Čís. 242.

Předpis § 13 zákona o obchodních pomocnících vztahuje se též na advokátního solicitátora, jenž za práce, konané mimo úřední hodiny, přijal od strany odměnu.
(Rozh. ze dne 22. července 1919, Rv I 339/19).
Advokát Dr. K povolán byv k vojenské službě, svěřil vedení kanceláře svému solicitátoru P., jenž přijal od Václava K. kromě palmárního účtu pro zaměstnavatele ještě pro sebe 225 K za práce, konané mimo úřední hodiny pro zmíněného klienta v jeho záležitosti, týkající se prohlášení téhož za svéprávného. Navrátiv se z vojny, podal advokát Dr. K. na solicitátora P. žalobu o vydání oněch 225 K. Prvý soud (okresní soud v Žamberku) žalobu zamítl v podstatě z těchto důvodů: Žalobce opírá svůj nárok o ustanovení § 13 zák. o obch. pomoc., leč tím, že žalovaný přijal zažalovaných 225 K od Václava K-a, nebyl žalobce, ač o přijetí toho peníze nevěděl, nijak ve svém právu zkrácen. Václav neposkytl peníz ten žalovanému zcela dobrovolně a výslovně mimo palmární účet za zvláštní námahu, již tento měl se sháněním svědků a urychlováním vlekoucího se řízení. Václav K. navštívil žalovaného osm až desetkráte v polední přestávce a jednal s ním o své záležitosti. K tomu však žalovaný dle služební smlouvy nebyl povinen a nemůže přece intence § 13 zák. o obch. pom. směřovati tak daleko, by úplně znemožňovala přijetí každé odměny za práci a námahu, na niž zaměstnavatel nemůže míti žádných nároků. Odvolací soud uznal dle žaloby. Důvody: Žalobce opírá žalobu o ustanovení § 13 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. z. Předpoklady tohoto zákonného ustanovení jsou zde, neboť v přednesu stran a ze skutkové povahy rozsudku vysvitá, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán jako solicitátor od 1. prosince 1911 do 30. června 1917, byl tudíž k žalobci v poměru zaměstnance a žalobce svěřil mu vedení advokátní kanceláře. Dále vysvitá z přednesu stran a skutkové povahy rozsudku, že Václav K. zavázal se dle prohlášení ze dne 21. ledna 1917 k zaplacení odměny 450 K, pokud se týče po učiněné slevě zažalovaných 225 K v době, kdy již byl svéprávným a zbavení svéprávnosti pro marnotratnost bylo nad ním zrušeno. Mimo to plyne z přednesu stran a skutkové povahy rozsudku, že Václav K. odměnu tu dal žalovanému ve své věci zrušení opatrovnictví pro marnotratnost, že žalovaný byl tehdy ještě u žalobce ve službách jako solicitátor a že žalovaný přijal odměnu tu bez souhlasu žalobce. § 13 zák. o obchodních pomocnících přikazuje, že zaměstnanec nesmí od toho, s kým obchod sprostředkoval, vzíti bez zaměstnavatelova svolení provisi nebo jinou úplatu, a přiznává zaměstnavateli právo, kdyby se tak stalo, žádati na zaměstnanci vydání této provise, jakož i žádati náhradu, když vzešla mu tímto sprostředkováním škoda. Zákon tedy bezvýjimečně zakazuje braní odměny a nutno proto v duchu zákona vykládati jeho předpisy tak, by zaměstnavateli dostalo se ochrany proti zaměstnancům, by tito nemohli na svou pěst za zády zaměstnavatelů jednati a by zabráněno bylo zaměstnancům přijímati provise a jakékoli odměny. Prvý soud posoudil tudíž věc po stránce právní nesprávně, když za to má, že odměna, poskytnuta žalovanému, nebyla takovou, jakou má na zřeteli § 13 cit. zák., neboť zákon nečiní rozdílu mezi odměnou dobrovolnou a nedobrovolnou a nestanoví žádných výjimek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Názoru odvolacího soudu, že jde o nárok ve smyslu § 13 zák. o obchodních pomocnících, jest přisvědčiti. Z důvodů rozsudku v odpor vzatého vysvitá, že odvolací soud pokládá uplatňovaný nárok za nárok samostatný, jenž s propuštěním žalovaného nikterak nesouvisí, a že nepokládá jej tedy za nárok ve smyslu § 28 cit. zák., jenž má na mysli náhradní nároky pro předčasné vystoupení nebo propuštění. Vždyť není sporno, že žalobce se dověděl o vyplacení odměny žalovanému teprve po zrušení smlouvy. Vyslovil-li odvolací soud, že se jedná toliko o nárok dle § 13, usoudil zároveň, že není přípustno, dovolávati se lhůty § 28 cit. zák. Není tedy správné tvrzení, že nebylo rozhodnuto o námitce, v tomto směru vznesené. Předpis § 13 zák. o obchodních pomocnících, o nějž odvolací soud své rozhodnutí opřel, jest imperativní, nezná ani výhrad ani výjimek, jest prostým důsledkem obsahu služební smlouvy. Služební poměr nesmí býti zdrojem zvláštních příjmů pro zaměstnance. Svědomité plnění služebních závazků náleží k jeho povinnostem. Práce mimo úřední hodiny může býti podnětem k úpravě poměru vůči zaměstnavateli, nemůže však odůvodniti samovolné výhrady hmotných prospěchů na úkor zaměstnavatele. Již v době trvání služebního poměru dal si žalovaný slíbiti odměnu za svou činnost ve věci, jejíž vedení mu bylo uloženo, a později odměnu také skutečně přijal bez zaměstnavatelova svolení. Jednání to jest zřejmě protizákonné a odůvodňuje uplatněný nárok na vydání toho, co bylo neprávem přijato. Jest tedy právní posouzení sporného případu odvolacím soudem správné.

Citace:

Rozhodnutí č. 242. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 445-447.