Čís. 303.

Ujednané, knihovně však nevložené úroky nelze přikázati z nejvyššího podání.
(Rozh. ze dne 25. října 1919, R I 401/19).
K rozpočtu trhové ceny za nemovitost, tvořící zvláštní úpadkovou podstatu, jak docílena byla prodejem z volné ruky, přihlásili věřitelé A. a B. mimo zaknihované jistiny ještě 6 proc. úroky za tři roky ode dne prodeje nazpět počítajíc, ač při pohledávce A-ovi vloženo bylo zástavní právo pouze pro 4 3/4 proc. úroky a při pohledávce B-ově zástavní právo pro úroky vůbec nebylo vloženo. Tento nárok opodstatňovali řečení věřitelé tím, že ujednáno bylo úrokování 6 proč. Správce úpadkové podstaty připustil sice, že takováto úmluva se stala, vznesl však nicméně odpor proti přikázání dalších 1 1/4 proc. úroků A-ovi, pokud se týče 6 proc. úroků B-ovi, poněvadž v tomto směru nejsou úrokové nároky kryty právem zástavním. Konkursní komisař přiznal požadované úroky s poukazem k § 216 poslední odstavec ex. ř. a § 17 knih. zákona. Rekursní soud schválil stanovisko konkursního komisaře.
Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu odporu, správce úpadkové podstaty.
Důvody:
Rozvrh výtěžku docíleného za nemovitosti, má se vedle § 49 konk. ř. provésti podle zásad exekučního řádu. Při rozvrhu nejvyššího podání docházejí však knihovní věřitelé vedle předpisu § 216 čís. 4 ex. ř. uspokojení ohledně svých pohledávek jen potud, pokud jsou tyto na vydražených nemovitostech zástavním právem zajištěny. Zástavního práva na nemovitosti nabývá se vedle ustanovení § 451 obč. zák. vkladem pohledávky do knih. Titul k němu v daném případě smlouva — poskytuje věřiteli toliko osobní právo, nikoli však právo věcné, t. j. právo požadovati zaplacení z věci samé. Vyskytují se ovšem v teorii i v praksi názory, že úroky z pohledávky zástavním právem na nemovitosti zajištěné, byly-li smluveny, nebo jsou-li po zákonu při dospělosti pohledávky odůvodněny, jako její akcessorium sdílejí její osud, a že proto zástavní právo, pro pohledávku na nemovitosti nabyté, vztahuje se i na ně. Leč názor tento, opírající se o ustanovení § 17 knih. zák., nelze schváliti, ježto spočívá na jeho mylném výkladě a odporuje zřejmému ustanovení § 14 knih. zák. Ustanovujeť přece tento § 14 knih. zák. výslovně, že při pohledávce zúročitelné musí do knihy pozemkové zapsána býti i míra úroková (výše úroků). Tohoto ustanovení nebylo by třeba, kdyby úroky samy sebou, byly-li smluveny nebo dospěla-li pohledávka a stala-li se tím zúročitelnou, požívaly již eo ipso s jejím vkladem zástavního práva. Ustanovení § 17 knih. zák. a § 216 poslední odstavec ex. ř. nikterak nesvědčí pro shora uvedený, mylný názor, neboť tyto dle svého doslovu mluví toliko o pořadí úroků a chtějí normovati toto pořadí jejich v poměru ke kapitálu, pokud ovšem práva zástavního požívají. Otázka však, zda-li ho požívají, zde rozřešena není, poněvadž spadá do oboru hmotného práva o nabývání práva zástavního, kteréž podle předpisu § 451, obč. zák. a § 14 knih. zák. tomu svědčí, že jen vtěleným úrokům právo zástavní přísluší. Že tento názor jest správným, tomu nasvědčuje i předpis § 217 čís. 2 ex. ř., který přece výslovně stanoví, že není-li rozdělovaná podstata plněním toho, co stanoveno bylo v § 216 ex. ř., ještě vyčerpána, obdrží z ní úhrady i smluvené neb zákonné úroky z knihovních pohledávek, pořadí kapitálu nepožívající, pokud mají právo zástavní, t. j. buď vtěleny jsou nebo zákonného zástavního práva požívají, kteréžto obmezující ustanovení by nemělo důvodu, kdyby úroky jako příslušenství sdílely s pohledávkou knihovní i jejího práva zástavního. Konečně mluví proti názoru nižších stolic také platný systém veřejných knih, jehož základní zásady publicity a speciality, neméně i bezpečnost reálního úvěru, byly by nebezpečně zviklány, kdyby upuštěno bylo od požadavku v § 14 knih. zák. přesně vytknutého, že musí býti úroky vloženy a to s přesně udanou mírou jejich, by byly nadány zástavním právem, knihovní pohledávce příslušejícím.

Citace:

Rozhodnutí č. 303. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 532-533.