Čís. 198.

V pouhém mlčení nájemce ku pronajímatelově výhradě, že v případě prodeje nemovitosti musí nájemce kupiteli ustoupiti, lze spatřovati nanejvýše zřeknutí se práva na řádnou výpověď se strany kupitele, nikoli též zřeknutí se nároku na odškodné za předčasné rozvázání nájemního poměru.
(Rozh. ze dne 11. června 1919, R I 213/19).
Emanuel S., uzavíraje v roce 1911 jménem Milady S. s Václavem J. na dvanáct let pachtovní smlouvu o pozemku, patřivším Miladě S. připomenul, že, kdyby pozemek byl prodán, pachtýř musí novému držiteli ustoupiti. Pachtéř Václav J. ničeho k tomu nenamítl. Za trvání pachtu prodala propachtovatelka pozemek manželům K., jimž pachtéř následkem výpovědi musil pozemek před časem odevzdat. Žaloba Václava J. na Miladu S. o odškodné za předčasné rozvázání pachtovního poměru bylo soudem prvé stolice (okresní soud v Něm. Brodě) zamítnuta, poněvadž žalobce přistoupil na výhradu propachtovatelky, jak shora byla uvedena, čímž pozbyl všelikého nároku z § 1120 obč. zák. Odvolací soud (krajský soud v Hoře Kutné) k žalobcovu odvolání rozsudek prvé stolice zrušil a vrátil věc prvé stolici, by ji po pravomoci zrušovacího usnesení znova projednala a rozhodla. Své usnesení odůvodnil odvolací soud v podstatě takto: Soud odvolací nesdílí právního názoru soudu prvé stolice, že žalobce souhlasně s ustoupením od pachtu v případě prodeje pole, vzdal se i veškeré náhrady. V ujednání tom mohlo by býti nejvýše spatřováno vzdání se práva na řádnou výpověď, po které dle § 1120 obč. zák. žalobce jako pachtýř novému kupci teprve ustoupiti byl povinen. Výslovné vzdání se náhrady žalobcem v případě prodeje pole nebylo tvrzeno a v ujednání, jak soudem prvým bylo zjištěno, nelze spatřovati ani vzdání se mlčky náhrady takové dle § 1444 obč. zák. Nárok žalobců, žádati na žalované jako propachtovatelce úplnou náhradu, jak za škodu vzatou, tak i za ušlý zisk, jest ustanovením § 1120 věta druhá obč. zák. odůvodněn. Pro tento právní názor mluví i předpis § 915 posl. věta obč. zák., dle něhož nejasné vyjádření strany smluvní, zde strany propachtující (žalované), jde na její škodu. Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska, pak jednání v prvé stolici zůstalo neúplným, jelikož důkazy o skutkových okolnostech, žalobcem k prokázání skutečné škody a ušlého zisku tvrzených, pokud se týče žalovanou k jich vyvrácení namítaných a pro spor rozhodných, nebyly vůbec provedeny. Tím trpí řízení v prvé stolici podstatnými vadami, které, aniž by zmatečnost řízení zakládaly, zabránily důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře.
Nejvyšší soud rekursu žalované strany proti řečenému usnesení nevyhověl.
Důvody:
Podle prvé věty § 1120 obč. zák. pachtéř musí při dobrovolném prodeji pachtovaného pozemku ustoupiti novému držiteli pozemku toho, ale podle druhé věty téhož § 1120 jest oprávněn, žádati na propachtujícím náhradu škody a ušlého zisku. Soud odvolací převzal dle druhého odstavce § 498 с. ř. s. skutkové zjištění prvého soudce, že Emanuel S., uzavíraje v roce 1911 jménem žalované se žalobcem pachtovní smlouvu, připomenul, že, když by pozemek byl prodán, žalobce musí novému držiteli ustoupiti, proti čemuž žalobce ničeho nenamítal. Soud odvolací však právem uvedl i správně odůvodnil, že žalobce dle onoho soudního zjištění sice mlčky se zavázal ustoupiti novému držiteli, bude-li pozemek prodán, ale nevzdal se tím nároku náhradního, uvedeného v druhé větě § 1120 obč. zák., nýbrž nanejvýše jen nároku na řádnou výpověď podle prvé věty tohoto § 1120. Žalobce nebyl povinen výslovně náhradní nárok sobě vyhraditi, neboť ujednání o ustoupení novému držiteli pozemku nevybočovalo z rámce prvé věty § 1120 a nedotýkalo se nikterak zákonného ustanovení věty druhé o nároku náhradním, jsouc v tomto směru zcela jasné a určité; ujednáno nebylo zrušení smlouvy pro případ prodeje pozemku, jak žalovaná při ústním přelíčení před prvním soudcem namítala, ani nebylo žalovanou stranou žádáno a žalobcem dáno svolení k prodeji, nýbrž smluveno bylo pouze ustoupení novému držiteli. Náhradní nárok žalobcův nebyl tedy vyloučen; chtěla-li strana žalovaná sprostiti se povinnosti k náhradě škody, bylo na ní, by v té příčině projevila náležitě svou vůli vůči žalobci; poněvadž však tak neučinila, jest žalobce oprávněn užíti ustanovení druhé věty § 1120 obč. zák. aniž lze jemu jak rekurentka činí, vytýkati nepřípustnou mentální reservaci. Soud odvolací posoudil věc v této příčině správně po stránce právní a rekurentka mylně se domnívá, že nesprávně vyložil úmluvu mezi stranami uzavřenou.

Citace:

Rozhodnutí č. 198. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 382-384.