Čís. 346.

Nepřípustným dle § 502, odstavec druhý, c. ř. s. jest dovolání i tehda, když dle obsahu rozhodnutí předchozích stolic anebo soudu odvolacího z původního peníze přes 100 K vyštípen byl procesuálně peníz, této hranice nepřevyšující, a jen tento peníz jest předmětem dovolání.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1919, Rv I 568/19).
A. žaloval o 130 K. Prvá stolice uznala dle žaloby. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek prvé stolice co do peníze 89 K 57 h potvrdil, co do peníze 40 K 43 h však změnil a v tomto rozsahu žalobu zamítl.
Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl.
Důvody:
Dovoláním odporuje žalobce rozsudku odvolacího soudu jen potud, pokud částečnou změnou rozsudku prvé stolice zamítnuta byla žaloba co do dalšího peníze 40 K 43 h s přísl., jakož i ve výroku o útratách prvé a druhé stolice. Ve věci samé jest tudíž pro dovolací stolici předmětem opravného prostředku pouze řečený peníz 40 K 43 h. Tento peníz nepřesahuje hranice, vymezené pro věci nepatrné § 448 c. ř. s. Jedná se proto v dovolacím řízení o věc nepatrnou po rozumu tohoto zákonného předpisu, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o této nepatrné záležitosti jest dle § 502, odstavec 2 c. ř. s. nepřípustným a bylo jako takové odmítnuto (§ 507 c. ř. s.). Na tom ničeho není s to změniti okolnost, že shora řečený peníz byl součástkou nároku na zaplacení 130 K a že k odvolání žalovaného odvolacím soudem o celé této částce bylo rozhodováno. Směrodatným jest pouze, že odvolací soud jinak rozhodl o částce 89 K 57 h ve směru tom rozsudek prvé stolice potvrdiv, a jinak opět o částce 40 K 43 h, ve směru tom rozsudek prvé stolice změniv a žalobu zamítnuv. Tím rozštěpen peníz 130 K, o němž bylo rozhodovati soudu odvolacímu, na dva díly, jež pro oprávěnost k dovolání a jeho přípustnost staly se procesuálně dvěma různými nároky, ježto k dovolání co do částky 89 K 57 h mohla by býti oprávněna pouze žalovaná, co do částky 40 K 43 h pak mohl by se stiženým cítiti pouze žalobce. Co do přípustnosti dovolání žalovaného slušelo by se zajisté použíti předpisu § 502, odst. 3 c. ř. s., ježto ohledně odsouzení k částce 89 K 57 h, jímž jedině mohl by se býval cítiti zkráceným, byly zde srovnalé rozsudky obou nižších stolic o penízi, částku 1000 K nepřevyšujícím. A s téhož hlediska procesuální rozdvojenosti peníze 130 K a samostatnosti obojí vyštípené částky nutno i peníz 40 K 43 h považovati za věc nepatrnou dle § 502, odstavec 2 c. ř. s. Zákon mluví zde o rozhodnutí odvolacího soudu ve věcech bagatelních, nerozeznávaje dále, zda nárok, o němž slušelo by se rozhodovati dovolací stolici, bagatelním již od původu byl, či stal se jím následkem toho, že žádaný peníz byl za řízení prvé nebo druhé stolice na nebo pod 100 K snížen (§ 453, odstavec druhý c. ř. s.), nebo, jako v tomto případě, následkem toho, že dle obsahu rozhodnutí předchozích stolic nebo soudu odvolacího vyštípen byl procesuálně z původního peníze přes 100 K. Účel zákona zůstává ve všech těchto případech týž, totiž ušetřiti nejvyšší soudní stolici toho, by zaměstnávati se musela věcmi nepatrnými. Je-li však, jak dolíčeno, dovolání ve věci samé nepřípustným, mohla by stížnost do výroku o útratách přijíti v úvahu jen jako samostatný dovolací rekurs. Jako takový jest však dle § 528 c. ř. s. nepřípustná.

Citace:

Rozhodnutí č. 346. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 601-602.