Čís. 224.

Právo předkupní lze stanoviti též posledním pořízením. Závazek z práva předkupního přechází na dědice. Ustanovení § 1077 obč. zák. lze modifikovati též v posledním pořízení.
(Rozh. ze dne 8. července 1919, Rv I 336/19).
V testamentu Julia F. byl obsažen též odstavec: »Kdyby chtěl můj syn Eberhard F. nemovitosti jakýmkoliv způsobem zciziti, přísluší oběma mým dcerám Julii a Janě právo předkupní k nemovitostem těm a sice v ten způsob, že za cenu 12000 K má přednost starší z nich, nabízela-li by však některá z nich více, postoupiž jí můj syn nemovitosti za nabízenou cenu.« Na základě tohoto testamentu byla pozůstalost projednána a zaknihováno na nemovitosti vlastnické právo Eberhardu F-ovi a současně právo předkupní pro Julii F. a Janu F. Eberhard F. za nějaký čas zemřel a při projednávání pozůstalosti vyjednával poručník nezl. jeho dcery a dědičky o prodej nemovitostí oněch a skutečně našel se kupec, jehož nabídka činila 30000 K. Julie F. a Jana F. uplatňovaly však své právo předkupní a odepřely své svolení ku výmazu práva předkupního. Nezletilá dědička žalovala proto, by předkupní právo prohlášeno bylo uhaslým smrtí Eberharda F-a a, by Julie F. a Jana F. byly uznány povinnými, to uznati a trpěti, by na základě rozsudku byl vložen výmaz práva předkupního.
Prvý soud (krajský soud v Liberci) žalobě vyhověl. Důvody: Nejde zde o předkupní právo v pravém slova smyslu, poněvadž dle § 1077 obč. zák. ten, kdo jest k uplatnění práva předkupního oprávněn, musí — není-li nic jiného smluveno — složiti cenu trhovou v té výši, v jaké byla nabídnuta osobou třetí. V případě, o nějž jde, byly však žalované ochotny, složiti pouze cenu 12000 K. Než i v tom případě, kdyby poměr sporný byl považován za právo předkupní, byl by zavázán pouze Eberhard F., nikoliv však jeho dědička, poněvadž dle § 9 kn. zák. nečítá se ani zaknihované právo předkupní ku právům věcným. Právo, o nějž zde jde, jest pouze testamentárním zákazem zcizení ve smyslu § 13. třetí dílčí novely k obč. zák. (364 obč. zák.), dle kteréhožto ustanovení jest však zavázán pouze prvý vlastník, nikoliv však jeho dědicové nebo jiní právní nástupci. Z těchto důvodů dlužno považovati domnělé právo předkupní za uhaslé smrtí Eberharda F-a.
Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Vědou i judikaturou jest uznáno, že není zákonem vyloučeno, by právo předkupní bylo zřízeno nejen při prodeji (§ 1072 obč. zák.), nýbrž i v posledním pořízení. Rovněž stanovení 12000 K případně vyššího neurčitého peníze odpovídá zákonu (§ 1077 obč. zák. slova: »nebylo-li nic jiného umluveno«). Právo předkupní, jsouc samo o sobě právem osobním, stává se zaknihováním právem věcným a působí pak proti každému, kdož nemovitosti nabyl, přecházejíc jeho věcné břemeno na dědice nebo singulárního nástupce. Ze znění § 9 knih. zák., že věcná práva a právo předkupní mohou býti zaknihovány, nelze vyvozovati ničeho proti názoru právě uvedenému, vždyť právo předkupní, nejsouc samo o sobě právem věcným, muselo býti v zákoně zvláště uvedeno, by náleželo k právům, jež možno zaknihovati. Knihovním zápisem stává se však právem věcným (§ 1073 a 1079 obč. zák.); rovněž předpis § 171 ex. ř. jest pouze důsledkem § 1076 obč. zák. a neopravňuje k závěru, že zaknihované právo předkupní není právem věcným. Názor pak, že jde o pouhý zákaz zcizení ve smyslu § 364 lit. c) obč. zák., nelze srovnali se zněním testamentu Julia F.