Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 60 (1921). Praha: Právnická jednota v Praze, 400 s. + příloha
Authors:
= Právník, 60 (1921)
PDF

Porady o revisi občanského zákonníka.


Poznámka redakce: Budeme uveřejňovati postupně texty paragrafů revidovaného občanského zákonníka, jak vyšly z porad komisí zřízených při ministerstvu spravedlnosti. Tím má býti dána zájemníkům možnost, aby učinili své poznámky a dali průchod svým pochybnostem. Námětů, které dojdou ministerstva spravedlnosti, bude užito při superrevisi textu, již lze očekávati asi za půl roku. Vyzýváme své čtenáře, aby hojnými příspěvky spolupůsobili na důležitém díle revise občanského zákoníku a jsme ochotni významnější úvahy uveřejňovali v tomto časopise.
Právo obligační.
Komise:
Předseda: odb. r. Dr. Voska.
Členové: V. r. Dr. Čakrt, notář Dr. Frenzel, adv. Dr. Hoffmeister, adv. Dr. Klineberger, prof. Dr. Krčmář (zpravodaj), r. z. s. Dr. Němec, odborný přednosta Dr. Ráth.
Zapisovatel: min. konc. Dr. Srb.
Co do hlavních směrnic práce odkazuje komise k zpravodajovu článku ve Sborníku věd právních a státních XX. str. 35 až 59. Těmi se vysvětluje, že na př. byl ponechán § 859 (a to nezměněný), § 861 a četná jiná ustanovení nenormativního rázu v dalším postupu prací. Po stránce jazykové se přidržuje komise podle možnosti oficielního překladu III. částečně novely, jejž tehdy podrobil přezkoumání prof. Dr. Zubatý.
K §§ 860—860 b.
Komise není tajno, že ustanovení o veřejném přislíbení nejsou bezvadná a že jsou příčinou leckterých pochybností. Srv. k tomu Krčmář Sborník XVIII. str. 1 sl. a Právník LVII. str. 318 sl., 351 sl., 398 sl. Než vycházela z názoru, že nejde o instituci takové váhy, že by ve skromném rámci revise obč. zák. bylo nutno přistoupiti ke stylisaci nových ustanovení a řešení vzniklých pochybností. K § 860: Slova »für dne Leistung o4er einen Erfolg« byla
vyjádřena slovy »za nějaký výkon«. Důvody jsou uvedeny ve
Sborníku na u. m. XVIII. str. 9 sl.
K §§ 861—864.
K § 861: 1. škrtnuta druhá věta jako zbytečná.
2. Komise nepřijala nametu, aby do obč. zák. bylo přijato ustanovení obsahující fikci doby, kdy smlouva se stává perfektní, podle obdoby čl. 321 obch. zák. Podle obč. zák. je smlouva bez jakýchkoli fikcí perfektní, když odpověď dojde offerenta a to jistě není ustanovení neúčelné (a dokonce snad je lepší než čl. 321). Ustanovení to činí pak zbytečným ustanoviti zvláště, do kdy lze od volatí akceptaci a do kdy offerto (jež podle obdoby akceptace se stává perfektní, když dojde obláta).
K § 862: 1. Za slovo »ihned« připojena silová »t. j. bez zbytečného odkladu.« Důvodem je, že původní text § 862 byl lepší nebo aspoň jasnější než novelový, ponechávaje oblátovi modicum tempus k promyšlení offerty, na rozváženou atd. Srv. i § 904 a jeho výklad slova »ihned«.
2. Komise nepřijala námětu, aby do obč. zák. byla přijata věta odpovídající čl. 322 obch. zák· Věta je právě tak samozřejmá, jako 2. věta § 861 a nebylé, v té věci vlastně nikdy vážnějších pochybností. Srv. ostatně § 869 slova »stalo-li se přijetí za jiných podmínek než nabídka«.
