Čís. 264.

Není pouhým nesprávným pojmenováním opravného prostředku po rozumu druhého odstavce § 84 c. ř. s., podán-li právním zástupcem mimo případ § 55 c. ř. s. proti rozsudku rekurs a nikoli odvolání a lze-li z obsahu podání souditi, že úmyslně volen byl opravný prostředek rekursu.
(Rozh. ze dne 10. září 1919, R II 104/19).
Proti rozsudku prvé stolice podal žalovaný advokátem rekurs, jímž jednak odporoval rozhodnutí o námitce nepříslušnosti, pojatému do rozsudku, jednak vytýkal rozsudku a řízení zmatečnost dle § 477 čís. 5 c. ř. s., poněvadž žalobci nedostávalo se procesní způsobilosti. Soud druhé stolice naložil s opravným prostředkem jako by byl odvoláním a zrušil rozsudek i s předcházevším řízením pro zmatečnost, odůvodniv své rozhodnutí takto: Rekurs žalované strany proti rozsudku prvé stolice směřuje nejen proti rozhodnutí v něm obsaženému o námitce zahájené rozepře, nýbrž uplatňuje též zmateční důvod § 477 čís. 5 c. ř. s. a dlužno tedy tento opravný prostředek dle jeho obsahu považovati vzhledem k ustanovení § 84, odstavec druhý c. ř. s., cís. nař. ze dne 1. června 1914 čís. 118 ř. z. za odvolání z rozsudku. Tento odvolací spis měl by přísně vzato býti předem doručen odpůrci k případnému podání odvolacího sdělení. Poněvadž řízení a rozsudek trpí zmatečností, k níž přihlížeti jest z moci úřední, takže by již prosté oznámení zmatku bylo mělo v zápětí zrušení rozsudku i s řízením jemu předcházevším, neuznal odvolací soud za nutno, zaslati spisy předem soudu prvé stolice za účelem doručení odvolacího spisu protistraně k případnému podání odvolacího sdělení. Dle sdělení katolického farního úřadu a městské obce zemřel žalobce dne 14. října 1918 a nebyl tedy v době podání žaloby, t. j. dne 21. ledna 1919, více na živu a nebyl tedy ani způsobilým býti stranou, ani způsobilým ke sporu. Advokát, jemuž žalobcem dne 5. srpna 1918 udělena byla plná moc, nebyl tedy oprávněn, po smrti žalobcově, t. j. po 14. říjnu 1918, podati žalobu, poněvadž žalobce již nebylo. Ustanovení § 35 odstavec prvý c. ř. s. předpokládá totiž, že žaloba byla podána před zmocnitelovou smrtí. Plná moc dle svého obsahu nebyla ostatně udělena k vedení tohoto sporu, nýbrž zcela všeobecně dle § 31 c. ř. s., takže touto plnou mocí také jiný spor zahájen býti mohl. Než i kdyby plná moc výslovně byla udělena bývala k vedení tohoto sporu, nebyl by zmocněnec oprávněn býval po smrti žalobcově, t. j. po 14. říjnu 1918, jménem žalobcovým žalobu podati, poněvadž smrtí žalobcovou procesní způsobilost tohoto zanikla. V době podání žaloby (21. ledna 1919) postrádal tedy žalobce procesní způsobilosti. Dle § 6 s. ř. má soud v každém období sporu hleděti z úřední povinnosti k procesní nezpůsobilosti. Rozsudek a celé řízení tomuto předcházející trpí tedy zmatečností dle § 477 čís. 5 c. ř. s. a bylo je proto zrušiti. K zrušení tomu nebylo třeba ani rekursu ani odvolání, nýbrž stačilo prosté písemné oznámení soudu prvé stolice aneb ústní sdělení u tohoto soudu za účelem odstranění zmatku.
Nejvyšší soud změnil usnesení druhé stolice a odmítl rekurs, podaný proti rozsudku prvé stolice.
Důvody:
Stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudu druhé stolice z toho důvodu, že tento soud pokládal rekurs, podaný stranou žalovanou proti rozsudku soudu prvé stolice, za odvolání a to vším právem. § 461 c. ř. s. ustanovuje jasně, že proti rozsudkům vydaným soudem prvé stolice jest přípustno odvolání. Porušení tohoto předpisu způsobem jako v daném případě, totiž užitím rekursu jakožto opravného prostředku proti rozsudku, nelze pokládati za pouhou formální vadu ve smyslu § 84 c. ř. s., obzvláště ne v daném případě, kde strana, rekurs podávající, zastoupena byla advokátem, tedy osobou právních předpisů znalou. Vždyť odvolací spis podle § 467 c. ř. s. musí na rozdíl od rekursu vyhovovati zvláštním požadavkům dle tohoto § 467 a ustanovení § 55 c. ř. s., že výjimkou z § 461 c. ř. s. lze rozhodnutí o nákladech rozepře, obsaženému v rozsudku, odporovati toliko rekursem, nasvědčuje ve spojení s § 514 c. ř. s. tomu, že u věci samé rekurs není přípustným opravným prostředkem proti rozsudku vedle odvolání. V důsledku toho nelze toto porušení předpisu § 461 c. ř. s. pokládati za pouhý omyl, pouhé nesprávné pojmenování opravného prostředku (§ 84 odst. 2. c. ř. s. v novém doslovu), kteroužto vadu bylo by lze odstraniti z úřední moci, pokud se týče k ní vůbec nepřihlížeti. Nutno spíše za to míti, že zástupce strany žalované, ať již z důvodu jakéhokoliv, vědomě použil opravného prostředku rekursu, neboť opačný předpoklad není s odbornou znalostí advokáta vůbec slučitelný, zvláště když z podání samotného je patrno, že tu nejde o pouhé nesprávné pojmenování, neboť slovo »rekurs« tu nepřichází pouze v nadpisu, nýbrž v textu samotném častěji jest opakováno, a to ve spojení takovém, jež vylučuje každou možnost pouhého omylu. Zdá se, že strana žalovaná použila opravného prostředku rekursu do rozsudku prvého soudu místo prostého oznámení, neboť tvrdila v rekursu, že soud povinen jest vzíti na sběhlou zmatečnost zřetel z moci úřední a dle znění návrhu rekursního měl rozsudek v odpor vzatý zrušen býti soudem druhé stolice z moci úřední, což však jest v odporu s ustanovením § 462, odstavec prvý, §§ 466, 471 č. 5 a 7 i § 494 c. ř. s. Po vynesení rozsudku v prvé stolici nelze vzhledem na ustanovení prvního odstavce § 463 c. ř. s., jež poukazuje pouze na §§ 226—430, užívati §§ 6 a 7 c. ř. s. Poněvadž tedy rekurs jakožto opravný prostředek proti rozsudku jest nepřípustný (§ 461 c. ř. s.), nezbývalo než rozhodnouti jak shora uvedeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 264. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 477-479.