Čís. 214.

Ustanovení § 219 odst. 2 poštovního řádu ze dne 22. září 1916 čís. 317 ř. z. jest ve shodě se zákonem.
(Plenární usnesení ze dne 1. července 1919 č. pres. 564/19)
Κ dotazu, vznesenému v Národním shromáždění na ministra pošt a telegrafů, vyžádal si tento ministerstvem spravedlnosti posudek nejvyššího soudu o otázce, zda ustanovení § 219, odstavec druhý, poštovního řádu ze dne 22. září 1916 čís. 317 ř. z., jest ve shodě se zákonem. Nejvyšší soud v plném svém shromáždění zodpověděl otázku kladně a to z těchto
důvodů:
V dotazu na ministra pošt a telegrafů popírá se platnost § 219 odst. 2 poštovního řádu ze dne 22. září 1916 čís. 317 ř. z. jednak s poukazem k § 27, odst. 2 poštovního zákona ze dne 5. listopadu 1837 čís. 240 sb. z. s., kde beze všeho dalšího obmezení ustanoveno, že nároky, pochodící z ručení státu za předměty, odevzdané k dopravě státním poštovním ústavům, vyřizují se pořadem práva, jednak poukazem k čl. 11 zákl. zákona státního čís. 145 ř. z., dle něhož nelze nařízením zákon ani rušiti, ani měniti, ani doplňovati neb obmezovati. V té příčině dlužno vrátiti se zpět a podrobiti úvaze předpisy z doby jednak předústavní, jednak ústavní. Z doby předústavní pochází zejména řád pošty listovní ze dne 12. června 1838 čís. 280 sb. z. s. a řád pošty listovní ze dne 6. listopadu 1838 čís. 302 sb. z. s. Onen víže uplatňování náhradních nároků proti poštovní správě pořadem práva na podmínku, že prvé vyčerpán byl pořad stolic správních (§ 46). Dlužno si proto položiti otázku, zda obmezení § 46 řádu pošty povozní mělo, hledíc k § 27, odst. 2 poštovního zákona, moc závaznou. K této otázce sluší se dáti odpověď kladnou. Jest ovšem v literatuře (srovnej Deutsches und österreichisches Postrecht, Der Sachverkehr, Dr. Hans Nawiasky, Vídeň, Manz 1909, str. 49 a násl.) sporno, zda pro dobu předústavní lze vůbec činiti rozdíl mezi mocí zákonodárnou a mocí nařizovací a, pakli ano, jaké byly meze a jaká byla podoba obojí této moci. Správným zdá se býti názor, že pro dobu předústavní není vůbec místa pro rozlišování obojí zmíněné moci, poněvadž za vlády absolutistické veškerá, jakékoli jméno mající moc (imperium) soustřeďovala se výlučně v osobě absolutistického panovníka a, co jím samým nebo jeho ústředními úřady z jeho plenipotence a v důsledku této bylo nařízeno a ustanoveno, mělo oproti poddaným touž moc a váhu. Vnášeti do této doby rozdíl mezi zákonem a nařízením znamenalo by, přiodívati tehdejší zcela heterogenní poměry ústavní v šat, jenž teprve napotomním zákonodárstvím pořízen byl na zcela změněné poměry ústavní. Než, kdyby chtělo se pro předústavní dobu vycházeti z rozdílu mezi zákonem a pouhým nařízením a chtěl by se tudíž řád pošty povozní vůči zákonu poštovnímu považovali za nařízení s významem a dosahem nařízení pozdějších poměrů ústavních, slušelo by se přiznati § 46 řádu pošty dovozní alespoň pro dobu jeho vzniku moc závaznou. Již v uvozovacím patentu k poštovnímu zákonu praví se v odstavci 5: »uv. pat., 240/1837 sb. z. s., § X.5« V poštovním zákoně samém pak stanoví se pod nadpisem »d, nařízení poštovních ústavů« v § 24 toto: »240/1837 sb. z. s., § 24. Z těchto ustanovení, najmě pak z ustanovení § 24 poštovního zákona plyne, že poštovní správa obdržela i ve smyslu nynějších ústavních pojmů zákonem zmocnění, by, trvajíc na zásadě § 27, odst. 2 poštovního zákona, učinila v zájmu vnitřní služby a k uvarování se zbytečných rozepří právo poškozeného k nastoupení pořadu práva závislým na předchozím, konečném vyřízení náhradní otázky cestou správní. Docela v souhlasu se zmíněným odstavcem 5. uvozovacího patentu k poštovnímu zákonu počíná dekret dvorní kanceláře ze dne 12. června 1838 čís. 280 sb. z. s. slovy: »280/1838 sb. z. s..