Čís. 247.

V právních záležitostech, odkázaných zákonem ze dne 2. listopadu 1918 čís. 4 sb. z. a n. na zemský soud v Praze, přípustným jest též soudní zajištění důkazů.
(Rozh. ze dne 29. července 1919, R I 303/19).
Živnostník, poškozený květnovým drancováním lidu, navrhl zajištění důkazu místním ohledáním a výslechem znalce proti státu československému, na němž se hodlá domáhati náhrady škody, způsobené mu drancováním. Zástupce finanční prokuratury navrhl při roku dle § 384 c. ř. s., by provedení důkazů se nekonalo, poněvadž tu jde o poměr veřejnoprávní a jest tedy pořad soukromého práva vyloučen. Prvý soud (okresní soud na Král. Vinohradech) vyhověl tomuto návrhu, poněvadž všeobecný zákon o ručení státu za zavinění státních orgánů (úředníků), slíbený čl. 12 zákona ze dne 21. prosince 1867 čís. 145 ř. z. nebyl dosud vydán a dle platných zákonů jedná se v tomto případě o poměr a nárok práva veřejného, jehož uplatňování jest z pořadu práva vyloučeno. Rekursní soud stížnosti vyhověl, zrušil usnesení, vzaté v odpor, a uložil okresnímu soudu, by po právní moci usnesení pokračoval po zákonu dále v zahájeném řízení. Důvody: Správným jest názor, projevený v usnesení prvního soudu, že tu jde o nárok, spočívající na právu veřejném, neboť při posuzování právní povahy nároku není směrodatným jeho obsah a důvod (na příklad splnění smlouvy, náhrada škody a t. d.), poněvadž tyto mohou se vyskytovati právě tak v právu veřejném jako v právu soukromém, nýbrž rozhodnou jest okolnost, z jakého právního poměru dotyčný nárok se odvozuje, zda totiž ze vztahu určité osoby ke státu jako subjektu práv soukromých (srv. § 290 obč. zák.) či jako k nositeli veřejné moci a svrchovanosti státní. V onom případě jde o poměr soukromoprávní, v tomto o veřejnoprávní. Z obsahu podaného návrhu vychází nepochybně na jevo, že nárok na náhradu škody jest veřejnoprávního rázu. Důsledek, jejž odvodil první soud ze svého zásadně správného hlediska, jest však právně mylným, ježto přehlédl úplně zákon ze dne 2. listopadu 1918 čís. 4 sb. z. a n., jimiž v § 1 bylo ustanoveno, že nároky proti celému státu nebo, jednotlivým jeho zemím, pokud nepřísluší o nich rozhodovati podle § 2 čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918 čís. 3 sb. z. a n. nejvyššímu správnímu soudu, lze uplatňovati žalobami u řádných soudů a že v první stolici jest příslušným zemský soud v Praze. Tím prolomena byla zásada, vyslovená v § 1 j. n., že řádné soudy povolány jsou výhradně jen ku rozhodování v občanských záležitostech právních, potud, že nyní připuštěn jest pořad práva i pro nároky, kotvící v právu veřejném, pokud směřují proti celému státu nebo jednotlivým jeho zemím, čehož dříve nebylo. Zřízením samostatného státu československého nastala totiž potřeba, zříditi soudní forum na místě bývalého rakouského soudu říšského, zavedeného zákonem ze dne 18. dubna 1869 čís. 44 ř. z., jenž byl dotud příslušným k rozhodování o takovýchto nárocích. Soud říšský ve státě našem zřízen nebyl a kompetence jeho nahražena příslušností soudů řádných ve smyslu citovaného zákona. Že tomu je skutečně tak, a že zákon tento se vůbec nedotýká příslušnosti soudní ve věcech občanských, vyplývá z úvahy, že jurisdikční norma obsahuje v § 74, zachovaném v platnosti zákonem ze dne 28. října 1918 čís. 11 sb. z. a n. postačitelný předpis, upravující soudní příslušnost k rozhodování o žalobních nárocích povahy soukromoprávní proti státu. Stejný názor hájí i nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. května 1919 č. j. R I 182/19-1. Ježto pak podle toho, co právě uvedeno, není žádné formální závady, by navrhovatel žalobu proti československému státu o náhradu tvrzené, jemu způsobené škody u zemského soudu v Praze podal, a poněvadž není předem nijak vyloučeno, že ve sporu tom po případě dojde k provádění důkazů o její výši, takže výsledků důkazů, provedených v řízení zajišťovacím, jež jest jen anticipovanou částí průvodního řízení (§ 388 odst. 1 a 2 c. ř. s.), bude lze použíti, nelze souhlasiti s prvním soudem v tom, že by spor nebyl vůbec možným a že by proto důkaz zajišťovací nebyl přípustným. Zákon ze dne 2. listopadu 1918 čís. 4 sb. z. a n. neobsahuje vůbec žádných předpisů o tom, v jakých formách mají soudy o dotyčných žalobách, proti státu podaných, jednati. Jest tedy samozřejmým úsudek, že má se tak díti podle všeobecných předpisů civilního řádu soudního a platí proto i zde § 388 c. ř. s. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu finanční prokuratury, poněvadž odůvodnění usnesení v odpor vzatého nebylo vyvráceno dovolacím rekursem.

Citace:

Rozhodnutí č. 247. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 455-457.