Čís. 261.

Na základě rozsudku, jenž vyhlášen byl v přítomnosti obou stran, lze již před jeho doručením v písemném vyhotovení povoliti zajišťovací exekuci, byť nejednalo se o věc bagatelní.
(Rozh. ze dne 3. září 1919, R I 345/19). Dle rozsudku, jenž byl vyhlášen v přítomnosti obou stran dne 21. června 1919, v písemném vyhotovení však doručen teprve dne 27. června 1919, povolila první stolice pro přisouzených 555 K s přísl. usnesením ze dne 24. června 1919 exekuci zajišťovací. Rekursní soud návrh zamítl, vycházeje z těchto úvah: Dle § 370 ex. ř. lze povoliti exekuci zajišťovací podle konečných, dosud právní moci nenabyvších rozsudků, i když lhůta k plnění ještě neuplynula. Dle § 416 odstavec prvý c. ř. s. stává se však rozsudek účinným teprve, když jeho písemné vyhotovení bylo stranám doručeno a pouze u bagatelních rozsudků počíná jich účinnost dle § 452 odstavec prvý c. ř. s. již jejich vyhlášením. V této věci vyhlášen byl rozsudek sice u přítomnosti obou stran, ale rozhodnutí o útratách vyhraženo bylo písemnému vyhotovení rozsudku, které bylo doručeno povinné straně teprve dne 27. června 1919. Byla tedy proti povinné straně povolena zajišťovací exekuce podle rozsudku, dosud neúčinkovavšího, a jmenovitě jí nebylo umožněno, by, kdyby chtěla plniti, mohla tak učiniti, neboť o výši přisouzených útrat procesních dověděla se teprve z písemného vyhotovení rozsudku, když už exekuce pro tyto útraty byla proti ní povolena. Tím, že má býti exekuce povolena pro plnění, jehož výše jest povinné straně dosud neznáma, osvětlena jest nejzřetelněji neudržitelnost právního názoru, že konečnými rozsudky dle § 370 ex. ř. lze rozuměti rozsudky pouze v přítomnosti obou stran vyhlášené a dosud nedoručené a tudíž právní účinnosti nemající.
Nejvyšší soud obnovil povolující usnesení prvé stolice, mimo jiné z těchto
důvodů:
Podle § 370 ex. ř. může povolena býti zajišťovací exekuce na základě konečných rozsudků, dříve než nabudou moci právní, nebo než uplyne lhůta pro plnění. Soud rekursní vykládaje toto zákonné ustanovení, vzal neprávem zřetel na okolnost, v rekursu povinné dlužnice ostatně ani neuvedenou, že rozsudek ze dne 21. června 1919, podle něhož prvý soudce povolil zjišťovací exekuci, byl v době tohoto povolení pouze ústně stranám prohlášen, ale doručen jim byl teprv o tři dni později. Mínění soudu rekursního, že podmínkou povolení exekuce zajišťovací dle § 370 ex. ř. jest doručení písemného vyhotovení rozsudku proto, poněvadž podle prvého odstavce § 416 c. ř. s. rozsudek stává se vůči stranám účinným teprve tímto doručením, jest mylné, neboť v § 370 ex. ř. onen požadavek není uveden a dle § 414 i druhého odstavce § 416 c. ř. s. rozsudek ve smyslu civilního řádu soudního je zde již tenkráte, když byl vynesen a prohlášen. Rozsudek vynesený a ústně prohlášený pokládati jest, i když není dosud stranám doručen, za exekuční titul ve smyslu § 370 ex. ř.; opačný názor odporuje nejen znění, nýbrž i duchu zákona a účelu, jehož má býti dosaženo zajišťovací exekucí. Okolnost, že náklady rozepře, uvedené v písemném rozsudku ze dne 21. června 1919, nebyly při jeho prohlášení ještě co do výše určeny, nerozhoduje, poněvadž při prohlášení rozsudku bylo dle soudních spisů výslovně vytčeno, že žalovaná jest povinna, zaplatiti nejen kapitál 555 K s 5 proc. úroky ode dne 24. května 1919, nýbrž i náklady sporu, jak budou v písemném vyhotovení rozsudku upraveny, a obnos jejich uveden byl v usnesení prvého soudce, zjišťovací exekuci povolujícím, souhlasně s písemným rozsudkem.

Citace:

Rozhodnutí č. 261. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 474-475.