K § 862 a: Stylistická změna, že je věcí offerentovou, aby oblátovi ohlásil bez odkladu, že odpověď došla pozdě, nikoli že (sc. offerent) od smlouvy odstupuje. Je-li smlouva skutkem, jen, když odpověď dojde offerenta včas, tož se v našem případě smlouva skutkem nestala a nelze tu tedy mluviti o odstupu.
K §§ 865—868.
K § 865; 1. V 2. větě slovo »opatrovník« je nahrazeno slovem »podpůrce«. Hledíc k řádu o zbavení svéprávnosti je na opatrovníku závislá jen osoba zbavená pro choromyslnost svéprávnosti zcela a ta náleží pod 1. větu § 865, kdežto pak osoby, podle téhož řádu co do způsobilosti k právním činům omezené, mají podpůrce. Prozatímní péči upravenou v § 8 ř. o zb. sv. není snad potřebí jmenovati zvláště a podobně kurately, kteří jsou již hodně vzdáleny od tak zv. poručenství nad zletilými. 2. Závěr snad neodpovídá zcela původnímu textu, ale odpovídá patrně povaze, věci a skutečnému životu. K § 867: Tento § byl nahrazen ustanovením stylisovaným co nejpružněji. Zda-li ostatně nebude nutno stylisaci měniti, bude patrno až při superrevisi.
K § 868: Ustanovení to bylo vypuštěno jako takové, jež je z čálsti dávno již odstraněno. Pokud by to či ono ustanovení sem náležející bylo zachovati v platnosti, bylo by na ně pamatovati v uvozovacím zákoně, [Rozhodnutí o-této věci bylo reservováno.]
K §§ 869—877.
Ustanovení tato, po zásluze chválená všemi takřka vykladateli obč. zák., ponechána v podstatě beze změny, ač komisi bylo jasno, že v leckterém směru by změna nebyla nevhodná a že by se při nové kodifikácii bylo zejména zabývati otázkou po poměru těchto ustanovení k ustanovením o správě (922—933). Srv. Sborník XX. str. 49 sl. a zprávu o §§ 918—921. Pokusů o změnu bylo zanecháno zejména proto, že jde o ustanovení velmi choulostivá, v nichž jakákoli kvapná změna by mohla míti nepředvídané následky.
K § 869: Byla ponechána poslední věta, ač podle názoru komise je z části zbytečná kromě jiných ustanovení obč. zák., a znamená, jak se zdá, i amtinomii vedile § 915, ježto § 869 posl. věta má patrně na zřeteli, že smlouva se skutkem nestalá (skrytý disseus), § 915, že smlouva se skutkem stala (nejasný konsens).
K § 870: Byl ponechán beze změny. Komisi arci neušlo nepřesné textování, jež mluví o nespravedlivé a důvodné bázni, ač přísudek »nespravedlivá« se vztahuje zřejmě k výhružce, jež v textu vypadla. Náměty, týkající se zkrácení lhůt daných pro žalobu, kterou se kdo domáhá výroku, že smlouva je neplatná pro donucení, lest nebo omyl, odkázány byly k § 1487.
K § 871: 1. Byl z části restituován původní text § 871, hledíc k tomu, že rozlišování omylu v obsahu a v pohnutce, v nauce arci velmi obvyklé, je co do ceny velmi pochybné (omyl v podstatných vlastnostech a zejména omyl v okolnosti vedlejší — § 872 — jistě není omylem v obsahu a že při nejmenším není nutno, aby bylo vysloveno v zákoně.
2. Byla škrtnuta slova »und erklärt wurde«, protože se zřejmě nesnášejí s tak zv. využitím omylu, upraveným dříve v § 876. nyní závěrečnými silový § 871.
[Příklad: Přijde-li A do krámu a řekne, že chce zlaté hodinky (projevil úmysl nesoucí se k podstatné vlastnosti) a vybéře si pak z hodinek, kterých mu však prodavač nepředložil (kdyby mu je byl předložil, znamenalo by to uvedení v omyl, ne využití omylu) hodinky stříbrné, pozlacené, nelze říci, že prodavač musil seznati omyl kupcův. On jej prostě zná. Neřekl-li však kupec, že chce hodinky zlaté (neprojevil úmyslu nesoucího se k podstatné vlastnosti), ale lze-li říci, že prodavač musil z okolnosti patrně poznati, že má kupec na zřeteli hodinky zlaté, je to právě případ § 871 in fine.]
