Čís. 296.

Cenné papíry, jež složil jeden smluvník u druhého jako jistotu za závazky z differenčních obchodů, mohou, nejsouce ani složenou, pokud se týče zapravenou sázkovou cenou, ani platnou ruční zástavou, kdykoli zpět býti požadovány.
(Rozh. ze dne 15. října 1919, Rv I 454/19).
Žalobě o vrácení komunálních dluhopisů zemské banky bylo v druhé a třetí stolici vyhověno, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Obě předchozí stolice dospěly srovnale k úsudku, že předmětem obchodování mezi soupeři této právní rozepře byly obchody differenční. Oba soupeři s tímto stanoviskem v dovolacím řízení se spřátelili a dlužno proto přestáti na něm i soudu dovolacímu. Obě předchozí stolice vycházely dále z téhož právního názoru, že na differenční obchody dlužno použíti zákonných předpisů o hře a sázce. Také tomuto právnímu názoru neodporuje se v řízení dovolacím a dlužno na něm vybudovati i rozhodnutí dovolací stolice, to tím spíše, kdyžtě řečenému právnímu názoru dostalo se výslovného uznání předpisy čl. 25 uv. zák. k с. ř. s. a čl. 29 uv. zák. k ex. ř. Přezkoumati náleží dovolacímu soudu pouze dvě otázky, jež, jak uplatňuje žalovaný dovolacím důvodem § 503 č. 4 c. ř. s., byly prý v druhé stolici mylným výkladem zákona rozřešeny nesprávně. Jde jednak o to, zda komunální dluhopisy zemské banky dány byly žalobcem žalovanému jako zástava ruční, což jest stanoviskem soudu odvolacího, či zda byly hodnotou, danou v sázku, jak tvrdí žalovaný, jednak o to, zda k zabezpečení nároků z differečního obchodu lze platně zříditi zástavu, ku kteréžto otázce dal odvolací soud odpověď zápornou, kdežto dle dovolatelova mínění dlužno otázku tu zodpověděti kladně. Dovolací soud přidává se v tom i onom směru k právnímu názoru soudu odvolacího. Jako při darování chrání zákon před ukvapeností a lehkomyslností tím, že neuznává prostého darovacího slibu, nýbrž žádá buď sepsání notářského spisu nebo skutečné odevzdání (§ 1 písm. d) zákona ze dne 25. července 1871 čís. 76 ř. z.), tak i při hře a sázce čelí nerozvážnosti a hráčské vášni tím, že nespokojuje se se slibem hodnoty, o niž se v sázku vchází nebo hráti má, nýbrž trvá na tom, by hodnota ta byla skutečně zapravena nebo složena (§ 1271 obč. zák., Zeiller Kommentar, bod 7 k §§ 1269 až 1272 obč. zák.). Lze sice připustiti, že hodnotou, o niž se sází nebo hraje, nemusí býti nutně hotové peníze, nýbrž, že mohou to býti i jiné hodnoty, najmě tudíž i cenné papíry. Pruský »Landrecht«, jenž byl vzorem pro předpis § 1271 obč. zák., měl ovšem v § 579 I. 11 toto ustanovení: »Das Allgemeine Landrecht, § 579.č1.11« Při konečném textování § 1271 obč. zák. vypuštěno slovo »bar« a sice stalo se tak proto, aby pamatováno bylo i na případ, kde sází nebo hraje se nikoli o peníze, nýbrž o jiné hodnoty (Ofner II. str. 156). Nebylo však zamýšleno uchýliti se v tom směru, že by to, oč se sází nebo hraje, nemuselo býti totožným s tím, co bylo uloženo. Důsledkem toho nelze v tom, že žalovanému dány byly za jistotu cenné papíry, o něž se jedná, shledávati složení sázkové ceny po rozumu § 1271 obč. zák., poněvadž to, oč se hrálo, byl rozdíl v kursu cenných papírů, s nimiž bylo spekulováno, a nikoliv cenné papíry, jež jako jistota byly žalobcem u žalovaného deponovány. Nehledíc k tomu, nutno při složení dle § 1271 obč. zák. trvati na tom, by sázková cena byla dána v uschování osobě třetí, různé o těch, kdo mezi sebou se sází nebo mezi sebou hrají. To, jak uvedeno, stanovil Pruský Landrecht výslovně a rozumí se i dle zákona občanského, jemuž výraz »složiti« (»hinterlegen«) jest výrazem pevně vyhraněného smyslu, značícím, že věc dána v uschování osobě třetí (§§ 1425 a 455 obč. zák.). Není-li odevzdání komunálních dluhopisů, jak dolíčeno, složením sázkové ceny