Čís. 243.

Na kupní cenu, již exekut byl stržil prodejem zboží na základě smlouvy vetešnické (§ 1086 obč. zák.) nebo prostého zmocnění (§ 1002 obč. zák.), má zmocnitel pouze nárok obligační a nemůže se domáhati vyloučení její z exekuce, pokud se týče nastupovati proti vymáhajícímu věřiteli na vydání její z důvodu obohacení.
(Rozh. ze dne 22. července 1919, Rv I 340/19).
Anna V. dala Otilii W. různé součástky prádla do prodeje, tato je prodala a stržených 550 K, když Anna V. si pro ně v sobotu nepřišla, uschovala do šátku, použivší před tím 4 K pro sebe. Při mobilární exekuci, provedené as po 14 dnech u Otilie W. vymáhajícím věřitelem Karlem K. byly zabaveny peníze, stržené za prodané prádlo, a výkonný orgán, jemuž Otilie W. sdělila, že jsou to peníze Anny V., odevzdal je zástupci vymáhajícího věřitele proti potvrzení. Anna V. domáhala se pak žalobou na vymáhajícím věřiteli vydání řečeného peníze. Prvý soud (okresní soud v Ústí n. L.) žalobě vyhověl v podstatě proto, že poměr mezi Annou V. a Otylii W. byl smlouvou vetešnickou (§ 1086 obč. zák.), žalobkyně byla vlastnicí peněz, stržených za prodané věci, a jest tudíž nárok její oprávněn. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Správným jest názor prvého soudu, že jde o smlouvu vetešnickou (§ 1086 obč. zák.), leč nesprávným jest závěr, že žalobkyně stala se vlastnicí peněz, stržených za prodané věci. Do uplynutí určené doby zůstává vlastníkem věci předatel (§ 1087 obč. zák.), leč nemůže po tuto dobu ani věc zpět požadovati ani žádati smluvenou cenu. Po uplynutí určené doby jest předatel pouze oprávněn žádati určenou kupní cenu, naproti čemuž stává se příjemce vlastníkem věci, neprodal-li ji dosud (Stubenrauch, Krainz a Krasnopolski k §§ 1086—1088 obč. zák.). Z toho, že tento právní ústav jest zařazen do II. dílu obč. zák. o smlouvách, vyplývá, že vzájemná práva a povinnosti smluvníků jsou povahy obligační, pročež příjemce věcí jest povinen odvésti ve smluvené době určitý peníz, nikoliv však ony druhy peněz, jež obdržel při prodeji věcí od kupitele, leč že by byli, což zde neřichází v úvahu, smluvníci uzavřeli o tom zvláštní úmluvu. Na tom nemění se ničeho tím, že Otilie W. uschovala peníze, jež za zboží obdržela, pro žalobkyni, oddělivši je od ostatních peněz, neboť tím neplnila žádné zvláštní povinnosti, kterou by jí ukládal jiný právní titul, nýbrž jednala pouze ve vlastním zájmu z opatrnosti, by splnila přesně smlouvu. To, že Otilie W. peníze přijala a měla je ve své detenci, nevyvolalo žádných právních účinků mezi žalobkyní a věřitelem Otilie W-ové, nynějším žalovaným. Pro tohoto byl peníz, o nějž jde, majetkem Otilie W-ové a mohl tudíž naň bez obmezení sáhnouti při výkonu exekuce a jest proto považovati odnětí peněz Otilii W-ové a okamžité vydání jich vymáhajícímu věřiteli za placení Otilie W-ové ve smyslu § 261 ex. ř., pročež nebylo si právem povšimnuto jejího odporu proti zabavení a odebrání peněz. Třeba se jen ještě zabývati otázkou, zda splněny jsou podmínky condictionis indebiti ve smyslu § 1431 obč. zák. Podmínky tohoto zákonného ustanovení, by totiž někdo plnil z omylu, třebas právního, něco, k čemu nebyl zavázán, zde není. Rozsudek spatřuje právní omyl v tom, že zabavené peníze byly vlastnictvím žalobkyně. Leč názor tento jest neudržitelným již vzhledem k tomu, co bylo uvedeno. Než nelze ani tvrditi, že žalobkyně byla v omylu, plníc při zabavení žalovanému, ač k tomu nebyla zavázána. Žalobkyně neměla v době zabavení proti Otilii W-ové žádného práva, jež by se týkalo zabavených peněz jako takových, měla proti ní pouze obligační nárok na zaplacení, neměla vlivu na ony peníze a nelze proto tvrditi, že by postupem dle § 261 ex. ř. bylo nastalo nějaké opatření ohledně jejích peněz, obzvláště, že by byl býval zaplacen neexistující dluh. Žalobkyně má tudíž posud právo, žádati zaplacení onoho peníze, než pouze na Otilii W-ové, jež nesplnila dosud své smluvní povinnosti, nikoliv však na žalovaném, nemajíc k tomu, jak dolíčeno, žádného právního důvodu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.
Důvody:
Pokud jde o posouzení věci z práva sdílí soud dovolací vzhledem k zjištěnému stavu věci úplně názor soudu odvolacího. Dovolání vychází ze stanoviska, že nejedná se o rozkaz k prodeji ve smyslu § 1086 obč. zák., nýbrž o pouhé splnomocnění podle § 1002 obč. zák. Avšak, i když se považuje právní poměr mezi žalobkyni a Otilii W-ovou za splnomocnění po rozumu §§ 1002 a násl obč. zák., byla by Otilie W-ová dle § 1009 obč. zák. toliko povinna, vydati žalobkyni veškerý užitek vzešlý jí z provedeného prodeje, žalobkyně by měla na 550 K, jež utržila Otilie W-ová za věci, jí žalobkyni odevzdané, pouze nárok obligační. Právní posice žalobkyně zůstává táž, ať posuzuje se právní poměr mezi ní a Otilií W-ovou s hlediska § 1002 obč. zák. nebo § 1086 obč. zák.; každým způsobem přísluší žalobkyni k trhové ceně, Otilií W-ovou docílené, nárok obligační, kdežto za vlastnici trhové ceny dlužno pokládati Otilii W-ovou. Žalobní žádání jest tak i onak neodůvodněno. Nezáleží na tom, že, když žalobkyně pro peníz, pro ni uchystaný ve smluvené lhůtě si nedošla, Otilie W-ová dotyčnou částku, ze které ostatně 4 K pro sebe upotřebila, měla zvlášť uschovanou, neboť peníz ten, dokud žalobkyni odevzdán nebyl, byl vlastnictvím Otilie W-ové, vůči které příslušel ovšem žalobkyni obligační nárok na odvedení 550 K jako výtěžku z prodeje věcí, jí k tomu účelu Otilii W-ové odevzdaných. Z toho pak přirozeně plyne, že nemůže býti řeči ani o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného, který, prováděje exekuci proti Otilii W-ové, ze jmění jejího částečného ukojení svého nároku se domohl, třeba že tím byla zhoršena posice žalující, jež místo hotovosti, pro ni již připravené, nárok svůj nyní znovu uplatňovati bude nucena.

Citace:

Rozhodnutí č. 243. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 447-449.