Čís. 174.

Příročí poskytnuté vojenským osobám v §u 7 nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918 č. 3 sb. z. a n. z roku 1919 platí i pro případ, že nesložily ve lhůtě určené dražebními podmínkami nejvyššího podání za vydraženou nemovitost.
(Rozh. ze dne 13. května 1919, R II 56/19).
Vydraživ pozůstalostní nemovitosti v dobrovolné dražbě, povolené soudem pozůstalostním, nesložil vydražitel J. W. — zároveň jeden ze spoludědiců, — jenž nastoupil později válečnou službu vojenskou, nejvyššího podání ve lhůtě určené dražebními podmínkami. Ostatní spoludědici navrhli proto opětnou dražbu. Prvý soud (okresní soud v Mikulově), schváliv výkaz o rozdělení pozůstalosti, dle něhož připadl J. W-ovi dědický podíl 608 K 62 hal., zamítl návrh na opětnou dražbu, pokud jde o jeden z vydražených pozemků, poněvadž nejvyšší podání za pozemek tento, nedosahující výše dědického podílu, může s tímto býti kompensováno, kdežto návrhu na opětnou dražbu ostatních nemovitostí vyhověl, poněvadž nejvyšší podání za tyto nebylo vydražitelem úplně zaplaceno. Rekursní soud (krajský soud ve Znojmě) zamítl návrh na opětnou dražbu ohledně všech vydražených nemovitostí. Právní stanovisko soudce prvého o kompensaci nezaplaceného nejvyššího podání s dědickým podílem neuznal za správné, poněvadž nemá žádného právního základu a dražební podmínky neustanovují ničeho o takové kompensaci. Jelikož J. W. nastoupil v roce 1915 službu vojenskou a od té doby se domů nevrátil, přísluší mu pro tuto z dražebního aktu vyplývající soukromoprávní peněžitou pohledávku spoluprodávajících, vzniknuvší před jeho povoláním k vojenské službě, podle §u 7 nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918, č. 3 sb. z. a n. z roku 1919 tříměsíční příročí, a následky zmeškání stanovené dražebními podmínkami, nemohly tudíž, kdyžtě tu není dlužníkova prodlení, nastoupiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, který se domáhal toho, by opětná dražba byla povolena ohledně všech vydražených nemovitostí, z těchto
důvodů :
Vzhledem k tomu, že již okresní soud opětnou dražbu ohledně jedné z vydražených nemovitostí zamítl, jest dovolací stížnost v tomto směru přípustná pouze za podmínek § 16 nesporného řízení. Poněvadž pak zde není ani odporu se spisy, ani zmatečnosti, ani protizákonnosti — jak níže bude dolíčeno — byla tato část dovolací stížnosti pro nedostatek podmínek § 16 nesporného řízení zamítnuta. Pokud se týče druhé části dovolací stížnosti, nelze ji shledati odůvodněnou. Rekursní soud právem poukazuje na ustanovení §u 7 nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918 čís. 3 sb. z. a n. z roku 1919, a dlužno mu přisvědčiti, dovozuje-li z tohoto nařízení vzhledem k tomu, že J. W. nastoupil v roce 1915 vojenskou službu, dosud se domů nevrátil, a jest nezvěstný, že příročí v citovaném §u 7 nařízené platí i ohledně nejvyššího podání za shora uvedené nemovitosti v jeho prospěch, následkem čehož se stěžovatelé nemohou dovolávati proti němu odstavce X. dražebních podmínek. Jest sice pravda, že předpisem §u 7 cit. min. nařízení nebylo, jak z jeho §u 10 vyplývá, na splatnosti nejvyššího podání ničeho změněno, ale jiné následky splatnosti, nežli které jsou uvedeny v §u 10, resp. 11 cit. nařízení nemohou nastati, ať už jde o následky zákonné nebo smluvené. Právě tak jako by věřitel nemohl se na př. dovolávati účinků prodlení uvedených v čl. 354 obch. zák., nemohou také stěžovatelé opírati právo své na povolení opětné dražby o ustanovení článku X. dražebních podmínek. Předpis §u 7 uvedeného nařízení jest novým ochranným opatřením, vydaným v zájmu civilních osob během války mobilisovaných, a účelem jeho jest, chrániti je po celou dobu jejich vojenské, služby před pronásledováním věřitelů, což vyplývá ještě zřetelněji z toho, že jim byla i po jejich návratu do občanského života poskytnuta tříměsíční lhůta, by do té doby mohly uspořádati své hospodářské poměry a dorozuměti se se svými věřiteli. Proto jest rozlišování mezi procesuálními a materiálně právními následky nařízeného příročí, jak dovolací stížnost činí, neodůvodněno. Pohledávka z nejvyššího podání vznikla dříve, než J. W. nastoupil vojenskou službu (viz odst. 3 § 7 cit. min. nařízení) a nelze na něm dle §u 10 citovaného nařízení žádati více, než by za dobu, o kterou bylo zaplacení nejvyššího podání příročím odloženo, byly zaplaceny zákonné úroky z prodlení. Ani ustanovení § 11 citovaného min. nařízení nemůže se stížnost dovolávati s úspěchem. Smluvení právní újmy, o nichž tento paragraf jedná, týkají se jen placení úroků, anuit nebo splátek ze soukromoprávních pohledávek před 1. srpnem 1914 vzniklých, nikoli však zaplacení celé peněžité pohledávky samé. Poněvadž pak prodatelům, tedy pozůstalosti, zastoupené přihlášenými dědici, k nimž náleží ostatně i vydražitel J. W., nebylo takové, právo vyhraženo v odstavci X. dražebních podmínek, a zaplacení celého kapitálu lze dle § 11 nařízení žádat i jen tehdy, byl-li dlužník povinen pod smluvenou sankcí okamžitého zpět požádání celé jistiny v čas platiti úroky, anuity anebo jiné splátky z celé pohledávky, nemohou stěžovatelé na základě §u 11 cit. min. nařízení žádati za relicitaci. Jinak by byl zmařen úmysl tvůrcův tohoto ministerského nařízení, kteří hospodářské poměry civilních osob mobilisovaných za jich nepřítomnosti chtěli pokud možno chrániti před nároky jich věřitelů, při čemž splácení kapitálu ve smluvených anuitách neb jinakých splátkách, jakož i placení úroků jevilo se jim býti srovnatelným s prospěchem nepřítomného vojína civilisty. Naprosto však nechtěli ohledně placení, peněžitých pohledávek v jiných než v § 11 cit. nařízení uvedených případech odchýliti se od zásady vyslovené všeobecně v §u 7 cit. ministerského nařízení, neboť jinak by pozbylo toto ustanovení veškerého významu. To, co dovolací stížnost uvádí o soudcovském přírod, nesouvisí s věcí, a jest tuto část stížnosti ponechati nepovšimnutou. Poněvadž nařízení veškerého ministerstva ze dne 28. prosince 1918 čís. 3 sb. z. a n. z roku 1919 nabylo dle svého §u 14 platnosti dnem 1. ledna 1919, a žádost za relicitaci byla podána dne 10. ledna resp. 20. ledna 1919, bylo dovolací stížnost i ohledně druhé její části zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

Rozhodnutí č. 174. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 347-349.