po rozumu § 1271 obč. zák., zbývá jen ještě obrátiti pozornost k tomu, nelze-li je snad považovati za anticipované zapravení sázkové ceny po rozumu druhé alternativy téhož zákonného předpisu. Než ani na tento výklad nelze přistoupiti. Dlužno zde míti na zřeteli dvojí možnost. Buď byla v době, kdy dal žalobce žalovanému v depot komunální dluhopisy, hra a sázka, záležející v obchodech differenčních, již rozhodnuta, nebo byl výsledek její toho času ještě nejistým. Pro tento případ byly by dluhopisy dány žalovanému na místo placení pod výminkou, že hra a sázka dopadne v jeho prospěch a byl by tento případ totožným s případem, o němž již pojednáno a vysloveno, že s hlediska § 1271 obč. zák. je nepostačitelným, totiž o případ, že jiné věcí, než o které se sází nebo hraje, uloženy do rozhodnutí o výsledku u jednoho ze samých účastníků hry a sázky. Byla-li však v době složení komunálních dluhopisů hra a sázka již rozhodnuta, mohlo by předání dluhopisů přicházeti v úvahu pouze jako jich dání na místo placení kursovní difference, žalovaným již vyzískané po rozumu § 1414 obč. zák. K tomu bylo by však třeba srovnalé vůle stran, dle níž by žalobce k zapravení kursovní difference žalovanému převáděl za souhlasu tohoto pevně a neodvolatenlě vlastnictví k dluhopisům. Takováto úmluva však nejen že nebyla tvrzena, nýbrž vyvrácena je označením dluhopisů jako jistota a skutečností, že v kontokorentu připisovány kupony dluhopisů i na dále k dobru žalobce. Nebyly-li komunální dluhopisy, jak dolíčeno, ani složenou ani zapravenou sázkovou cenou po rozumu § 1271 obč. zák., dlužno považovati je za to, čím jeví se býti již dle svého označení, totiž jistotou, čili právnicky řečeno zástavou ruční a přikročiti k druhé otázce, jež dle dovolatelova mínění byla prý odvolacím soudem nesprávně rozřešena, totiž k otázce, zda platným a závazným je zřízení zástavy pro pohledávky z obchodů differenčních. Jak již podotčeno, sdílí dovolací soud i po této stránce mínění soudu odvolacího. Zákon uznává v § 1271 obč. zák. sázku, pokud sázková cena byla skutečně zapravena nebo složena, za závaznou, čímž v tomto rozsahu vyloučena ovšem condictio sine causa. Z dalšího ustanovení § 1432 obč. zák. plyne, že, kde nemá místa condictio sine causa, vyloučena je i condictio indebiti. Přiznává tudíž zákon hře a sázce účinek jen potud, že to, co na jejich základě plněno, nelze zpět požadovati. S otázkou, zda nároku ze hry a sázky příslušejí i v jiných ještě směrech účinky právní, netřeba v jejích podrobnostech se zabývati. Stačí, zaujmouti k ní stanovisko jen potud, pokud jde o zřízení zástavy. A v tomto směru pravdu má odvolací soud, že zřízení zástavy pro pohledávku ze hry a sázky není právně účinným, nechť si t. zv. naturální oblikace míněny jsou v občanském zákonníku jako zvláštní prostředí mezi obligacemi platnými a neplatnými, jak bylo tomu v právu římském, či jsou rovněž obligacemi o sobě neplatnými, jimiž jen tolik jest vlastní, že při nich kondikce je vyloučena, jak z dějin vzniku dovozuje se pro zákon občanský (Staub-Pisko, Komentar zum НGВ., čl. 357 § 24). Pro otázku právní účinnosti zástavy přichází v úvahu positivní předpis § 451 obč. zák., jakož i předpisy exekučního řádu, dle nichž realisace zástavního práva státi se může pouze na základě exekučního titulu, tudíž vykonatelného soudního výroku o jsoucnosti a objemu zástavní pohledávky. Jelikož však žaloba o pohledávku z hry a sázky přípustná není, jest vydobytí exekučního titulu a tudíž i vedení exekuce na zástavu právně vyloučeno a zástavnímu právu odňata možnost realisace, tudíž jeho vlastní a nejpodstatnější obsah. Důsledkem toho netrvá zástavní právo po právu.

Citace:

Rozhodnutí č. 296. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 521-523.