Čís. 203.

§ 46 zákona o úrazovém pojištění dělnickém. Hrubá nedbalost osob, naznačených v § 45, odstavec prvý a druhý, nestačí, by opodstatněn byl pojištěncův náhradní nárok proti podnikateli.
(Rozh. ze dne 17. června 1919, Rv I 291/19).
Havíř A., utrpěv úraz při těžbě uhlí na dolu společnosti B., žaloval ji dle § 46 zák. o úraz. poj. děln. o náhradu škody, ježto prý z hrubé nedbalosti opomenula postarati se o vhodná bezpečnostní opatření. Žaloba byla ve všech stolicích zamítnuta, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobcovo dovolání shledává nesprávné posouzení věci po stránce právní v tom, že nebyl § 46 zák. o úraz. pojištění správně vyložen, stavíc hrubé zavinění, jehož se žalovaná společnost prý dopustila, na roveň úmyslnému způsobení úrazu, následkem čehož mělo býti užito § 46 cit. zák. Než dovolání není odůvodněno. Již občanský zákonník rozeznává přesně mezi poškozením z vůle a bezděčném a dělí poškození z vůle opět na poškození zakládající se na zlém úmyslu, t.. j. způsobené s vůlí a vědomě, a na poškození, zakládající se na nedopatření (§ 1294 obč. zák.). Přiznává-li pak občanský zákoník v § 1324 poškozenému jak v případě škody způsobené ze zlého úmyslu, tak i v případě škody způsobené nápadnou bezstarostností plné zadostiučinění, nestaví tím nikterak oba naprosto rozdílné pojmy co do jejich podstaty na stejný stupeň, nýbrž stanoví pouze stejnou míru ručení, jak zřejmě vyplývá z marginální rubriky k § 1323 »způsoby náhrady škody«. Avšak při řešení přítomné otázky nezáleží ani tak na ustanoveních občanského zákoníka o náhradě škody z poranění na těle, jako spíše na ustanoveních zákona ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 ř. z. z roku 1888. Neboť ona ustanovení byla ohledně tělesných poškození, způsobených u některé z osob, pojištěných dle tohoto zákona ze dne 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. z roku 1888 proti následkům úrazu, vyskytujících se při provozování podniku k pojištění povinného, jak ohledně okruhu osob ručením povinných, tak také ohledně předpokladů pro vznik povinnosti k náhradě škody, tak i konečně ohledně objemu ručení změněna a jsou nyní v takových případech výlučně rozhodna ustanovení §§ 45—47 zák. o úraz. pojišt., obsažená pod marginální rubrikou »ručení podnikatelů a třetích osob za úrazy«. §§ 45 a 46 opsaly pojem ručení podnikatelů proti pojišťovně a proti pojištěnému nebo jeho pozůstalým, § 47 ručení třetích osob proti pojišťovně a proti pojištěnému, pokud se týče jeho pozůstalým. Kdežto však dle § 45 jest povinen podnikatel vůči pojišťovně k náhradě škody, přivodil-li úraz úmyslně nebo hrubým zaviněním, ručí dle § 46 pojištěnému nebo jeho pozůstalým pouze v případě, byl-li úraz při provozování způsoben úmyslně. § 47 upravuje konečně ručení třetích osob proti pojišťovně a proti pojištěnému, poklid se týče jeho pozůstalým dle stávajících zákonných předpisů, tudíž dle ustanovení občanského zákonníka vůbec. Z protivy mezi § 45 s jedné a § 46 zák. o úraz. pojišt. s druhé strany lze zřejmě seznati, že povinnost ručení podnikatele proti pojištěnému nastává pouze a jedině při úmyslném způsobení úrazu podnikového a že ani hrubé zavinění podnikatelovo nemůže pro pojištěného založiti nárok na náhradu škody proti podnikateli. K stejnému výsledku vede úvaha o dějinách vzniku dotyčných zákonných ustanovení. § 48 vládní předlohy obsahuje v podstatě táž ustanovení jako § 46 zák. o úraz. pojišt. a vysvětlivky k němu znějí takto: »Jest přirozeným následkem zavedení povinného úrazového pojištění, jehož náklady v prvé řadě tíží podnikatele, že další nároky dělníků a jejich pozůstalých proti podnikatelům, přesahující výši zaručeného pojištění, musí býti vyloučeny. Tuto zásadu vyslovuje § 46. Odpovídá účelu a povaze nové instituce, že, by byl dosažen účel, spočívající v obecném zájmu, jednotlivci snesou nepatrné omezení svého práva. Výjimku z toho tvoří pouze případy, ve kterýchž byl úraz způsoben podnikatelem úmyslně, neboť v takových případech má každý ohled přirozené meze (75. příloha k stenografickým protokolům poslanecké sněmovny, zasedání X., str. 66). Kdežto poslanecká sněmovna přijala dotyčné ustanovení ve smyslu vládní předlohy, usnesla se sněmovna panská na návrh hraběte Belcrediho dáti prvnímu odstavci § 46 toto znění: »pojištění nebo jejich pozůstalí mohou uplatňovati proti osobám uvedeným v § 45, odst. 1 a 2 nárok na náhradu škody pouze tenkráte, byl-li podnikový úraz způsoben některou z těchto osob úmyslně nebo hrubým zaviněním«. Poslanecká sněmovna obnovila však dřívější znění tohoto ustanovení a panská sněmovna se konečně podrobila, takže se stal § 46 v nynějším znění zákonem (viz stenografické protokoly panské sněmovny, 21. schůze X. zasedání, str. 302 a násl. a 23. schůze, str. 334 a násl. a sněmovny poslanecké 178. schůze X. zasedání, str. 6484 a násl.). Z vylíčeného parlamentárního projednání předmětu vyplývá zcela nepochybně, že ručení podnikatele proti pojištěnému a jeho pozůstalým bylo vědomě obmezeno na případ úmyslnosti. Že tudíž hrubé zavinění podnikatelovo vědomě bylo vyloučeno. Správně tedy posoudil soud odvolací věc po stránce právní. Je-li však tomu tak, jestli tedy by žalovaná společnost ručila za úraz, jímž žalobce byl postižen, jedině tehdy, kdyby úraz ten byl způsoben některou z osob v § 45 odst. 1 a 2 zák. o úraz. pojišt. jmenovaných úmyslně, pak není tu také vadnosti řízení, zakládající se prý v tom, že nebyly připuštěny nabídnuté důkazy o zavinění společnosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 203. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 390-392.