Čís. 317.

Převodem pohledávek z ciziny do území Československé republiky ve smyslu nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. rozumí se bez ohledu na bydliště nebo sídlo dlužníkovo záměna cizozemského věřitele za věřitele tuzemského. Retorsním opatřením nařízení ze dne 5. srpna 1919 čís. 464 sb. z. a n. postiženy jsou nejen bankovní, nýbrž i jiné hodnoty, zejména též pohledávky, původně maďarské.
Ustanovení § 79 a násl. ex. ř. předpokládají cizozemský exekuční titul. Okolnost, zda vymáhající věřitel jest tuzemcem či cizozemcem, jest lhostejná.
Maďarské exekuční tituly nejsou v Československu dosud vykonatelny.
Exekuce, povolená dle cizozemského exekučního titulu, aniž bylo zde podmínek § 79 ex. ř., zruší se dle § 39 čís. 5 ex ř.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1919, R. I 431/19).
V exekuci, která povolena byla akciové společnosti A. v Budapešti proti dlužníku Františku B-ovi v Chomutově pro 17000 K na základě smíru, uzavřeného dne 26. července 1909 před rozhodčím soudem bursovním v Pešti, učinil při roku, dne 16. června 1919 k slyšení stran ustanoveném dlužník návrh, by exekuce byla zrušena a všechny exekuční úkony, až dosud vykonané, byly odstraněny, poněvadž mezi Československým státem a Uhrami není ani státních smluv a ani zaručené vzájemnosti. Na to, předloživ ověřenou postupní listinu, oznámil Otto C., obchodník v Chomutově, že mu jmenovaná vymáhající věřitelka postoupila vymáhanou pohledávku a že proto vedle § 9 ex. ř. vstupuje do exekuce na místě vymáhající věřitelky s návrhem, by se v exekučním řízení pokračovalo. Soud prvé stolice vzal převod vymáhané pohledávky, provedený dle postupní listiny ze dne 27. srpna 1919 z vymáhající věřitelky na vědomí a zamítl návrh dlužníka na zdvižení exekuce a zrušení dosavadních exekučních úkonů, poněvadž na místě cizozemské firmy vystupuje nyní jako vymáhající věřitel tuzemec a proto tu požadavku § 79 ex. ř., zaručení vzájemnosti, není již zapotřebí. Rekursní soud zrušil usnesení prvé stolice, pokud jím převod vymáhané pohledávky byl vzat na vědomí a vstup Otty C. do exekuce na místě dosavadní vymáhající věřitelky připuštěn, jakož i pokud dlužníkův návrh na zrušení exekuce byl zamítnut v ten rozum, že se nastoupení Otty C. na místě vymáhající věřitelky neuznává а k návrhu dlužníkovu exekuce zastavuje a všechny exekuční úkony dosud provedené zrušují.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Marně snaží se stěžovatelka z doslovu nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a nař. vyvoditi, že zákaz na vymáhanou zde pohledávku se vztahuje. Třeba jí přisvědčiti slušelo v tom, že pohledávka, jako část majetku věřitelova, nachází se tam, kde bydlí dlužník, jak tomu nasvědčuje § 99 j. n., dále zřejmě druhý odstavec čl. 5 nařízení ze dne 6. března 1919 čís. 113 sb. z. a nař., druhý odstavec čl. 3 zákona ze dne 20. března 1919, čís. 143 sb. z. a nař. a konečně třetí odstavec čl. 2 nařízení ze dne 16. dubna 1919 čís. 185 sb. z. a n., kterýž poslední zvláště stanoví, že při soupisu neknihovních pohledávek, v tuzemsku se nalézajících, jež dle odstavce prvého lit b) přihlásiti má i cizozemec, vykoná zaň tuto povinnost dlužník, za kterým pohledávka vázne, přece stanovisko soudu rekursního je správné, poněvadž nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. má na mysli převod pohledávek, cizincům příslušejících na osoby, bydlící v tuzemsku, čímž pohledávka cizí stává se pohledávkou zdejšího příslušníka a tak aktivní stránka obligačního poměru, již právě zákon na mysli má, vnáší se do území tohoto státu. Že tomu tak, nasvědčuje tendence zákona, jenž chtěl zameziti obcházení zákazu placení do ciziny a dále ta okolnost, že by nařízení, kdyby mu měl dáván býti výklad stěžovatelčin, nemělo významu, poněvadž, bydlí-li dlužník v cizině, nelze pouhou cessí převésti pohledávku do obvodu tohoto státu nikdy. Převod takový docílil by se jen změnou alespoň jeho bydliště. Převodem ale vyrozumívá se toliko změna osoby věřitelovy. Také nesprávně uvádí stěžovatelka, že nařízení ze dne 