Čís. 312.

Také se svoláním pozůstalostních věřitelů (§ 813 obč. zák.) dlužno sečkati až do rozhodnutí sporu o právo dědické (§ 127 nesporného řízení).
Není závady, by dědic z pozdější závěti přihlásil se k pozůstalosti též z dřívější závěti pro případ, že ona závěť byla by uznána za neplatnou.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1919, R I 423/19).
K pozůstalosti po Arturu P-ovi přihlásili se zůstavitelův bratr a zůstavitelův synovec ze zákona a zůstavitelova sestra ze závěti ze dne 1. července 1918, vesměs s výhradou právního dobrodiní inventáře. Mimo to byla na soud přijata a prohlášena starší závěť ze dne 7. května 1917. Hledíc k odporujícím si dědickým přihláškám, jednak ze zákona, jednak ze závěti ze dne 1. července 1918, poukázal pozůstalostní soud dědice ze zákona, by podali žalobu na dědičku ze závěti. Žaloba byla včas podána. Usnesením ze dne 22. července 1919 vyzval pozůstalostní soud veškeré účastníky pozůstalosti, kteří by ze zákona, pokud se týče ze závěti ze dne 7. května 1917 byli povoláni k dědictví, by do 6 neděl prohlásili, zda a z jakého důvodu činí si nároky na pozůstalost, pokud se týče, by podali dědickou přihlášku. Již před tím konal se dne 28. června 1919 k návrhu přihlásivších se dědiců na pozůstalostním soudě rok za účelem likvidace pohledávek, jež zůstavitelovými věřiteli byly přihlášeny k pozůstalosti. Při roku byly jednak zůstavitelovým bratrem, zároveň správcem pozůstalosti, jakožto dědicem ze zákona, jednak zůstavitelovou sestrou, jakožto dědičkou ze zákona některé přihlášené pohledávky uznány, jiné popřeny. Vyřizuje protokol o roku odkázal pozůstalostní soud usnesením ze dne 1. července 1919 na pořad práva věřitele, jichž pohledávky byly při roku popřeny. Rekursní soud:
1. zrušil usnesení pozůstalostního soudu ze dne 22. července 1919, poněvadž bezdůvodným jest, vyzývati dědice ze zákona k dědické přihlášce, když jest zde závěť, když přes to tito dědici byli vyzváni k dědické přihlášce a dva z nich ji skutečně také podali, když dědička ze závěti dřívější podala již dědickou přihlášku ze závěti pozdější, takže její dědickou přihlášku ze starší závěti bylo by lze jen tenkráte připustiti, kdy pozdější závěť byla bezúčinnou;
2. zrušil usnesení pozůstalostního soudu ze dne 1. července 1919 a uložil mu, by, zřídě opatrovníka pozůstalosti, s tímto likvidaci pohledávek, přihlášených k pozůstalosti, provedl a pak po zákonu dále jednal, poněvadž zahájen jest spor o právo dědické, následkem toho jest právo, dědickou přihláškou nabyté, do rozhodnutí sporu suspendováno, potýkající se nápadníci dědictví nejsou, pokud dědické právo jest sporným, representanty zůstavitelovými, nemohou jako takoví věřiteli pozůstalosti býti žalováni, tím méně pak jsou oprávněni, by při likvidaci přihlášené pohledávky uznávali, nebo neuznávali, což platí i o správci pozůstalosti, ježto sám jest dědicem zákonným. Poněvadž však věřitelé pozůstalosti nemohou v tomto případě býti hůře v tom, než kdyby žádná přihláška dědická dosud podána nebyla, nutno dle obdoby dvor. dekr. ze dne 19. ledna 1790 čís. 1094 sb. z. s. zříditi pozůstalosti opatrovníka a s ním likvidaci provésti.
Nejvyšší soud usnesení rekursního soudu v odstavci 1. k rekursu testamentární dědičky zrušil a obnovil usnesení pozůstalostního soudu, v odstavci 2. k rekursu přihlásivších se dědiců ze zákona zrušil.
Důvody:
Zůstavitelova sestra přihlásila se dne 3. prosince 1918 k pozůstalosti ze závěti ze dne 1. července 1918. Přihláška byla na soud přijata. Dle protokolu ze dne 27. prosince 1918 bylo jí známo, že byla soudu k prohlášení předložena též závěť ze dne 7. května 1917. Nebylo tedy sice třeba, by rekurentka byla soudem zvláště vyzývána k podání dědické přihlášky z posléz uvedeného testamentu, než vyzvání takové není nezákonným a dědičce testamentární nemůže býti zabráněno, by se přihlásila z testamentu dřívějšího pro případ, že by pozdější testament byl uznán neplatným. Náhled soudu rekursního, že přihláška z prvního testamentu ze dne 7. května 1917 je přípustna jen tehdy, kdyby testament ze dne 1. července 1918 byl bezúčinným, sdíleti nelze. Nebylo tedy důvodu ke zrušení usnesení prvé stolice, vyzývající účastníky k oznámení dědických nároků resp. k podání přihlášky dědické a bylo proto toto usnesení obnoveno. Žaloba o dědické právo byla dne 25. března 1919 podána a jest tudíž dle ustanovení § 127 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. s projednáním pozůstalosti sečkati až do rozhodnutí sporu, touto žalobou zahájeného. Účelem konvokace věřitelů jest dle § 813 obč. zák. vyšetření a zjištění pozůstalostních dluhů, tedy úkon, jejž pokládati sluší, jakž také z ustanovení § 105 nespor. pat. vyplývá, za část řízení, patřící k projednání pozůstalosti. Platí tedy i pro řízení konvokační ustanovení § 127 nespor. pat., že jest s ním sečkati až do rozhodnutí sporu, zahájeného mezi dědici, to tím spíše, poněvadž přihlášeným dědicům, pokud jejich právo dědické jest sporným, nedostává se legitimace k uznání nebo neuznání přihlášených pohledávek. V důsledku toho není odůvodněno usnesení v odpor vzaté, pokud ukládá pozůstalostnímu soudu pokračování v konvokačním řízení s opatrovníkem pozůstalosti. Zájmy věřitelů pozůstalostních nepřicházejí tu v úvahu, neboť konvokace věřitelů jest dle § 813 obč. zák. právem dědice, děje se, jak vyplývá z ustanovení § 814 a 815 obč. zák. v jeho zájmu, nikoli v zájmu věřitelů a soud není dle § 811 obč. zák. povinen, o zajištění a uspokojení věřitelů zůstavitelových dále se starati, než pokud to oni sami žádají. Mimo to není tu žádného z případů, v nichž zřízení opatrovníka pozůstalosti dle §§ 77—79 nesporného patentu jest přípustno. Nutno tedy, vzhledem k ustanovení § 127 nespor. pat. s dalším projednáním pozůstalosti, k němuž, jak již řečeno, náleží též spolehlivé vyšetření stavu passiv pomocí konvokace věřitelů, sečkati až do vyřízení sporu mezi dědci, aniž třeba jest z úřední moci opatrovníka pozůstalosti zřizovati. Byla proto tato část usnesení v odpor vzatého, nařizující pokračování v likvidaci pohledávek s opatrovníkem pozůstalosti, zrušena.

Citace:

Rozhodnutí č. 312. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 547-549.