Čís. 202.

Proto pouze, že zaměstnancova odměna záleží v podílu na zisku, nepřestává smluvní poměr býti poměrem služebním, podrobeným za ostatních zákonných podmínek pravomoci soudů živnostenských.
Vymezena-li místní příslušnost živnostenského soudu dle obvodů soudních okresů, nedozná změny tím, že ten který ze soudních okresů bude napotomně rozdělen ve dva nebo více samostatných okresů.
(Rozh. ze dne 17. června 1919, R I 232/19).
Strojmistr A. zažaloval majitele továrny B. u okresního soudu v Nuslích o podíl na čistém zisku továrny. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že mezi nimi učiněna byla dne 11. února 1919 smlouva, podle níž vstoupil žalobce do podniku žalovaného jako dílovedoucí, maje obstarávati práce strojnické a pečovati o výrobu poživatin, začež mělo se mu dostati 25 proc. čistého zisku, který se měl každoročně nejdéle do konce ledna zjistit a žalobce měl nárok na měsíční zálohy do výše 500 K. Okresní soud odmítl žalobu, ježto patří na soud živnostenský. Rekursní soud (zemský civilní soud v Praze) zamítl námitku nepříslušnosti, v podstatě z těchto důvodů: Podle § 1 zákona ze dne 27. listopadu 1896 čís. 218 ř. z. zřízeny jsou soudy živnostenské k rozhodování sporu živnostenských mezi živnostenskými podnikateli s jedné a dělníky s druhé strany a dále mezi dělníky téhož podniku. Spory ty vypočteny jsou podrobně v § 4 cit. zák. a z výpočtu toho vysvítá, že jsou to vesměs jen rozepře, týkající se živnostenských poměru pracovních, učebních a námezdních, takže jakékoli jiné spory z příslušnosti soudů živnostenských jsou vyloučeny. V tomto případě ujednání stran jest svou právní povahou výdělečnou smlouvou společenskou ve smyslu § 1175 obč. zák., neboť podle § 1187 obč. zák. společník může se zavázati také jen ku práci, aniž by bylo třeba, by do podniku vložil ještě nějaký vklad peněžitý nebo nějakou jinou věc. Neběží tedy o žádnou smlouvu námezdní správně služební, jakou má na mysli § 1151 obč. zák. ve znění III. novely, poněvadž takováto smlouva předpokládá závazek ke konání služeb na jistou dobu pro jiného, čehož v tomto případě není, neboť žalobce měl vykonávati práči pro společný podnik, 'na jehož prosperitě přímo byl súčastněn tím, že měla mu připadnouti celá čtvrtina čistého zisku. Činnost jeho nebyla tedy vynakládána pouze pro jiného, nýbrž také společně mimo ve prospěch dalších dvou společníků i pro něho samého jako společníka třetího. V tomto smyslu dlužno žalobce pokládati za společníka živnostenského podniku žalované, tedy za spolupodnikatele. Na rozepře mezi společníky živnostenského podniku mezi sebou, tedy na spory v jejích vzájemného poměru společenského, se však příslušnost soudů živnostenských nevztahuje, jak z toho, co svrchu o obsahu §§ 1 a 4 zák. o soudech živnostenských bylo uvedeno, jest zřejmo. Mylně tedy první soud vyhověl námitce nepříslušnosti z toho důvodu, že příslušným k rozhodnutí této sporné věci jest soud živnostenský.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvé stolice.
Důvody:
Názor soudu rekursního, že jde o spor z poměru společenského, nelze sdíleti. Vždyť obě strany souhlasně uvádějí, že byla uzavřena mezi nimi smlouva, dle níž měl žalobce konati žalované služby za plat. S tohoto stanoviska vychází žalobce i ve svém rekursu, zakládaje příslušnost prvého soudu jen na § 37 zák. o soud. živn. ze dne 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z., poněvadž prý soud živnostenský v Praze není místné příslušný. Dle souhlasného tvrzení stran o obsahu smlouvy jde tedy o smlouvu služební po rozumu § 1151 obč. zák., na tom nemění ničeho okolnost, že jakožto plat bylo ujednáno 25 procent čistého zisku, vždyť § 1152 obč. zák. nepředpisuje, že plat musí býti ujednán v určité výši, naopak ponechává ujednání platu vůbec úmluvě stran a § 14 zák. o obchod. pomoc. ze dne 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. výslovné jedná o případu, když plat zcela neb z části byl ujednán v podílu na zisku. Poněvadž pak není sporu, že na podnik žalované sluší použity předpisů živnostenského řádu, jest věcná příslušnost živnostenského soudu pro tento spor opodstatněna (§§ 1, 4, 5 zák. o soud. živn., § 41 zák. o obch. pomoc.). Dle § 2 nařízení ze dne 1. července 1900 čís. 110 ř. z. vztahuje se místní příslušnost živnostenského soudu v Praze také na obvod okresního soudu na Král. Vinohradech, k němuž roku 1900 náležela i obec Nusle, kde žalovaná má svůj podnik. Tímto nařízením byla tedy příslušnost soudu živnostenského pro obec Nusle vyslovena právě tak, jako kdyby tato obec v nařízení tom zvláště byla jmenována. Nařízením ze dne 21. listopadu 1901 čís. 190 ř. z. byl pro obec Nusle a jiné obce zřízen okresní soud v Nuslích a bylo vyřknuto, že počátkem působnosti tohoto soudu, jež nastala dle nařízení ze dne 10. listopadu 1903 čís. 226 ř. z. dnem 1. ledna 1904, uvedené obce z dosavadního obvodu okresního soudu se vylučují. Tím byla pro budoucnost pouze místní příslušnost okresního soudu na Král. Vinohradech obmezena, nebyla však nijak změněna příslušnost živnostenského soudu, stanovená nařízením ze dne 1. července 1900 čís. 110 ř. z. i pro obec Nusle. Vždyť obvod živnostenského soudu stanoví se dle § 2 a 3 zák. o živn. soudech zvláštním nařízením, vydaným ministerstvem spravedlnosti ve srozumění se súčastněnými ministerstvy a může tedy býti změněn opět jen takovým zvláštním nařízením, nikoliv pouhým nařízením ministerstva spravedlnosti, jímž se mění pouze obvod soudu okresního. Jest tedy pro tento spor odůvodněna věcná i místní příslušnost živnostenského soudu v Praze, pročež slušelo uznati, jak shora uvedeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 202. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 388-390.