Čís. 6.

Služební poměr, ujednaný na dobu války, jest služebním poměrem
neurčitého trvání a může, a to i za války, výpovědí býti rozvázán.
Odvolal-li zaměstnavatel výpověď pevného služebního poměru tím, že
to se zaměstnancem ještě zkusí, nezakládá se tím nový služební poměr
na zkoušku, nýbrž obnovuje se za týchž podmínek posavadní poměr
služební.
Náhrada za předčasné opuštění služby a bytu (§ 22 zákona
o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914 č. 9 ř. z.) může současně
s výpovědí býti nabídnuta. Mezí, přes kterou soud ve sporu nesmí jíti, není
náhrada, nabídnutá zaměstnavatelem, nýbrž náhrada, požadovaná
zaměstnancem. Uplynula-li v době, kdy vynesen rozsudek prvé stolice, již lhůta
výpovědní, odpadá výrok o náhradě.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1919, Rv I 1/18.)
Žaloba A-ové, majitelky velkostatku X, by uznáno bylo právem, že
výpověď, kterou vypověděla žalovaného В ze služebního poměru co
správce na velkostatku X do 31. prosince 1917 a jej vyzvala, by již před
vypršením výpovědní lhůty službu opustil a služební byt do 31. října 1917
vyklidil, jest po právu, že žalovaný jest povinen, za odškodnění 1500 K
již před vypršením lhůty výpovědní službu opustiti a služební byt ve lhůtě soudem určené vykliditi, byla oběma nižšími stolicemi (okresní soud
v Kostelci n. O. a krajský soud v Hradci Král.) zamítnuta. Procesní
soud prvé stolice, zjistiv jednak, že služební poměr byl ujednán
na celou dobu války, při čemž si žalovaný zvlášť ještě vyhradil, že i po
ukončení války musí dostat výpověď, jednak, že úplnou náhradou za
předčasné opuštění služby a vyklizení bytu bylo by 1900 K, přiklonil se
k právnímu názoru žalovaného, že služební poměr ujednán na dobu
určitou, a odůvodnil toto své stanovisko takto: Dle zákonného ustanovení
§ 904 obč. zák. »určitá doba« může vytčena býti buď dle kalendáře neb
se zřetelem k budoucí události, o níž jest jisto, že se dostaví; pouze doba,
kdy okamžik ten nastane, je neurčitá. Takovým konečným termínem je
zde ukončení války. V době, kdy žalovaný do služeb přijat byl, totiž
v září 1914, nebylo ovšem možno předvídati nynější dlouhé trvání války,
avšak okolnost tato jest zcela lhostejnou; žalovaný vstoupil do služeb
žalující strany výslovně po celou dobu války a na tuto dobu byl přijat
a rozhoduje jedině toto ujednání stran a důsledkem toho poměr služební
po dobu války, která, jak obecně známo, dosud trvá, jest nevypověditelný.
Zákon o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914 č. 9 ř. z., který se
na sporný služební poměr vztahuje, ježto žalovaný obstarával služby
vyššího druhu, výslovně rozlišuje, že poměr služební skončí jednak
uplynutím času, jednak výpovědí (byl-li poměr služební bez určení času
uzavřen, § 18) a nevytýká jako podmínku při stanovení určité doby, že
by nutně musela býti vyznačena dle kalendáře. Žalovaný ostatně vedle
toho ještě zvláště si vymínil další podmínku, že i po skončení války
v případě propuštění musí dostati výpověď, z čehož patrným jest úmysl stran,
zvláště žalovaného, že při přijetí do služeb velkostatku kladl zvláštní
váhu na to, by po dobu války poměr služební byl postaven na zvlášť
trvalý základ, tak, že neměl poměr ten býti ani výpovědí rozlučitelným.
Vzhledem k stanovené podmínce, že žalovaný i po ukončení války měl
dostati výpověď, jest ostatně nerozhodno, zdali se poměr služební, ujednaný na celou dobu války, považuje na určitou dobu ujednaný neb na dobu neurčitou, poněvadž s tímto ujednáním dle zjevného
úmyslu stran měla býti výpověď služebního poměru po dobu války
vyloučena. Ohledně odškodného podotkl soud prvé stolice, že žalovaný
nebyl pro nepřiměřenost nabídnutého odškodného povinen služební byt
před uplynutím výpovědní lhůty vykliditi. — Odvolací soud dodal
ve věci samé k důvodům rozsudku prvé stolice toto: Zjištěná úmluva
o ustanovení žalovaného správcem na dobu války není na překážku
platnosti smlouvy služební, není zejména proti dobrým mravům a jest ji
zachovati bez ohledu na to, že ukončení války nebylo lze a ještě nyní nelze
určiti. Úmluva ta nepříčí se ani ustanovením obč. zákoníku o smlouvě
služební ani předpisům zákona o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914
čís. 9 ř. z. a, poněvadž trvání služebního poměru jest trváním války
určitelné, nejde o služební poměr bez určení časového ve smyslu § 18 odst.