3. Slova »worauf die Absicht vorzüglich gerichtet« nejsou zbytečná, ježto naznačují, že je stranám dáno na vůli snížiti tu či onu vlastnost vůbec podstatnou na okolnost vedlejší.
4. V § 871 a podobně v § 875 uvedena byla výslovně »vě- domost o omylu«, aby byl zamezen výklad, jenž také již se vyskytl, že »musil věděti« znamená povinnost vědomosti, ačkoli pravý výklad je »nevěděl svou vinou«.
5. Změna úvodních slov učinila nutným nahraditi nějak slova »der dein Anderen zugegaingenen Erklärung«, jež podle úmyslu redaktorů měla postihnouti nesprávné vyřízení projevu. Mohlo by totiž později vzniknouti domnění, že revidovaný text chtěl se v té věci odchýliti od textu novelového. Komise zvolila cestu, jakou zvolil § 120 obč. zák. pro říši německou.
6. Nebyl přijat podnět, aby byl restituován starý text, jenž mluvil o falešných údajích, jednak proto, že v omyl lze uvésti i mlčením, jednak proto, že starý text býval příčinou pochybností, zda-li je potřebí, aby uvedení v omyl bylo lze přičísti k vině.
K §§ 878—880.
Nebylo pokládáno nutným dáti další ustanovení o obsahových mezích plnění smluvního. A to především, pokud se týká otázky, zda-li smluvním plněním může býti jen takové, které má hodnotu majetkovou či také plnění jiné. Dostatečné ustanovení má o té věci § 880, z něhož vychází, že předmětem smlouvy může býti každé plnění, které jest v obchodě. Není snad také nutno doplniti na tomto místě § 869, jenž vytkl, že předmětem smlouvy nemůže býti plnění zcela neurčité, dalším ustanovením vytýkajícím, jak neurčitým smí býti plnění, aby předmětem smlouvy ještě býti mohlo.
K § 878: 1. Slovo »geradezu« bylo vyjádřeno slovem »vůbec«, aby postihovalo nemožnost, jíž se v nauce říká »objektivní« atp. Bližší o těchto věcech bude pověděno při § 1447.
2. Úvahy o významu tak zv. nedostupnosti (Unerschwinglichkeit) byly odkázány rovněž k § 1447. K § 879: 1. V č. 4 připojeno bylo »nedostatečné vzdělání ač snad namnoze je lze subsumovati pod pojem nezkušenosti. Č. 4 bylo reservováno k poradě o § 934.]
2. Recipován jako č. 5 podstatný obsah dv. d. ze dne 6. června 1838, č. 377 sb. z. (K ostatním mimo obč. zák. roztroušeným zákazům smluv bude, hledíc k jejich povaze, možno přihlédnouti jen v zákoně uvozovacím.)
Za § 880 bylo vsunuto nové ustanovení, řešící starý spor o významu smluv abstraktních.
K §§ 881, 882.
Ustanovení o smlouvách ve prospěch třetích osob byla ponechána beze změny a to zase ne z přesvědčení, že by tu nebylo potřebí doplňků a oprav, na př. pokud se týká poměru oněch ustanovení k §§ 1403, 1404. Než látka není dosud dostatečně prozkoumána a vyhovují ještě lépe celkem neškodné §§ 881, 882, než nějaká zevrubnější ustanovení nová, která by se snad octla ve sporu s jinými ustanoveními obč. zák.
Nové texty dosavadních §§ 859—882.
(II)1 díl.
(II.) oddíl.
(17.) hlava.
O smlouvách a právních jednáních vůbec.
O vzniku osobních ipráv k věcem.
§ Osobní práva k věcem, jež ukládají osobě jedné povinnost plniti osobě druhé, vznikají bud přímo ze zákona nebo z právního jednání nebo ze vzaté škody.
Veřejné přislíbení.