5. srpna 1919, čís. 464 sb. z. a n. týká se jen pohledávek občanů maďarských u zdejších ústavů a závodů peněžních. Nařízení to vydáno bylo ovšem jako retorsní opatření proti uherskou vládou vyslovené závěře papírů a hodnot našich občanů u maďarských bank, ale neobmezilo se jen na hodnoty bankovní, na které vztahuje se předpis § 1 citovaného nařízení, nýbrž na hodnoty z Maďarska a zvláště i pohledávky původně maďarské vůbec, jak zřejmo z dalších jeho ustanovení §§ 2 až 4 cit. nařízení. Poněvadž právní jednání ohledně pohledávek původně maďarských věřitelů, o jakou zde se právě jedná, prohlašuje se, má-li za předmět převod takové hodnoty do tuzemska, nebylo-li dáno k němu úřední svolení, za neplatné, zcela důvodně usoudil rekursní soud, že cesse vymáhané pohledávky z akciové společnosti A. se sídlem v Pešti na Ottu C. v Chomutově bez výkazu úředního přivolení, v citovaném nařízení požadovaného, nebéře se na vědomí a tudíž vstup tohoto do exekuce na místě dosavadní vymáhající věřitelky se nepřipouští. Dovolací rekurs, v tom směru vymáhající věřitelkou vznesený, jeví se tudíž bezdůvodný, takže mu nebylo lze přiznati úspěchu. Rovněž bezdůvodným jest dovolací rekurs, pokud čelí do výroku, jímž dlužníkovu návrhu byla exekuce zastavena a všechny exekuční úkony, dosavad provedené, byly zrušeny. Mylně se domnívá soud stolice prvé, že převodem pohledávky z cizozemce na tuzemce podmínky přípustnosti exekuce na základě spisů a listin, které jsou zřízeny mimo území republiky Československé, v §§ 79 a násl. ex. ř. vytčené, padají. Osoba věřitelova nerozhoduje, nýbrž exekuční titul. Žádá-li se o exekuci na základě titulu cizozemského, smí, jak zcela určitě vyjadřuje § 79 ex. ř., k exekuci nebo k provedení jednotlivých exekučních úkonů v tuzemsku toliko tenkráte a tou měrou dojíti, pokud jest vzájemnost zaručena státními smlouvami nebo vládními prohlášeními o tom vydanými a v říšském zákoníku, tedy nyní ve sbírce zákonů a nařízení státu Československého, vyhlášenými. I kdyby platným byl vymáhající věřitelkou ohlášený převod, není za nynějšího stavu mezinárodního, kdy ani státními smlouvami mezi Československou republikou a státem Maďarským ani prohlášením naší vlády, ve sbírce zákonů a nařízení vydaným, vzájemnost mezi těmito dvěma uvedenými státy dosud zaručena není, přípustno, prováděti exekuci na základě smíru před rozhodčím soudem bursovním v Budapešti uzavřeného. Třeba takovýto smír v Maďarsku platí za exekuční titul a třeba podle státních smluv mezi bývalým Rakouskem a druhou polovicí bývalé rakousko-uherské říše uzavřených byla zaručena vzájemnost, pozbyly tyto mezinárodní úmluvy rozpadnutím se obou smluvních státních útvarů platnosti a poněvadž nově zřízené státy dosud státních smluv v tom směru neuzavřely, ani vláda státu Československého nařízení v zákoníku říšském, jímž by tuto vzájemnost zaručovala, nevydala, není lze na základě exekučního titulu, v Maďarsku vyšlého, povoliti naším soudem exekuci ani provésti nějaký exekuční úkon. Proto zcela po právu rekursní soud ku stížnosti dlužníkově návrhu jeho na zrušení exekuce a zdvižení veškerých dosavadních exekučních úkonů vyhověl, třeba povolení exekuce a její výkon formálně vešly v moc práva, neboť vedle § 79 ex. ř. bez zaručení reciprocity nesmí exekuce býti povolena a prováděna, a, co zákon kategoricky zakazuje, nemůže se státi právoplatným. Nelze tudíž ani dosavadní exekuční úkony, již provedené, zachovati, ani v exekuci dále pokračovati, když hned původně povoliti exekuci bylo po zákonu naprosto nepřípustno a nastupuje tu zrušení exekuce, nikoli sice podle ustanovení § 39 čís. 1 ex. ř., o jaké soud rekursní výrok svůj opřel, poněvadž zde exekuční titul nebyl prohlášen neplatným nebo bezúčinným, nýbrž exekuci sluší zrušiti dle ustanovení § 39 č. 5 ex. ř., jelikož tu exekuce z jiných důvodů, pro nedostatek vzájemnosti, prohlašuje se za nepřípustnou, v důsledku čehož všechny úkony exekuční, až dosud vykonané, musí býti zrušeny.

Citace:

Rozhodnutí č. 317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 553-556.