze) přihlášku tu na soud nepřijal, ježto pozůstali po zůstavitelce příbuzní linie 2. (děti po sestře zůstavitelky), kteří se o pozůstalost hlásí, pročež je Barbora V. z posloupnosti dědické po zůstavitelce vyloučena (§ 730, 735 obč. zák.). Rekursní soud rekursu Barbory V. vyhověl, usnesení v odpor vzaté zrušil a okresnímu soudu uložil, by, nehledě k důvodům, z nichž dědickou přihlášku Barbory V. na soud nepřijal, znovu ji vyřídil a po zákonu dále jednal, a to z těchto důvodů: Podle §§ 121 a 122 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. z. má každý dědic t. j. osoba, činící nároky dědické na pozůstalost, před nastoupením dědictví podati dědickou přihlášku vyhovující náležitostem uvedeným v §§ 799 a 800 obč. z., totiž učiniti u soudu prohlášení, že nastupuje dědictví bezvýjimečně nebo s dobrodiním inventáře, a vykázati právní důvod, o nějž svůj dědický nárok opírá (dědickou smlouvu, poslední pořízení nebo zákon). Přihláška musí býti vlastnoručně podepsána nebo podpisem vykázaného plnomocníka opatřena. Důkaz dědického právního důvodu může býti podán dodatečně (§ 122 nespor. pat.). Každá, v předepsané formě podaná dědická přihláška budiž přijata na soud (§ 122 nespor. pat.). Jak ze spisů pozůstalostních jest zřejmo, dědická přihláška stěžovatelčina všem těmto formálním ustanovením zákonným úplně vyhovuje, pročež soudem pozůstalostním měla býti přijata, aniž by tento byl oprávněn odmítnouti ji proto, že Barbora V. jako příbuzná zůstavitelčina ze 3. linie podle §§ 731 a 738 obč. zák. z dědictví jest vyloučena, ježto jsou tu příbuzní z linie 2. (§ 730 obč. zák.) a že následkem toho domněle schází jí vůbec legitimace k podání přihlášky dědické, neboť při prvém vyřizování přihlášek dědických obmeziti se jest soudu výhradně jen na zkoumání správnosti, jich po stránce formální a nemůže pouštěti se do řešení otázky, zda nárok dědický také věcně jest odůvodněn. Soud první stolice nerozlišuje patrně přesně obojí, uvádí-li ve svém usnesení, že dědická přihláška Barbory V. není formálně správná, ježto nespočívá v dostatečném důvodu práva dědického, vždyť formálně udává se v přihlášce správně jako právní důvod zákon a, je-li tento také věcně dostatečným důvodem uplatňovaného nároku, o tom rozhodnouti lze jen pořadem práva (§ 2 č. 1. nespor. pat.). Poněvadž podle přihlášky Barbory V., jsou tu ještě dědické přihlášky bližších příbuzných zůstavitelčiných, rovněž o zákon se opírající, tedy dvě skupiny přihlášek vzájemně si odporujících (§§ 730 a 731 obč. zák.), jsou tu předpoklady pro řízení, předepsané v §§ 125 a 126 odst. 2 nespor. pat. a bylo tedy povinností pozůstalostního soudu, by je provedl, což se však nestalo.
Nejvyšší soud potvrdil usnesení soudu rekursního.
Důvody:
Správné a zákonu odpovídající důvody usnesení v odpor vzatého nejsou vývody rekursu vyvráceny. Vzhledem k vývodům těm dlužno dodati ještě toto: Spisy nevykazují na první pohled, že by stěžovatelce nedostávalo se legitimace k přihlášce dědické, neboť ani přihláška domněle bližších příbuzných ani přihláška Barbory V. nejsou doloženy doklady listinnými o tvrzeném stupni příbuzenstva se zůstavitelkou. Nelze tudíž s naprostou bezpečností prohlásiti již nyní, že by přihláška jednoho z dědiců vylučovala druhého; to by bylo lze důvodně tvrditi teprve po prozkoumání titulu práva dědického v základě listin, plný důkaz tvořících. Poněvadž pak za nynějšího stavu spisů není ještě zjevno, že by dědická přihláška Barbory V. spočívala na nedostatečném důvodu práva dědického a jsou zde předpoklady, by soud pojednal o odporujících sobě přihláškách k pozůstalosti, bylo právem usnesení prvního soudu zrušeno, jak tomu svědčí i předpis § 2 č. 7 nespor. říz., jehož se sama stížnost dovolává.

Citace:

Rozhodnutí č. 205. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 393-395.