Čís. 339.Ujednáno-li v předválečné době, že místo posavadních naturálních dávek výměnkářských bude se nadále platiti jich umluvená hodnota (relutum), lze, hledíc k mimořádným válečným poměrům domáhati se toho, by umluvená hodnota byla zvýšena přiměřeně zvýšené ceně naturalií.(Rozh. ze dne 16. prosince 1919, Rv I 571/19).Dle notářského spisu ze dne 27. června 1889 zajištěn knihovně pro žalobce na usedlosti žalovaných výměnek, záležející v naturálních dávkách. Dne 25. října 1904 ujednal žalobce se žalovanými, že mu nadále místo výměnku budou platiti 195 K ročně. Toto relutum bylo pak, zejména i za války žalovanými řádně placeno a žalobcem přijímáno. V roce 1919 žalobce s poukazem k tomu, že od vyhlášení války ceny veškerých potravin nepoměrně stouply a že si ku své výživě potřebné potraviny za ujednaných 195 K opatřiti nemohl a že by se žalovaní hledíc ku zvýšeným cenám zemědělských plodin а k poklesu ceny peněz placením reluta na jeho úkor bezdůvodně obohacovali, žádal od žalovaných výměnek v penězích, účtovaný dle maximálních cen obilí a potravin, a požadoval ve sporu rozdíl z tohoto vyplývající za poslední tři hospodářská léta 1916/17 až do 1919. Prvá stolice uznala mezitímním rozsudkem, že žalobní nárok není po právu, poněvadž původní smlouva dohodou z roku 1904 jednou pro vždy a bezpodmínečně bez ohledu na pozdější stoupání neb klesání cen potravin byla změněna a žalobce smlouvou touto vzdal se práva požadovati výměnek v naturálních dávkách. — Odvolací soud mezitímní rozsudek potvrdil, v podstatě z těchto důvodů: Ze zjištěných skutečností vyplývá, že na místě nároku na odvádění dávek výměnkářských vzešel žalobci úmluvou nárok na placení odbytného (reluta), tedy vznikla mu pohledávka peněžní. Poklesem valuty ve válce byl ovšem žalobce jako každý jiný věřitel zkrácen a žalovaní jako dlužníci obohaceni právě tak, jako každý jiný, kdo byl peníze z doby před válkou dlužen a ve válce neb i nyní ještě platil. Toto obohacení není však ve smyslu právním bezdůvodné a neopravňuje žalobce, požadovati v odporu ku platné smlouvě vyšší relutum dávek výměnkových po dobu mimořádných poměrů válečných. Ani však nesmírné zdražení věcí, jež byly předmětem výměnku ujednaného notářským spisem ze dne 27. června 1889 není s to, by žádání žalobní po zákonu a právu odůvodnilo. Dokud ujednání o placení reluta platilo, byli žalovaní povinni plniti jen tolik, k čemu je ujednání zavazovalo bez ohledu na drahotu valuty. Kdyby se však s odvolatelem i připustilo, že ujednání reluta pozbylo mimořádnými poměry a účinky války platnosti neb aspoň dočasně neúčinným se stalo, pak neměl žalobce přijímati v době válečné smluvené relutum a bylo spíše jeho věcí, by žádal na žalovaných původní naturální plnění, eventuelně, kdyby to byli odepřeli, peněžní interesse, vyhovující dočasným poměrům drahotním. Nemůže však žalobce v žádném případě prostě požadovati vyšší relutum, aniž byl dříve se pokusil zvrátiti žalobou dosavadní ujednání o relutu a požadovati naturální plnění výměnkových dávek.Nejvyšší soud uznal, že žalobní nárok jest důvodem po právu.Důvody:Žaloba zakládá se na právním důvodu bezdůvodného obohacení. Z toho jde, že veškeré vývody jak sporných stran tak i rozsudku v odpor vzatého, pokud se zabývají otázkou, lze-li smlouvu ze dne 25. října 1904 zvrátiti v ten smysl, aby uznáno bylo, že žalovaní jsou povinni místo peněžitého reluta poskytovali žalobci dávky výměnkářské, jsou pochybeny a nelze jich ku rozhodnutí této rozepře nijak využitkovati. Ve věci samé dlužno předeslati, že vzhledem k tomu, že výměnek tvoří z pravidla zaopatření rolníka, který usedlost svou postupuje, že tedy výměnek odpovídati má jeho dosavadnímu způsobu života a potřebám, přiměřeným jeho poměrům, a že hledíc k ustanoveném §§ 504 a 506 obč. zák., dle kterých potřeba stanoviti se má podle doby, kdy užívání se povoluje, nemůže býti o tom pochybnosti, že při výkladu smlouvy vedle §§ 6 a 914 obč. zák., doba a okolnosti, za kterých smlouva byla uzavřena, nemohou zůstati bez povšimnutí. Jest notorické, že žalobce, který podle úmluvy z roku 1904 dostati měl místo výměnkářských dávek relutum 195 K, by v roce 1916—19 musel za výměnkářské dávky platiti daleko větší cenu než 195 K, a že žalovaní za výměnkářské dávky, za které žalobci 195 K vyplatili, daleko více prodejem v letech 1916-19 obdrželi. Okolnost ta nepotřebuje dle § 269 c. ř. s. důkazu. Jisto jest, že žalobce úmluvou z roku 1904 utrpěl značnou škodu, že však na straně žalovaných jest značný prospěch. Prospěch žalovaných vznikl z téže skutkové okolnosti, která byla zdrojem a příčinou škody žalobcovy, totiž nařízení vrchnostenská, vyvolaná poměry válečnými. Mezi škodou žalobcovou a prospěchem žalovaných jest tak úzká příčinná spojitost, že tento bez oné vůbec ani mysliti se nedá. Nutno tedy uznati, že žalovaní brali prospěch ze škody žalobcovy a že prospěch ten značně převyšoval onen civilní užitek, kterého by docílili smlouvou ve volné soutěži a dobrovolně se žalobcem uzavřenou. Bylo by tedy také nespravedlivo, a příčilo by se dobrým mravům a poctivosti v jednání, by žalovaní podrželi tento prospěch na základě skutečnosti, která vedla značnou měrou ku škodě žalobcově. K tomu, by se uplatnily požadavky právního citu, který se každému přímo vnucuje, podává poslední věta § 1447 obč. zák. vhodnou a bezvadnou oporu. Proto bylo uznáno, že nárok žalobní co do důvodu stává po právu.