Čís. 322.

Půlprocentní příspěvek z pozůstalosti k Pražskému nemocničnímu fondu nutno zapraviti i tehda, když Praha, pokud se týče její předměstí, nebyly jediným stálým bydlištěm zůstavitele.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1919, R I 460/19).
Usnesením ze dne 25. června 1919 vyměřil zemský soud v Praze jako soud pozůstalostní z pozůstalosti po A-ovi půlprocentní příspěvek k Pražskému nemocničnímu fondu, zrušil však k rozkladu dědiců toto své usnesení usnesením ze dne 30. července 1919, přikloniv se ke stanovisku dědiců, že zůstavitel měl stálé bydliště v O., kraj Písecký. K rekursu finanční prokuratury zrušil rekursní soud usnesení pozůstalostního soudu ze dne 30. července 1919 a uložil mu, by znova rozhodl o rozkladu dědiců. Důvody: Dle dvorského dekretu ze dne 9. dubna 1817 čís. 1331 sb. z. s. dlužno příspěvek k nemocenskému fondu zapraviti ze všech pozůstalostí, měl-li zůstavitel stálé bydliště v Praze nebo na jejích předměstích. Stálým bydlištěm osoby dlužno dle §u 66 j. n. rozuměti ono místo, kde osoba dle prokázaného nebo z okolností zřejmého úmyslu se usadila, by tam založila trvalý svůj pobyt. Měla-li osoba bydliště v obvodech několika soudů, je tím dle téhož zákonného ustanovení u každého z těchto soudů založeno pro ni obecné sudiště a jest důsledkem toho dle § 105 j. n. každý z těchto soudů ve smyslu § 21 nespor. říz. příslušným, by projednal její pozůstalost. Dle úmrtního zápisu zemřel zůstavitel dne 7. prosince 1912 v Praze. Dle spisů pozůstalostních byla pořízení, obsahující poslední vůli zůstavitelovu, v bytě jeho v Praze z jeho pokladny vyzvednuta a soudnímu komisaři, notáři, odevzdána. Dle předkládací zprávy téhož notáře jako soudního komisaře bydlel zůstavitel, který byl též majitelem zemskodeskového statku O. také na tomto svém statku v okresu strakonickém. Dlužno tedy míti za to, že zůstavitel měl byty dva, v O. a v Praze. V tomto městě měl zařízený byt, kde také zemřel, a kdež ve své pokladně uložena měl svá poslední pořízení. Pojem řádného bydliště nevyžaduje nepřetržitého pobytu na určitém místě. Z toho, že zůstavitel občas bydlel v O. nelze usuzovati, že se bydliště v Praze vzdal. Okolnost, že zůstavitel měl mimo Prahu ještě druhé bydliště, nemůže dědice sprostiti povinnosti ku zapravení příspěvku k nemocničnímu fondu v Praze. Neprávem proto zrušil prvý soud k rozkladu právního zástupce pozůstalosti své usnesení ze dne 25. června 1919, týkající se vyměření řečeného 1/2 %ního příspěvku z důvodu, že zůstavitel měl své řádné bydliště v O. Poněvadž pak rozklad právního zástupce uvedené pozůstalosti směřuje také proti tomu, že prvý soud při vyměřování 1/2 % příspěvku vzal za základ nesprávný obnos čistého pozůstalostního jmění, nebylo lze soudu rekursnímu rozhodnouti o návrhu rekurentky na změnu v odbor braného usnesení obnovením usnesení prvého soudu ze dne 25. června 1919, jímž byl vyměřen 1/2 % příspěvek k nemocenskému fondu obnosem dříve, nežli rozhodnuto bude prvým soudem o rozkladu zástupce pozůstalosti ve směru právě uvedeném.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu dědiců částečně vyhověl a změnil usnesení rekursního soudu potud, že uložil pozůstalostnímu soudu, by, vyšetře stav věci, znova rozhodl o povinnosti dědiců k zapravení shora řečeného příspěvku.
Důvody:
Stěžovatel odporuje rozhodnutí druhé stolice z důvodu, že zůstavitel neměl v Praze řádného bydliště, o kterémž předpokladu požadovaném dle dvorských dekretů ze dne 9. dubna 1817 čís. 1331 a ze dne 30. října 1828 čís. 24986 k povinnosti zaplatiti z jeho pozůstalosti 1/2 % příspěvek k Pražskému fondu nemocničnímu, stolice druhá uznala, že tu jest. Stěžovatel poukazuje na to, že jmenovaný zůstavitel měl své řádné bydliště v O. (kraj Písecký), proto také, že k projednání pozůstalosti jeho příslušným byl. krajský soud v Písku a proto prý i osobní daň z příjmů za jeho života předpisovala mu příslušná berní správa ve Strakonicích. Než okolnosti tyto nevylučují, že zůstavitel mimo své bydliště v O. měl také ještě druhé řádné bydliště v Praze, jak soud stolice druhé za to má. Neboť zcela správně uvádí soud rekursní, že pojem řádného bydliště nijak toho nevyžaduje, by ten, kdo v určitém místě má své bydliště, v místě tom se také nepřetržitě zdržoval. Vždyť v § 66 j. n. jest zřejmě stanoveno, že osoba může míti bydliště v obvodech několika soudů. V tom případě jest kterýkoli z těchto soudů jeho obecným sudištěm ve věcech sporných a jest také proto vedle § 105 j. n. kterýkoli z nich k projednání jeho pozůstalosti povolán. O příslušnosti rozhodne tu předstižení. (Zodpovědění otázek str. 11.) Jelikož shora uvedené dvorské dekrety, stanovící povinnost ku placení příspěvku k Pražskému nemocničnímu fondu nařizují bezvýjimečně, že příspěvek ten platiti se musí z každé pozůstalosti, při níž čisté jmění činí přes 105 zl., měl-li zůstavitel v Praze nebo v Pražském předměstí své řádné bydliště, pak zjistí-li se tento předpoklad, nemůže okolnost, že zůstavitel bydlel také v O., zbaviti dědice povinnosti, by zaplatil z pozůstalostního jmění tento příspěvek. Okolnost, že krajský soud v Písku pozůstalostní řízení řádně zahájil, stav se k tomu předstižením zemského soudu Pražského příslušným, nebyla s to, zákonem bezvýjimečně stanovenou povinnost odstraniti, poněvadž by se dědicové v podobném případě povinnosti té libovolně mohli zbaviti. Také nemůže rozhodna býti pro posouzení, měl-li zůstavitel také v Praze řádné bydliště, který úřad berní vyměřoval mu osobní daň z příjmů. Na řádné bydliště usuzovati lze toliko z úmyslu osoby, v určitém místě trvale se zdržovati. V tom směru uznal rekursní soud oproti stolici prvé, že zůstavitel dle obsahu pozůstalostních spisů i v Praze měl řádné své bydliště. Leč ze spisů pozůstalostních bezpečně tak neplyne. Jest ovšem pravda, že v protokolu o prohlášení zůstavitelovy poslední vůle účastníky pozůstalostními a jejich zástupcem podepsaném uvedeno jest o místu, kde poslední pořízení se našlo, že vyzdvihl je zástupce dědiců v bytě zůstavitelově v Praze z jeho pokladny. Také shoduje se se spisy, že i krajský soud v Písku i zemský soud v Praze k návrhu dědiců, doporučujíce delegaci zemského soudu na místě dříve zakročivšího krajského soudu v Písku ku projednání pozůstalosti uvedly ve zprávách, že zůstavitel i v Praze měl řádné bydliště. Dalo se tak ovšem souditi z toho, že byl v Praze zařízený byt a že zástupce dědiců ve svém návrhu na delegaci výslovně uvedl, že zůstavitel byl velkostatkářem v O. a v Praze. Nicméně, poněvadž v úmrtním zápise udáno jest dědici a úřadujícím notářem jako řádné bydliště zůstavitelovo jen zámek O. a udání toto soudem pozůstalostním nebylo opraveno, jeví se okolnost, měl-li zůstavitel také v Praze řádné své bydliště vedle druhého bydliště v O. dosud nepostačitelně zjištěna, by o povinnosti dědiců, zaplatiti z čisté pozůstalosti nemoсniční příspěvek, spolehlivě rozhodnuto býti mohlo. V důsledku toho jeví se správným sice zrušení usnesení soudu stolice prvé, na nedostatečném podkladu skutkovém vyneseného, než nařízení rekursního soudu, by první soud při novém rozhodnutí vycházel již z předpokladu, že zůstavitel v Praze řádné bydliště měl, schváliti nelze. Předpoklad tento bude naopak soudu prvému teprve přiměřeným způsobem jmenovitě dotazem na policejním ředitelství, byl-li hlášen, výslechem správce domu a pod. vyšetřiti a zjistiti a dle toho pak o povinnosti dědiců k placení příspěvku znova rozhodnouti.

Citace:

Rozhodnutí č. 322. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 562-565.