Čís. 340.

Ustanovení 7 a) j. n. neplatí pro rozepře o náhradu škody dle zákona o ručení železnic ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1919, Rv II 241/19).
O žalobě A-ově na železniční erár o náhradu 2500 K za úraz na dráze pojednal a rozhodl u krajského soudu samosoudce, u vrchního zemského soudu tříčlenný senát.
Nejvyšší soud zrušil pro zmatečnost rozsudky obou nižších stolic i s předchozím řízením počínajíc prvým ústním přelíčením před samosoudcem, a odkázal věc na soud prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dle §§ 7 a) a 8, odstavec prvý, druhá věta j. n. (čl. 4 čís. 2 a 3 nov. o úlev. pro soudy) jednají a rozhodují v rozepřích o majetkoprávních nárocích, náležejících před krajské a zemské soudy obchodní, nepřevyšuje-li hodnota sporu 2500 K, ve stolici prvé samosoudci, ve stolici druhé (u vrchních zemských soudů) pak tříčlenné senáty. Zásadu tuto doprovází zákon v § 7 a) j. n. citací §§ 50 odst. 1 a 51, čís. 1 až 3 j. n., uvedenou v závorce. Jednak z této citace a jednak z úvahy, že ve příčině této nařizuje zákon výjimku z pravidla, jež platí podle § 7, odstavec prvý a druhý a § 8, odstavec prvý, první věta j. n. o složení senátů krajských (zemských) a obchodních, pokud se týče vrchních zemských soudů a jde tedy o předpis zvláštní, výjimečný, který nelze vykládati extensivně, nutno dovozovati, že v rozepřích, které nespadají pod ustanovení §§ 50 odstavec prvý a 51, čís. 1 až 3 j. n., jednají a rozhodují krajští (zemští) a obchodní, pokud se týče vrchní zemští soudové, i když předmět sporu 2500 K nepřevyšuje, v senátech dle § 7, odstavec prvý a druhý a § 8, odstavec prvý, věta prvá j. n. normálně složených. K záležitostem těmto nenáležejí, pokud jde o příslušnost soudů (senátů) obchodních, jen rozepře uvedené v § 51 čís. 4 a 5 j. n., řízení o živnostenských odvoláních, o zmatečních stížnostech dle čl. 23 uvoz. zák. k c. ř. s. a o žalobách o bezúčinnonost nálezů rozhodčích soudů dle čl. 25 téhož uvoz. zák., nýbrž i rozepře o náhradu požadovanou na základě zákona ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. z. o ručení železnic, jež podle § 3 zmíněného zákona (čl. 4 čís. 2 uvoz. zák. k c. ř. s.) náležejí sice výlučně před soudy (senáty) obchodní, v § 7 a) j. n. však uvedeny nejsou. Poněvadž v tomto případě jedná se o takovou rozepři, ve stolici prvé však jednal a rozhodoval o ní samosoudce, v druhé stolici pak senát pouze tříčlenný, jsou rozsudky obou těchto soudů, jakož i řízení jim předcházející, zmatečnými podle § 477 čís. 2 c. ř. s., protože soud nalézací nebyl obsazen, jak zákon předpisuje. Slušelo se proto, kdyžtě jde o zmatečnost jak obou rozsudků, tak i řízení jim předcházejícího, jež zůstala až dosud nepovšimnuta а k níž nutno hleděti dle §§ 494 a 514 c. ř. s. z povinnosti úřední, i když nebyla žádnou ze stran vytýkána, rozhodnouti dle § 510, odst. 2 c. ř. s., jak. svrchu uvedeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 340. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 590-591.