Čís. 313.

Od času a po dobu, co nájemce užívá bytu proto, že byl mu obcí (společným bytovým úřadem) přikázán, nelze proti němu povoliti exekuci vyklizením bytu na základě dřívějšího exekučního titulu, dotýkajícího se původní smlouvy nájemní.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1919, R I 442/19).
Návrh majitele domu, by povolena mu byla proti nájemci dle právoplatného rozsudku ze dne 15. září 1919 exekuce nuceným vyklizením bytu, byl prvou stolicí zamítnut. Důvody: Jak z návrhu exekučního a z výměry městského úřadu v K. ze dne 29. září 1919 patrno, byl na základě zmocnění, uděleného zemskou správou politickou v Praze ze dne 23. dubna 1919 čís. 19 z. z., bytov. komisí města K. dne 28. září 1919 dle § 6 nařízení vlády republiky Československé ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. zabrán vymáhajícímu věřiteli byt, jehož vyklizení se navrhuje, a přidělen exekutovi. Dle § 7 cit. nařízení zabráním bytu pozbývá majitel domu práva, by volně nakládal se zabraným bytem. Tomuto zabrání bytu musí ustoupiti soukromoprávní nároky, jak patrno z § 7 téhož nařízení ohledně nájemních smluv. Vzhledem k tomu majitel domu není více oprávněn, činiti návrh na vyklizení bytu, to tím méně, když, jak patrno ze žádosti, byl přidělen byt exekutovi. Dle § 3 ex. ř. povolení exekuce může státi se jen k návrhu strany, k návrhu oprávněné, a touto není více vymáhající věřitel z důvodů právě uvedených. Dle žádosti sice výměr městského úřadu, týkající se zabrání bytu, není v právní moci a dle § 24 nař. vl. ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n., je-li podán odpor, má týž odkladný účinek, než dle náhledu soudu účinek ten se vztahuje sice na převzetí a eventuelně vyklizení bytu dle § 8 cit. nařízení a vůbec na následky zabrání, nikoli však na pozbytí volné disposice se zabraným bytem, které majitel domu, jak patrno z § 7 cit. nař., pozbývá již samotným zabráním, aniž by bylo nutno vyčkati právní moci dotyčného výměru, neboť by jinak majitel domu mohl snadno účel zabrání bytu zmařiti, jak by právě v tomto případě státi se mohlo. Zdali pak městský úřad byt dlužníku přidělil právem či neprávem, nepřísluší posuzovati soudu, nýbrž nadřízenému úřadu politickému. Rekursní soud povolil navrhovanou exekucí. Důvody: První soudce, vydávaje v odpor brané usnesení, přehlédl úplně dvě okolnosti, především, že podle vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. k provádění zabírání bytů oprávněny jsou na základě zvláštního zmocnění, jim zemským politickým úřadem uděleného (čl. I.) pouze obce, pokud se týče společné bytové úřady, nikoli však nějaké bytové komise. Ze spisů vychází pouze na jevo, že »bytová komise« byt, o který jde, zabrala a exekutovi přidělila. Že by však obec byla byt nějakým svým rozhodnutím (§ 8 cit. nař. zabrala, prokázáno není a podle spisů se také nestalo. Proto ono usnesení »bytové komise«, jež zákonného základu nemá, ani pro strany ani pro soud směrodatným býti nemůže a nemůže míti také právních účinků, jaké řádnému zabrání bytů obcí propůjčuje § 7 cit. nař. I kdyby však mohlo usnesení bytové komise pokládáno býti za rozhodnutí obce, nebylo v den podání exekučního návrhu t. j. dne 2. října t. r. — a jedině tento den jest pro vyřízení jeho rozhodným — ještě v právní moci, neboť vymáhajícímu věřiteli doručeno bylo podle dodacího listu 1. října t. r. a příslušel mu proti němu ve lhůtě třídenní odpor k nadřízenému úřadu podle § 24 cit. nař., jenž má odkladný účinek. Že by tento odkladný účinek odporu vztahoval se jen na převzetí, pokud se týče vyklizení, jak první soud za to má, nikoli však na zabrání samo, jest výklad, pro který ani v doslovu ani v duchu cit. § žádné opory nalézti nelze a jenž jest v přímém odporu se základní zásadou vykládací, že nesmí býti rozeznáváno tam, kde zákon rozdílu žádného nečiní. První soud vyložil tedy ustanovení §§ 24 a 7 cit. nař. právně zcela mylně a rovněž nesprávně dovolává se pro svůj názor § 3. ex. ř., neboť, pokud není příslušným k tomu místem (obcí nebo společným bytovým úřadem) pokud se týče nadřízeným úřadem právoplatně rozhodnuto o zabrání bytu, jest vymáhajícímu věřiteli podle rozsudku právní moci nabyvšího, jako platného exekučního titulu (§ 1 čís. 1 ex. ř.) přiznati nárok na vynucení závazku, tímto rozsudkem povinné straně uloženého a v dané jí lhůtě nesplněného.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvé stolice.
Důvody:
Strana povinná neužívá nadále sporného bytu důvodem smlouvy nájemní, nýbrž proto, že byl jí dle nařízení o zabrání bytů obcemi ze dne 24. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a n. bytovou komisí k užívání přikázán. Nejedná se tedy více o to, by povinná strana vyklidila byt jako jeho bývalý nájemník, proti němuž jest zde exekuční titul na vyklizení bytu, pokud bytu užívá důsledkem smlouvy nájemní, nyní ovšem již právoplatně zrušené. Jde spíše o to, zda zabrání bytu bytovou komisí stalo se právem a zda vymáhající věřitel musí trpěti užívání bytu, opírající se o jeho zabrání bytovou komisí. Tato otázka nedotýká se však poměru strany povinné k vymáhajícímu věřiteli, nýbrž poměru tohoto k obci. Jen mezi vymáhajícím věřitelem jako majitelem a obcí jako zabíratelkou bytu lze vyříditi otázku, zda zabrání bytu stalo se orgánem obce, k tomu dle dotčeného nařízení povolaným, a šetříc dalších ustanovení tohoto nařízení, a zda právem či neprávem užívání bytu přikázáno straně povinné. Vždyť, jak řečeno, strana povinná nechce jen proto být vykliditi, že byl jí bytovou komisí přikázán, a zabráním bytu dle zmíněného nařízení nezakládá se, vyjímajíc případ § 13, odstavec čtvrtý nařízení, právní poměr mezi uživatelem bytu a jeho majitelem, nýbrž pouze a jedině mezi tímto a obcí. Rozhodnutí o řečených otázkách může se pak státi jen orgánem naznačeným v § 24 nařízení. Exekuční návrh, o který se zde jedná, se k tomu vůbec nehodí. Jím bylo by lze pouze docíliti, by strana povinnná jako bývalý nájemce byt vyklidila. Strana povinná však užívání bytu o smlouvu nájemní více neopírá. Pouze v tom případě, kdyby strana povinná po zrušeném snad zabrání bytu chtěla by ho nadále mocí bývalé smlouvy nájemní užívati, bylo by lze na základě právoplatné výpovědi vésti na ni exekuci na vyklizení. K tomu však dosud nedošlo.

Citace:

Rozhodnutí č. 313. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 549-551.