2 cit. zák. o statk. úřed., poměr sporný skončí dle prvního odstavce téhož
paragrafu uplynutím doby, pro niž byl ujednán, tedy ukončením války
dosud nenastalým a jest tudiž výpověď, o níž v tomto sporu se jedná, nepřípustnou a již tím žalobní žádost nedůvodnou.
Nejvyšší soud uznal právem, že výpověď, kterouž žalobkyně vypověděla žalovaného ze služebního poměru co správce na velkostatku X do 31. prosince 1917 a jej vyzvala, aby již před vypršením lhůty
výpovědní službu opustil a služební byt do 31. října 1917 vyklidil, jest po právu,
žalovaný že jest povinen službu opustiti a celý služební byt ve stavení
k velkostatku X náležejícím vykliditi a žalobkyni útraty sporu prvé
stolice a druhé stolice zaplatili, vše do 14 dnů pod exekucí, dále pak, že
žalobní žádání, aby žalovaný povinným uznán byl, již před vypršením
lhůty výpovědní proti odškodnění 1500 K službu opustiti a byt vykliditi,
odpadá. Rozhodnutí to opírá se mimo jiné o tyto
důvody:
Dovolání vytýká neúplnost řízení proto, že o jistých skutečnostech
nebylo jednáno. Výtka taková byla by opodstatněna, kdyby
okolnosti ty byly pro rozhodnutí sporu důležité. Takovými však nejsou.
Žaloba se neopírá o § 29 zákona ze dne 13. ledna 1914 č. 9 ř. z., aniž jsou
uvedeny skutečnosti, pro které by bylo předčasné propuštění se stalo.
Nespokojenost a nedůvěra zaměstnavatelova jsou vnitřní stavy, kteréž
z činů zaměstnaného v zákoně naznačených povstávají a jenom jimi
odůvodněny býti mohou jako zevně postřehnutelnými skutečnostmi.
Žalobkyně neuvedla skutečností takových. Rovněž nedůležito jest, že
žalobkyně v roce 1916 žalovanému dala výpověď, že ji žalovaný přijal a jinou
službu hledal, neboť sama uvádí, že výpověď odvolala, aby prý to ještě
zkusila, zdali se žalovaný polepší. Trval tedy původní poměr služební
dále. Výhrada, že to žalobkyně zkusí, nezměnila nic na původních
podmínkách poměru služebního a neproměnila jej zejména v nový poměr
»na zkoušku«. Není tedy řízení proto neúplným, že o těchto
skutečnostech nebylo dále jednáno a nebyly důkazy provedeny. Právní
posouzení věci nelze však uznati správným. Soud prvý zjistil, že byl
žalovaný za správce přijat »na dobu války«. Kdyby ukončení války
záviselo na určité události, která nastati musí, třeba by nebylo známo, kdy
se tak stane, byl by správným názor, že uvedeným ustanovením jest
konec poměru služebního dostatečně určen. Uváží-li se však, že za
ukončení války pokládáno býti může zastavení vojenských operací, nebo
příměří, neb teprve uzavření míru, neb dokonce schválení jeho
zákonodárnými sbory, neb demobilisace, aneb výslovný projev vlády (cís. nař. ze
dne 29. července 1914 č. 178 ř. z. § 4), tu jest patrno, že zakončení války
není lhůta tak určitá, jakou předpokládá § 18 zákona ze dne 13. ledna
1914 č. 9 ř. z. v odstavci 1, třeba by z neurčitosti té nedala se dle § 869
obč. zák. vyvozovati neplatnost smlouvy služební, ježto přece obě strany
smlouvu plnily a o vlastním obsahu její sporu není. Z toho jde, že
ukončení poměru služebního není na určitou dobu omezeno, nýbrž teprve
zvláštním projevem té neb oné strany přivoděno býti musí. Zákon
připouští jako způsoby takového zakončení poměru služebního buď
výpověď neb propuštění dle §§ 22, 26 a 29 cit. zák. a nebyl ani v dalším
o zakončení služebního poměru dle §§ 26 a 29 zák. a nebyl ani v dalším
