Čís. 259.

Uznáno-li na rozvod manželství od stolu a lože z viny obou manželů, nemá manželka zákonného nároku na výživné a nemůže, domáhajíc se výživného dle dv. dekr. ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s., žádati k jeho zajištění za prozatímní opatření.
(Rozh. ze dne 3. září 1919, R I 339/19). Rozsudkem ze dne 18. září 1918 Cg IV. 57/18/15 bylo manželství Tomáše a Marie P-ových právoplatně rozvedeno z viny obou manželů. Žalobou ze dne 1. dubna 1919 domáhala se Marie P-ová odsouzení Tomáše P-а k placení výživného 800 K měsíčně a žádala, by žalovaný byl uznán povinným, by jí prozatímně platil výživné měsíčních 800 K od 1. dubna 1919 počínaje až do doby, než bude o této žalobě rozhodnuto právoplatně. Prvá stolice vyhověla návrhu, podotknuvši v důvodech mimo jiné toto: Názor žalovaného, že ku placení alimentů není povinen, poněvadž rozvod byl povolen z viny obou stran, není správný, poněvadž, pokud o této povinnosti není rozhodnuto právoplatným rozsudkem, jest tato prozatímní povinnost výslovně stanovena předpisy §§ 108, 117 obč. zák. a § 362 č. 8 еx. ř. Ustanovení § 1264 obč. zák. a dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s. při tomto prozatímném určení výživného místa nemá. Rekursní soud návrh zamítl vycházeje z těchto úvah: Dle dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 541 sb. z. s. nepřísluší manželce, z viny obou stran rozvedené, zpravidla žádný nárok na slušnou výživu a zůstaveno jest pouze soudci, by na její žádost od případu k případu, přihlížeje ku všem poměrům а k důvodům slušnosti, výjimečně přiměl manžela k tomu, by poskytoval své manželce slušnou výživu. Právo navrhovatelky na slušnou výživu, v § 91 obč. zák. stanovené, vzhledem k ustanovení dotčeného dvor. dekretu rozsudkem ze dne 18. září 1918 zaniklo. Z § 91 obč. zák. tudíž oprávněnost návrhu na zatímní výživné odvozovati nelze a rovněž §§ 108 a 117 obč. zák. nemají zde místa, poněvadž spor o rozvod jest již skončen. Otázku pak, zdali tu jsou podmínky pro poskytnutí výživy dle citovaného dvor. dekretu nelze a to ani provisorně řešiti v řízení dle § 381 a násl. ex. ř., poněvadž by se tím předbíhalo rozhodnutí sporu zahájeného Marií P-ovou proti Tomáši P-ovi o placení výživného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Bylo-li manželství rozvedeno též z viny manželčiny, nepřísluší této dle zákona nárok na placení výživného. To plyne jasně z ustanovení § 1264 obč. zák. (posl. věty) a z úvodní věty dvor. dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s. Mluví-li zmíněný dvor. dekret dále o tom, že manželce, jejíž manželství bylo z viny obou manželů rozvedeno, může soudce přes to k žádosti (nikoli žalobě) její přiřknouti slušné výživné, pak nejde zde o nárok zákonný, nýbrž soudcovskému uvážení jest zde pouze ponecháno, zdali v jednotlivém případě, přihlížeje ke zvláštním okolnostem jeho (stupni viny obou manželů a majetkovým poměrům jejich) nemluví důvody slušnosti pro to, by rozvedené manželce přiznáno bylo výživné. Ježto v daném případě manželství bylo rozvedeno z viny obou manželů, nemá manželka zákonného nároku na placení výživného a nemůže se domáhati zajištění jeho prozatímním opatřením ve smyslu § 381 a násl. ex. ř., kteréž předpokládá, že se tvrdí a osvědčí nárok zákonem zásadně uznaný. Proto nelze se dovolávati též ustanovení § 382 č. 8 ex. ř., které má na zřeteli platný aneb aspoň ve sporu ještě právoplatně nezamítnutý nárok na výživné. Z těchto úvah jeví se usnesení soudu rekursního, na jehož důvody se ostatně poukazuje, případným a nebylo proto vyhověti dovolací stížnosti.

Citace:

Rozhodnutí č. 259. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 472-474.