Čís. 244.

Vystavění zdí, jimiž se prostor, dosud před domem ležící, k domu přibírá a společnou střechou přikrývá, není pouhým zahrazením prostoru, nýbrž zastavěním.
Nabyli-li stavebníci, již byli při započetí stavby bezelstní, za stavby vědomosti o skutečných poměrech vlastnických nebo vznikly-li v nich po této stránce pochybnosti, přestali býti bezelstnými a nemohou dle § 418 posl. věta obč. zák. nabýti vlastnictví k pozemku zastavěním, ať vlastník pozemku o tom věděl nebo nevěděl.
(Rozh. ze dne 22. července 1919, Rv I 347/19).
Žalovaná skládala podél sklepa žalobců hnůj, kterýž tito, chtějíce podniknouti přístavbu, odstranili na jiné místo. K žalobě pro rušenou držbu byli žalobci uznáni povinnými, uvésti vše do předešlého stavu. Žalobci podali nyní na žalovanou žalobu, v níž domáhají se uznání, že jest část jejich pozemku, o niž jde, prosta břemene skládání hnoje a že jest žalovaná povinna to uznati. Prvý soud (okresní soud v Horažďovicích) žalobě vyhověl v podstatě proto, že žalovaná vydržení neprokázala, že žalobcům přísluší k sporné části pozemku vlastnictví naturální, jehož nabyli inaedifikací dle § 418 obč. zák. Stavbu, již žalobci provedli, dlužno pokládati za budovu ve smyslu § 418 obč. zák., ježto záleží z úplně vystavěné zdi, jež tvoří novou zeď, jest opatřena novým, těžkým krytem a ježto práce, jež podniknouti zbývá, jsou jen podružného rázu. Odvolací soud žalobu zamítl mimo jiné z těchto důvodů: Žaloba, o kterou se tuto jedná, jest žalobou zápůrčí (actio negatria) ve smyslu § 523 obč. zák. Žaloba zápůrčí jest žalobou vlastnickou a čelí k obhájení vlastnictví proti těm, kdo ho ruší jiným způsobem než zadržováním věci. Takové rušení záležeti bude pravidelně ve vykonávání obsahu některé affirmativní nebo negativní služebnosti, nebo v bezprávném rozšiřování některé služebnosti. Ježto žaloba zápůrčí jest žalobou vlastnickou a tudíž jejím základem jest na straně žalobce vlastnictví a na straně žalovaného rušení téhož, náleží na žalobce, by dokázal své vlastnictví a rušební čin žalovaného. Dalšího důkazu se nevyhledává. Zejména není potřebí, by žalobce mimo to dokázal, že žalovanému nepřísluší právo, jeho vlastnictví obmezující, ježto vlastnictví jest již dle svého pojmu neobmezené a všech břemen prosté. Kdo tedy tvrdí, že má právo, cizí vlastnictví obmezující, musí dokázati, že mu právo to přísluší. By právo vlastnické, žalobci patřící, bylo v pozemkové knize zapsáno, vyhledává se dle § 431 obč. zák. pouze při odvozeném, nikoliv však též při původním nabytí práva vlastnického, ježto při odvozeném nabytí obligační nárok (titul) skutečnému nabytí předchází, kdežto při původním nabytí objektivní právo (zákon) účinek nabytí práva vlastnického spojuje již s pouhou existencí jisté skutečnosti. V tomto případě však žalobci neprokázali kardinální podmínky žaloby vlastnické, totiž vlastnictví ku sporné ploše. Žalobci tvrdili, že sporná plocha jest proto jejich vlastnictvím, ježto dle knihovní mapy katastrální plocha ta jest součástíjejich stavební parcely a později, když za sporu na základě snímku s mapy katastrální se objevilo, že zmíněné zakreslení na mapě katastrální jako součást stavební parcely č. k. 28 spočívá na omylu, změnili se svolením soudu přes odpor žalované žalobu v ten smysl, že dovozují své vlastnické právo k sporné ploše inaedifikací ve smyslu § 418 obč. zák. Občanský zákoník v § 417 až 419 dosti kasuisticky uvádí rozličné případy staveb; ve všech případech je římská zásada: »Inaedificato cedit solo« důsledně provedena. Vlastník pozemku stane se tudíž vlastníkem stavení, na něm zřízeného, nechť staví on sám nebo někdo jiný, se stavivem vlastním nebo cizím a to ipso jure bez knihovního vkladu. Z pravidla toho je jediná, z pruského Landrechtu převzatá výjimka dle posledního odstavce § 418 obč. zák. v ten smysl, že, věděl-li vlastník půdy, že se na jeho pozemku staví a stavbu bezelstnému stavebníku ihned nezakázal, může pouze žádati, by se mu za zastavenou plochu dala cena obecná a stavitel bezelstný stane se vlastníkem pozemku a stavby. Ve všech ostatních případech, zejména věděl-li vlastník, že se na jeho pozemku staví, ale stavebník byl obmyslný, platí uvedené pravidlo, že se vlastník půdy stane vlastníkem stavení, na