řízení uplatněn jiný způsob zrušení poměru toho, než výpovědí a
vystoupením ze služby za náhradu dle § 22 cit. zák. Výpověď, jak nesporno,
byla dána. Výklad, že aspoň po dobu války jest výpověď vyloučena, není
odůvodněn. Předpokládal by, poněvadž byl poměr na dobu neurčitou
ujednán, zvláštní výslovné vzdání se zaměstnavatele, že výpověď po
dobu války nedá. Nic takového však nebylo tvrzeno. Výpověď byla 29. září 1917 dána ke dni 31. prosince 1917. Lhůta tato vyhovuje předpisu
druhého odstavce § 19 zákona o statkových úřednících. Nejde o poměr
na zkoušku (§ 19 odst. 1); neboť v roce 1916 daná výpověď byla
odvolána a tím poměr dosavadní obnoven, či lépe řečeno zachován. Doba
zkušební musela by dle pojmu samého předcházeti pevnému poměru
služebnímu a nemůže výhrada zaměstnavatele, že to se zaměstnancem
ještě zkusí, míti jiného významu, než prodloužení poměru služebního, ježto
ostatní podmínky zůstaly nezměněny. Výpověď žalovanému daná jest
tudiž úplně po právu. V tomto směru byl též rozsudek v odpor vzatý
změněn a žalobě vyhověno. V době podání žaloby bylo i další žádání,
aby žalovaný byl povinným uznán, službu před uplynutím lhůty
výpovědní opustiti a byt vykliditi, podle § 22 zákona o statkových
úřednících možné a odůvodněné. Úplná náhrada, kterou zaměstnaný dle tohoto
předpisu zákona obdržeti má, není nic jiného, než vzájemné plnění
zaměstnavatelovo, kteréž současně s opuštěním služby jest splatno, o němž
však zákon nestanoví, že musí býti zaměstnanému předem poskytnuta,
aby zaměstnavatelův nárok na opuštění služby a bytu vznikl. Nastane-li
spor o přiměřenost náhrady, může tedy současně o výši náhrady a
závazku zaměstnaného rozhodováno býti. Náhrada jest pohledávka
zaměstnaného, zde žalovaného. Žádá-li větší náhradu, než mu byla
nabízena, netvoří nabízená suma mez, přes kterou soud při rozhodnutí
nesmí jíti, nýbrž jest touto mezí pohledávka namítaná. Proto nebylo správno
zamítnouti nárok žalobní dle § 22 cit. zák. z té příčiny, že nabízená
náhrada nepostačuje. Soud prvé stolice zjistil, jaká by byla přiměřená
náhrada za dobu, která by uplynula až do skončení služebního poměru
výpovědí. Při tom ovšem bylo přehlédnuto, že by tato doba nebyla
rozhodnou, kdyby skutečně výpověď byla nepřípustnou. Avšak řešení této
otázky o výši náhrady a o předčasném odchodu žalovaného ze služby
pozbylo účelu tím, že již v době vydání rozsudku prvé stolice lhůta
výpovědní dávno uplynula, tudiž žalovanému více rozsudkem ukládati
nelze, aby před uplynutím lhůty té vyhověl přání zaměstnavatelky (§ 409
c. ř. s.). Jakkoliv nárok ten odůvodněn byl a jemu tím způsobem
vyhověno býti mohlo, že by vyšetřená úplná náhrada jako vzájemné plnění
žalující strany určeno bylo, zanikl nárok zmíněný uplynutím lhůty
výpovědní a jest povinnost žalovaného, aby službu opustil a byt vyklidil,
pouze důsledkem výpovědi, nikoliv přání zaměstnavatelky (§ 22 cit.
zák.). Obdoby § 573 c. ř. s. v příčině vyklizení bytu nelze užiti, poněvadž
užívání bytu nepříslušelo žalovanému podle smlouvy nájemní, nýbrž
základem užívání toho jest smlouva námezdní. Byla tedy dle § 409 c.
ř. s. i v této příčině stanovena lhůta plnění 14 dny a nárok dle § 22 zák.
vznesený nebyl zamítnut, nýbrž odpadnutí jeho vysloveno.

Citace:

č. 6. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 53-56.