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Názor dovolatelky, že nejde o pravé právo předkupní, nýbrž o obmezení práva vlastnického, jež mělo vázati Eberharda F-a, není odůvodněn, vždyť dle vykládacího pravidla § 655 obč. zák., dle něhož při výkladu poslední vůle sluší slovům z pravidla přikládati smysl, jejž obyčejné mají, nutno výrazu: »právo předkupní«, jehož zůstavitel použil, přikládati význam, který § 1072 a násl. obč. zák. stanoví, a není žádné příčiny, vykládati tento výraz jakožto obmezení vlastnictví nebo, jak žalobkyně v žalobě uvádí, jakožto zákaz zcizení, který by vázal jen Eberharda F-a, když o takovém zákazu se vůbec nemluví, nýbrž naopak předpokládá se případ, že k prodeji dojde. Mluví-li se v poslední vůli pouze o Eberhardu F-ovi, nikoliv též o jeho dědicích, vysvětluje se to tím, že zůstavitel pochopitelně myslil v první řadě pouze na svého dědice, nikoliv také hned na případ jeho smrti. Avšak závazek, z práva předkupního plynoucí, není obmezen na osobu dlužníka, jak to § 1074 obč. zák. stanoví pouze ohledně oprávnění; závazek tento přešel tedy dle §§ 531 a 548 obč. zák. na žalobkyni jako dědičku Eberharda F-a. Žalobkyně neuvedla žádných okolností, z nichž by se dalo dovozovati, že zůstavitel, jak § 655 obč. zák. předpokládá, s výrazem »předkupní právo« spojovati jiný význam než § 1072 obč. zák., nebo že závazek v tomto případě měl býti výjimečně obmezen na osobu Eberharda F-a, naopak z vlastního tvrzení žaloby, že Julius F. v poslední vůli ustanovil, že Eberhard F. má nemovitosti převzíti v ceně 12000 K a že se tak také stalo, spíše lze souditi, že úmysl zůstavitelův směřoval k tomu, by v případě, že by nemovitosti kýmkoliv byly prodány, dcery zůstavitelovy měly možnost, si je pro sebe zakoupiti za tutéž cenu, za jakou je bratr jejich převzal. Z ustanovení § 11 zák. o dědické posloupnosti při selských statcích ze dne 7. srpna 1908 čís. 68 z. z., jež jako ustanovení výjimečné nepřipouští analogického použití, nelze pro tento případ ničeho dovozovati. Když, jak všeobecně známo a jak ani dovolatelka nepopírá, právo předkupní přes to, že § 1072 obč. zák. jedná pouze o zřízení smlouvou pro prodávajícího, může býti zřízeno pro osobu třetí i poslední vůlí, pak nemůže býti pochybnosti o tom, že podmínky pro výkon práva předkupního, odchylující se od pravidla § 1077 obč. zák., zejména tedy i výše kupní ceny, za niž oprávněný má věc převzíti, mohou platně býti stanoveny nejen úmluvou, nýbrž i posledním pořízením. Ostatně jest správný názor soudu odvolacího, že v tom, že všichni dědicové souhlasili, by dotyčná ustanovení poslední vůle byla vzata za základ projednání pozůstalosti a odevzdací listiny po Juliu F-ovi, sluší spatřovati úmluvu po rozumu § 1077 obč. zák.; vždyť Eberhard F. nemusí se оnomu ustanovení beze všeho podrobiti, nýbrž jako syn zůstavitelův byl by mohl namítati, že ono ustanovení jako nezákonné obmezení jeho dílu povinného jest neplatné. Rovněž neposkytují předpisy zákona žádné opory pro názor, že ustanovení § 1077 obč. zák., dle něhož ten, kdo má právo, věc vyplatiti, jest povinen, zapraviti úplnou cenu, kterou podal někdo jiný — jest nezměnitelné; vždyť § 1077 obč. zák. výslovně beze všeho obmezení dodává: »nebylo-li nic jiného ujednáno,« tak že i co do výše ceny přejímací disposiční právo stran není nijak obmezeno. Taktéž nelze důvodně mluviti o tom, že při stanovení ceny přejímací nešlo by více o právo předkupní, nýbrž o úmluvu dle § 936 obč. zák., poněvadž zde na rozdíl od § 936 obč. zák. není vůbec žádného závazku k prodeji věci. Jak již shora vytknuto, neuvedla žalobkyně žádných okolností, z nichž by se dalo dovozovati, že pravá vůle zůstavitelova nesměřovala k tomu, by žalované po čas svého života právo předkupní proti zaplacení přejímací ceny 12000 K mohly vykonávati.

Citace:

Rozhodnutí č. 224. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 422-424.