Čís. 1.

Ohledy na práva nepominutelného dědice zákonem chráněného nejsou
o sobě dostatečným důvodem pro odepření pozůstalostního schválení volného
prodeje věcí do pozůstalosti patřících.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1919, R I 9/18.)
Pozůstalostní soud (okresní soud v Jilemnici) odepřel pozůstalostní
schválení trhové smlouvě týkající se prodeje polovice nemovitostí
do pozůstalosti patřících a v obcích X a Y ležících, z volné ruky za
trhovou cenu 90000 K, jelikož dle konaného šetření lze veřejným prodejem
jmenovaných nemovitostí docíliti mnohem vyšší ceny. — Rekursní
soud (krajský v Jičíně) usnesení to potvrdil. Důvody: Představenstvo
města Y sdělilo, že prodej polovice továrny v Y s přísl. veřejnou
dražbou měl by rozhodně větší úspěch než z volné ruky. Již tato okolnost
zjištěná postačí, aby vzhledem k tomu, že výše povinného podílu dvou
opatrovanců zamýšleným prodejem dotčena jest, prodeji oné polovice
z volné ruky a tím i polovice nemovitostí v X, které s ní jako jednotný
celek prodati se mají, odepřeno bylo pozůstalostní schválení (§ 232
obč. zák.).
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu navrhovatele, zrušil
usnesení obou nižších stolic a uložil pozůstalostnímu soudu, by o žádosti
o schválení trhové smlouvy, řídě se pokyny důvodů tohoto rozhodnutí,
znova pojednal a rozhodl.
Důvody:
Pozůstalostní soud odepřel pozůstalostní schválení trhové smlouvy,
jelikož dle konaného šetření lze veřejným prodejem nemovitostí docíliti
mnohem vyšší ceny, rekursní soud potvrdil usnesení prvé stolice
dodav, že zamýšleným prodejem dotčena jest výše povinného podílu
dvou opatrovanců. Usnesení pozůstalostního soudu jest potud v rozporu
se spisy, že přípis představenstva města Y, dle něhož prodej nemovitostí
veřejnou dražbou měl by rozhodně větší úspěch než z volné ruky, týká
se, jak již v usnesení rekursního soudu správně jest vytčeno, pouze polovice
továrny v Y s přísl., kdežto ohledně nemovitostí v X starostenský
úřad tamže vyslovil a také vhodně opodstatnil názor, že dražbou sotva
více by se docílilo. Nehledíc dále k tomu, že představenstvo města Y pro
svůj názor neuvedlo nižádných důvodův a že jest více než pochybno, zda
si uvědomilo, že jedná se jen o zcizení ideální polovice továrny s přísl.,
jejíž nabytí může ovšem pro druhého spoluvlastníka býti velmi důležitým,
kdežto pro třetího jest hodnoty pochybné, jsou rozhodnutí nižších stolic
v patrném rozporu s postavením, jež přiznává zákon nepominutelnému
dědici, obmezenému na díl povinný. Tento nemá dle § 784 obč. zák. a dv.
dekr. ze dne 31. ledna 1844 č. 781 sb. z. s. nároku na poměrný podíl na pozůstalostních věcech, nýbrž jen na hodnotu povinného dílu, jak soudním
odhadem byla stanovena. Jest proto poukaz rekursního soudu k ustanovení
§ 232 obč. zák., jež týče se nemovitostí, zákonnému chráněnci vlastních, zcela pochybeným. Z naznačeného postavení nepominutelného
dědice plyne dále, že prodej pozůstalostních věcí přímo se ho nedotýká.
Podržíť nárok na peněžitou hodnotu povinného dílu dle soudního odhadu
pozůstalosti a jest proto s jeho hlediska zcela lhostejno, zda dědic, zciziv
ty které věci pozůstalosti, stržil více nebo méně, než cenu odhadní. Pro
zájem nepominutelného dědice záleží při zcizení pozůstalostních věcí
pouze a jedině na tom, by co do peněžité hodnoty povinného dílu byl
s dostatek zajištěn. Nutno proto dáti nepominutelnému dědici příležitost,
by k zajištění povinného dílu s dědicem se umluvil, a pokud jde o zákonem
chráněné nepominutelné dědice, dlužno o zajištění povinného dílu pečovati
z moci úřední. Jakým způsobem stane se zajištění, zda na věcech
zcizených, či při nepostačitelnosti trhové ceny na ostatních pozůstalostních
věcech dědicových, jest lhostejno a otázkou daného případu. Bude
proto na pozůstalostním soudu, by, než znova rozhodne, slyšel zákonného
zástupce nepominutelných dědicův a učinil, bude-li toho potřeba,
rozhodnutí o žádaném povolení závislým na zajištění dílů povinných.
Stane-li se tak, není závady proti prodeji z volné ruky, poněvadž
tržní cena s připočtením převzatých 4000 K činí 94000 K, tudíž téměř
tolik, co cena odhadní. Dle řečeného pozůstalostní soud zanedbal též povinnost
uloženou mu v § 2 č. 4 nesp. pat. a bylo proto za podmínek § 16
nesp. pat. učiněno uvedené opatření.

Citace:

č. 1. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 45-46.