Čís. 210.

Kdo používal nemovitosti dle pachtovní smlouvy, již z původu neplatné, není, vraceje věc, povinen, by vyúčtoval užitky, jichž byl docílil.
(Rozh. ze dne 24. června 1919, Rv I 323/19).
Emanuel T., pachtéř pozemků v L., dal tyto pozemky Josefu D. do podpachtu, vymíniv si, že podpachtovné bude zapraveno stanoveným počtem q obilí. Když po sklizni měl Josef D. dodati Emanueli T. ujednané množství obilí, odmítl tak učiniti s poukazem k tomu, že obilí bylo v čase uzavření podpachtovní smlouvy a jest dosud státem zabaveno. Podal proto Emanuel T. na podpachtéře žalobu, domáhaje se toho, by podpachtovní smlouva byla prohlášena za neplatnou, by žalovaný byl uznán povinným, nemovitosti vrátiti a by mu uloženo bylo, vyúčtovati příjmy a výdaje z nemovitosti za dobu, co jich žalovaný používal, a vydati žalobci čistý přebytek. Soud prvé stolice (zemský soud v Praze) uznal v plném rozsahu dle žalobního návrhu, poukázav ohledně nároku na vyúčtování k §§ 1109 a 1295 a násl. obč. zák. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a změnil, rozsudek prvé stolice potud, že zamítl žalobní nárok, týkající se vyúčtování užitků a odůvodnil tuto část svého rozhodnutí takto: Vydati účet dle občanského práva povinen jest pouze ten, komu zákon výslovně ukládá tuto povinnost. V občanském zákoníku stanovena povinnost taková v §§ 150, 238, 282, 786, 830, 837, 1012, 1039, 1198 až 1200, z nichž však žádný zde nepřichází v úvahu. Ani z §§ 1295 a násl., k nimž soud procesní poukazuje, povinnost žalovaného k vydání účtu nedala by se odvoditi, i kdyby žalobce byl opodstatnil nějaký nárok na náhradu škody. Domnívá-li se žalobce, že žalovaný jest povinen, vrátiti mu kromě pozemků také část výtěžků, jest jeho věcí, by si způsobem, zákonně příspustným, zjednal podklad pro příslušný nárok. Odvolání, pokud směřuje proti odstavci 3. rozsudku soudu prvého, bylo tudíž vyhověno a změnou tohoto odstavce byla dotyčná část žalobního návrhu zamítnuta.
Nejvyšší soud žalobcovu dovolání nevyhověl.
Důvody:
Jest právoplatně rozhodnuto, že smlouva o podpachtu jest neplatila. Byla neplatna hned z původu, poněvadž se příčila vydaným zákazům (§ 879 obč. zák.). Žalovaný držel a užíval nemovitost na podkladě neplatné smlouvy. Že však by byl proto povinen vydati účet, ze zákona neplyne. Jeť pouze ten povinen vydati účet dle občanského práva, komu zákon povinnost tu výslovně ukládá. Není však zákonného ustanovení, z něhož by se dalo dovozovati, že v případě, o nějž jde, by byl žalovaný povinen, vydati účet. Jest tedy nesprávno, tvrdí-li dovolání, že povinnost vydati účet, jest pouhým důsledkem výroku, že smlouva jest neplatna. Tvrdí-li dovolání, chtějíc uplatněný nárok odůvodniti, že žalovaný spravoval nemovitost, o níž jde, opouští zjištěný skutkový stav a neprovádí důvodu nesprávného právního posouzení věci po zákonu. Že z § 1295 obč. zák. nelze nárok na vydání účtu vyvoditi, dovozuje správně již odvolací soud. Žalovaný užíval nemovitosti na základě smlouvy, není tedy správné dovolávati se § 1039 obč. zák., jenž předpokládá jednání bez příkazu. Ustanovení § 1198 až 1200 nemohou rovněž býti s úspěchem uplatněna, poněvadž se týkají složení účtů při společenství statků. Že ani na § 113 III. nov. a na čl. XLII. uvoz. zák. k с. ř. s. se důvodně odvolávati nelze, plyne z jejich doslovu. Právní posouzení věci jest bezvadné, odůvodnění odvolacího soudu správné a odkazuje se jinak k němu.

Citace:

Rozhodnutí č. 210. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 402-403.