Čís. 216.

Pro námitku zahájené rozepře nestačí, že již dříve táž žaloba byla na soud vznesena, nýbrž záleží na tom, zda jest ještě na soudě spor, onou dřívější žalobou zahájený.
(Rozh. ze dne 1. července 1919, R I 259/19).
Ve sporu o vyklizení hotelu, vedeném pod značkou С 109/19, vznesli žalovaní námitku rozepře zahájené pod С 29/19 а С 62/19. Prvý soud (okresní soud v Poděbradech) námitce vyhověl a žalobu odmítl z důvodů, že týž spor jest již zahájen mezi stranami pod С 62/19. Rekursní soud zamítl námitku rozepře zahájené. Důvody: Rozepře není zahájena ani pod čís. jedn. С 29/19 ani pod čís. jedn. С 62/19. Dle § 232 c. ř. s. nastane právní zahájení rozepře (zahájení sporu) doručením žaloby žalovanému a končí právoplatným ukončením rozepře. V právní věci С 29/19 vznesli žalovaní proti mimosoudní výpovědi, pokud se týče příkazu k odevzdání najatého hotelu dne 1. února 1919 soudní námitky, které podáním ze dne 7. února 1919 vzali zpět. Ve sporu vedeném pod č. j. С 62/19 namítali žalovaní při roku dne 17. dubna 1919 toliko nepřípustnost pořadu práva a právoplatným usnesením ze dne 22. dubna 1919 č. j. С 62/19 bylo námitce té vyhověno a žaloba z důvodu toho odmítnuta. K právní moci usnesení tohoto dlužno přihlížeti, jelikož soud prvé stolice spisů С 62/19 k odůvodnění svého usnesení sám používá. Nejde proto o nové skutkové okolnosti nebo nové důkazy, kterých by dle § 520 c. ř. s. v rekursu nebylo lze uplatňovati. Z toho vychází, že rozepře, pod č. j. С 29/19 a С 62/19 vedené, byly právoplatně skončeny a že námitka rozepře zahájené není odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
K názoru, v dovolacím rekursu projevenému, že při posuzování námitky zahájené rozepře nutno přihlížeti k době podání žaloby, proti které směřuje námitka rozepře zahájené, v daném případě ke dni 3. dubna 1919, kdy žaloba С 109/19 na soud podána byla a kdy také ještě byla v běhu rozepře С 62/19, která vedena byla mezi týmiž stranami a měla rovněž za předmět rozvázání téhož nájemního poměru, nelze přisvědčiti. Zahájení sporu, jež se arciť stane doručením žalobního spisu žalovanému (§ 232, odst. 2 c. ř. s.), má dle § 233, odst. 1 c. ř. s. ten účinek, že, pokud trvá, nesmí o vzneseném nároku ani u téhož ani u jiného soudu právní rozepře býti provedena. Účelem toho jest podle motivů k vládní osnově civ. řádu soudního (mat. sv. II. str. 322), by bylo vzhledem k vykonávání spravedlnosti а k právní bezpečnosti zabráněno tomu, by se táž rozepře neprojednávala u různých soudů nebo, by o témže nároku opětovně, po případě způsobem opačným nebylo rozhodováno. Pokud nebezpečí to trvá, jest také na místě, by účinky, zákonem se zahájením rozepře spojené, zůstaly v platnosti. Odpadne-li však nebezpečí to zakončením toho neb onoho sporu buď právoplatným rozsudkem, nebo právoplatným odmítnutím žaloby neb zpětvzetím jejím nebo konečně smírem, pak odpadá také nutnost, by zákonem stanovené účinky zahájené rozepře potrvaly. Z toho jde, že při posuzování zahájené rozepře nelze přihlížeti k době podání žaloby, nýbrž že směrodatnou jest doba, kdy, třeba později, rozepře, jež brání současnému projednávání rozepře jiné, byla zakončena, neboť od toho okamžiku může ve zbývající rozepři býti pokračováno a rozhodováno bez nebezpečí, jemuž zákon chtěl předejíti, i jest pak lhostejno, bylo-li zde nebezpečí to dříve a nemohlo-li se proto dříve vzhledem k předpisu § 233, odst. 1 c. ř. s. v rozepři pokračovati.

Citace:

Rozhodnutí č. 216. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 411-412.