« I dle této dikce vystupuje nejvyšší dvorská poštovní správa jako pouhá vykonavatelka všetvorné moci absolutistického vladaře. Dle řečeného měl předpis § 46 řádu pošty povozní v době předústavní moc závaznou. Nastolením ústavnosti zůstal poštovní zákon nedotčen, nebyv nižádným pozdějším zákonem zrušen (§ 9 obč. zák.). Zůstala tudiž i na dále v platnosti zejména též uvedená již ustanovení odstavce 5 uvozovacího patentu k poštovnímu zákonu a § 24 tohoto zákona, zmocňujícího poštovní správu zejména též k tomu, by zevrubněji upravila práva a závazky těch, kdo poštovních ústavů používají. Neboť §em 11 písm. d) zákl. zákona státního z 21. prosince 1867 čís. 141 ř. z. přikazuje se sice do oboru působnosti říšské rady úprava poštovnictví. Tím však vymezuje se jen obor působnosti říšské rady oproti zemským sněmům a nepraví se nic jiného, než, že, pokud by k úpravě poštovnictví bylo třeba zákona, musela by se na něm usnésti říšská rada. Nerozhoduje se tím však otázka, kdy k této úpravě je třeba zákona a kdy může se úprava provésti nařízením. Po této stránce rozhodujícím jest čl. 11 odst. 1 základního zákona státního ze dne 21. prosince 1867 čís. 145 ř. z., dle něhož jsou státní úřady oprávněny, by v mezích své úřední působnosti vydávaly na základě zákona nařízení s mocí zákona, pro každého závazná a proti každému vynutitelná. Porovná-li se toto ustanovení s § 24 poštovního zákona, vyplývá, že tímto posléz řečeným předpisem jest poštovní správa zmocněna, by, šetříc zásady § 27 odst. 2 poštovního zákona, dle níž pro náhradní nároky tam naznačené, připouští se pořad práva, zevrubněji upravila podmínky, za kterých pořad práva lze nastoupiti, a že tato úprava neděje se ovšem na dále reglementy, o nichž zmiňuje se § 24 poštovního zákona, nýbrž ve shodě s poměry ústavními řádně vyhlášenými nařízeními, majícími dle zmocnění § 24 poštovního zákona moc zákona. Z těchto úvah nutno dospěti k závěru, že ustanovení § 219, odst. 2 poštovního řádu ze dne 22. září 1916 čís. 317 ř. z. jest ve shodě se zákonem. Tento předpis zachovává v platnosti zásadu § 27, odst. 2 poštovního zákona a upravuje pouze otázku, kdy nárok na náhradu, vznesený proti poštovní správě, lze považovati touto za odmítnutý, pokud se týče vůbec nebo z části za neuznaný a kdy tudíž vzešel vlastně mezi poštovní správou a poškozeným spor o náhradní nárok, jejž řádným soudům náleží vyříditi. Nepraví se tím nic jiného, než že nárok neplatí již tehda za neuznaný, když odmítnut byl některou z nižších administrativních stolic, nýbrž, když odmítnut byl místem, v administrativním pořadí nejvyšším. Po této stránce měla poštovní správa, jsouc k tomu zmocněna § 24 poštovního zákona, volnou ruku i oproti předpisu § 20 řádu pošty listovní ze dne 6. listopadu 1838 čís. 302 sb. z. s., poněvadž tento řád v poměru k poštovnímu zákonu měl v době předústavní ráz reglementu, zmíněného v § 24 poštovního zákona, kde výslovně jako takový jest uveden, a za ústavních poměrů má vůči poštovnímu zákonu ráz nařízeni s mocí zákona a mohl tudíž dle zmocnění § 24 poštovního zákona, hledíc k čl. 11 základního zákona státního čís. 145 poštovní správou nařízením s mocí zákona býti blíže upraven tak, jak se právě stalo v § 219, odst. 2 poštovního řádu z roku 1916.

Citace:

Rozhodnutí č. 214. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 407-410.