něm zřízeného. Na uvedenou výjimku § 418 v posl. větě obč. zák., že totiž nabyto vlastnictví inaedifikací, se žalobci odvolávají. To však v tomto případě nenastalo. Stavením ve smyslu § 418 obč. zák. nelze totiž po názoru soudu odvolacího, jak z účelu tohoto ustanovení, jímž jest asi vzhledem k nepoměru mezi cenou zastavené půdy a mezi nákladem stavebním to, chrániti bezelstného stavebníka před nejzazším důsledkem práva vlastnického, totiž před zbouráním, nazvati každé spojení stavebního materiálu s půdou, a tedy ani zeď, kterou žalobci za svým dosud nezbouraným stavením zřídili a krytinou opatřili a která zabírá spornou plochu, je vlastně pouhou hradební zdí, ježto ji lze bez porušení podstaty dosud stojícího stavení odstraniti. Žalobci tímto ohražením mohli dle § 312 obč. zák. nabýti pouze držby ohražené plochy a nikoliv jejího vlastnictví. Než i kdyby to, co žalobci na sporné ploše vystavěli, mohlo se považovati za stavení ve smyslu zákona, nemohli by žalobci dle § 418 obč. zák. nabýti vlastnictví sporné plochy, ježto obec, jako správkyně veřejného statku v čase povolené a žalobci prováděné stavby domnívala se, že sporná plocha jest součástkou stavební parcely č. k. 28, žalobcům patřící, a tedy nevěděla, jak zákon k nabytí půdy inaedifikací dle § 418 posl. věta obč. zák. kategoricky žádá, že se na jejím pozemku staví. Nad to nelze považovati žalobce za bezelstné stavebníky ve smyslu § 418 obč. zák., ježto věděli tito nejpozději v čase podaného rekursu ze dne 19. července 1918, že sporná plocha není součástí jejich stavební parcely č. k. 28, nýbrž veřejným statkem, a poněvadž v čase tom přístavba jejich stavení, jak prvý soudce zjistil, dosud hotova nebyla a bona fides musí tu býti po celý čas stavby až do dokončení téže, má-li se nabýti vlastnictví zastavené plochy, dlužno žalobce nejpozději od 19. července 1918 dle § 326 obč. zák. považovati za obmyslné stavebníky. Dle toho, co výše dovoženo, nejsou žalobci ani knihovními vlastníky sporné plochy, jak již prvý soudce bez jejich odporu zjistil, ani nenabyli vlastnictví k ploše té inaedifikací. Proto nejsou žalobci k přítomné žalobě vůbec aktivně legitimováni.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobců mimo jiné z těchto
důvodů:
Pokud jde o právní posouzení věci soudem odvolacím, jest v podstatě správným. Schváliti nelze názor, že vystavění zdí, jimiž prostor před dosavadním domem se k domu přibírá a společnou střechou přikrývá, není zastavěním, nýbrž pouhým zahražením prostoru toho. Prostora, zdmi úplně uzavřená a střechou zakrytá, jest dle obecných pojmů stavením a není rozhodno, zdali nové zdi a krytina mohou bez porušení podstaty, ostatního stavení býti odstraněny. Za to ale sluší přisvědčiti vývodům soudu odvolacího, v tom, že žalobci neprokázali nabytí vlastnictví onoho prostoru zastavěním. I když předpokládali, že prostor sporný jest částí jejich stavební parcely, k níž dle mapy knihy pozemkové náležel, takže aspoň na počátku stavby byli bezelstnými, nelze přiznati, že zástupcové obce jako správcové statku veřejného trpěli stavbu žalobců, vědouce, že staví na části statku veřejného. Jen když vlastník pozemku ví, že někdo jiný bezelstně na pozemku jeho staví, a nezakáže stavbu, nabude stavebník vlastnictví pozemku. Nestačí vědomost o provádění stavby vůbec, nýbrž musí si vlastník pozemku býti vědom, že na jeho pozemku se staví, poněvadž by jinak neměl příčiny k zakazování stavby. Důvěra ve správnost mapy knihy pozemkové musí platiti stejně pro obě strany. Ospravedlňuje jednak bezelstnost stavebníků, jednak nevědomost vlastníka pozemku o tom, že se staví na jeho pozemku a opomenutí zákazu. Rovněž tak působí stejně pro obě strany dodatečné přesvědčení o pravém poměru vlastnickém k prostoru spornému. Jakmile žalující se dověděli, že mapa knihy pozemkové jest nesprávna, neb aspoň vznikly pochybnosti o správnosti, přestali býti bezelstnými a nemohli dle § 418 obč. zák. nabýti vlastnictví zastavěním, ať vlastník pozemku o tom věděl nebo nevěděl. Správně tedy dovodil soud odvolací, že se žalobcům nezdařil důkaz vlastnictví k spornému pozemku a tím odpadá nárok, žalobou uplatňovaný.

Citace:

Rozhodnutí č. 244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 449-451.