Čís. 290.

Ručení nájemce za škodu, jež způsobena byla na najatém předmětu tím, že nebylo ho užíváno.
(Rozh. ze dne 14. října 1919, Rv I 439/19).
Firma B. měla najaty obchodní místnosti v domě A-ově. Poněvadž obchod vázl, uzavřela firma obchodní místnosti železnými závěsy a chovala je takto uzamčeny nepřetržitě od 1. května 1918 až do 1. listopadu 1918, kdy nájem se ukončil. Působením slunce na stále spuštěné závěsy povstala na lakovém nátěru dřeva a zdí pod závěsy škoda, jejíž náhrady domáhal se pak A. na firmě B. Prvá stolice žalobě vyhověla, poněvadž škoda na závěsech byla způsobena tím, že zůstaly po šest měsíců spuštěny, toto neužívání obchodních místností příčilo se smlouvě a z § 1098 obč. zák. vyplývá, že nájemce není oprávněn, najatý předmět po delší dobu nechati nepoužívaný a vydati takto věc poškození. Odvolací soud žalobu zamítl, poněvadž žalované firmě nebylo hospodářsky lze, by obchodních místností používala k účelu, jemuž měly sloužiti, a používajíc těchto místností alespoň k uschování zboží, jednala v mezích práva nájemního, to tím spíše, že přirozeně byla nucena, zajistiti zboží, uložené v místnostech, před osobami cizími, což mohlo se státi právě jen spuštěním a uzamčením závěs.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvé stolice.
Důvody:
Nájemce jest podle § 1098 obč. zák. povinen najatého předmětu užívati ve smyslu smlouvy. Podle smlouvy užívala a měla užívati žalovaná najatých místností jako místností obchodních, které přirozeně, měl-li se obchod provozovati, musily za dne býti otevřeny, takže slunce na závěsy, kterými se obchody až po ukončení hodin obchodních uzavírají, působiti nemohlo a teprve po skončení obchodních hodin měly uzavírány býti obvyklým spuštěním železných závěsů. Nesporno jest, že obchod, v místnostech těch provozovaný, od počátku roku 1918 následkem poměrů válečných tak váznul, že nebylo lze jej dále provozovati. Trval-li však nájem dále až do listopadu 1918, zůstala pro žalovanou ohledně těchto místností nedotčenou povinnost, s místnostmi těmi naložiti tak, by nebyly poškozeny větší měrou, než se děje pravidelným provozem obchodu. Žalovaná sice tvrdí, že, majíc ještě zásoby zboží v místnostech, v nichž beze škody obchodu dále provozovati nemohla, byla nucena zásoby ty spuštěním a uzamčením závěsů před zasažením osob nepovolaných chrániti, než tento způsob ochrany nebyl jedině možným a bylo lze ochranu tu provésti i jiným způsobem, který by ani neměl oněch, pro pronajímatele škodlivých následků, ani nezpůsobil žalované výloh. Mělať možnost, nebylo-li jí lze obchod s prospěchem dále vésti, bez velké námahy denně závěsy otevříti a v obvyklý čas i spouštěti; že se v místnostech těch obchod více neprovozuje, třeba že závěsy spuštěny nebyly, bylo lze na uzamčených dveřích pouhým návěstím obecenstvu oznámiti. Tímto způsobem bylo by účelu, chrániti zásoby v místnostech těch složené před osobami cizími, bývalo taktéž a možno říci i účinněji dosaženo, než pouhým spuštěním závěsů, prozrazujícím, že místnosti ty dnem i nocí prázdnými zůstávají. Žalovaná tudíž nemohla-li nebo nechtěla používati najatých místností k provozu obchodu, měla podle smlouvy i podle všeobecných zásad o náhradě škody (§ 1297 obč. zák.) povinnost, učiniti takové opatření, by na místnostech, k tomu účelu najatých, nepovstala škoda větší, než jaká obvyklým jich upotřebením povstati musí.

Citace:

Rozhodnutí č. 290. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 514-515.