Čís. 200.Proti usnesením věřitelského výboru není opravných prostředků.(Rozh. ze dne 17. června 1919, R I. 219/19).V úpadku Jana S. učinil úpadce na vrchní zemský soud v Praze podání označené jako odpor, v němž stěžoval si na usnesení věřitelského výboru ze dne 4. června 1918. Vrchní zemský soud podání to odmítl, poněvadž opravnými prostředky lze bráti v odpor jen soudní usnesení, o takové se však zde nejedná.Nejvyšší soud úpadcovu rekursu nevyhověl.Důvody:Správně sice uvádí stížnost, že zákon ukládá i správci podstaty i výboru věřitelskému, jimž přísluší správa jmění úpadcova, by tuto správu vedli řádně, a jsou také zodpovědní všem účastníkům za majetkové újmy, které by jim způsobili nepořádným vedením, svého úřadu (§§ 81 odst. 3 a 86 odst. 2 konk. ř.). Avšak konkursní řád nezná opravného prostředku proti usnesením výboru věřitelského, jelikož opravný prostředek stížnosti (rekursu) jest přípustný jen do usnesení soudu, tudíž konkursního komisaře nebo soudu konkursního. Aby tu byla záruka řádného vedení správy jmění stanovil zákon v § 79 odst. 2 konk. ř. právo konkursního komisaře dohledati k činnosti osob, kterým jest svěřena správa jmění úpadcova, jež vykonává v rámci určeném §§ 84 a 95 konk. ř. Nad to ještě vyhradil zákon v § 95 odst. 2 konk. ř. konkursnímu soudu právo, usnesení výboru věřitelského, ba i hromady věřitelů konkursních zodpověděti po případě i jiným opatřením nahraditi. Tím však vyčerpáno jest obmezení, uložené autonomii věřitelů. Nebylo-li tudíž zmíněných dohlédacích práv použito vymyká se usnesení věřitelského výboru přezkoumání soudů stolic vyšších a proto zcela důvodně rekursní soud odpor úpadcův proti usnesení věřitelského výboru dne 4. červnů 1918 jako nepřípustný odmítl. Stížnost do rozhodnutí toho jeví se proto bezdůvodnou a slušelo ji zamítnouti.