§ Přípověď odměny za nějaký výkon, jež nesvědčí určitým osobám (veřejné přislíbení), se stává závaznou, když se veřejně vyhlásí. Veřejné přislíbení, kterým se rozepisuje cena, je plátno jen tehdy, je-li ve vyhlášce určena doba, do které se lze o cenu ucházeti.
§ Až do provedení výkonu lze veřejné přislíbení odvolati formou, jakou bylo učiněno nebo formou stejně působivou nebo zvláštním oznámením, pokud se odvolatel odvolacího práva nezřekl ve vyhlášce výslovně nebo určiv lhůtu. Odvolání však nepůsobí proti tomu, kdo výkon provedl, hledě k veřejnému přislíbení, prokáže-li, že v této době neměl o odvolání vědomosti beze své viny.
§ Byl-li výkon, proveden několika osobami, náleží, pokud z veřejného přislíbení nevychází jinaká vůle, odměna tomu, kdo výkon provedl nejdříve a byl-li výkon proveden několika současně, všem rovným dílem.
Uzavírání smluv.
§ Kdo projeví, že chce na jiného převésti právo, t. j. že mu něco dovolí, dá, proň něco učiní nebo něčeho opomine, činí nabídku; jestliže pak onen jiný nabídku platně přijme, je shodnou vůlí stran skutkem smlouva.
§ Nabídka budiž přijata do lhůty určené nabízečem. Není-li lhůta určena, budiž nabídka učiněná mezi přítomnými nebo telefonem mezi smlouvci přijata ihned, t j. bez zbytečného odkladu; jinaká nabídka mezi nepřítomnými budiž přijata nejdéle do doby, do které nabízeč, předpokládaje, že jeho nabídka došla v čas, může očekávati odpověď vypravenou včas a řádně; jinak nabídka uhasne. Dříve než projde přijímací lhůta, nelze nabídku od volati. Pokud jinaká vůle nabízečova nevychází z okolností, neuhasíná nabídka, když některá ze stran v přijímací lhůtě zemře nebo pozbude způsobilosti k právním činům.
§ Nabídka je přijata včas, jestliže odpověď došla nabízeče ve lhůtě přijímací. Dojde-li odpověď později, je smlouva skutkem, jestliže nabízeč musil poznati, že přijetí nabídky bylo vypraveno v čas a druhé straně neohlásil bez odkladu, že odpověď došla pozdě a že tedy smlouva skutkem není.
§ Vůli lze projeviti nejen výslovně a obecně přijatými znameními, nýbrž i takovými úkony, které, uvažují-li se všechny okolnosti, nedopouštějí rozumného důvodů pochybovati, že vůle jest.
Strany významu a následkůčinů a opominutí jest hleděti ke zvyklostem poctivého obchodu.
§ Jestliže podle povahy jednání nebo zvyklostí obchodních nelze očekávati výslovného přijetí nabídky, je smlouva skutkem, když ten, komu nabídka svědčí, se podle ní zachoval ve lhůtě k tomu určené nebo okolnostem přiměřené. Náležitosti platné smlouvy
1. Způsobilost smlouvcův.
§ Děti, mladší sedmi let a osoby, které nemají rozumu,
nemohou slib ani učiniti, ani přijmouti. Osoby pak, které závisejí na otci, poručníku nebo podpůrci, mohou sice přijmouti
slib, učiněný jen k jejich prospěchu, jestliže však béřou na sebe
břímě s tím spojené nebo samy něco slibují, závisí platnost
mlouvy podle ustanovení [3. a 4. hlavy prvého dílu] z pravidla
na přivolení zástupce nebo i soudu. Dokud nedojde toto přivolení,
nemůže druhá strana odstoupiti, může však žádati za vyjádření v přiměřené době.
§ Kdo lstně předstírá, že je způsobilý uzavírati smlouvy a tím oklame druhého, který se o tom nemohl snadno přesvědčiti, je povinnen dostiučiněním.
§ Čeho je potřebí k platnosti smluv s právnickými osobami, společnostmi a t. p. pověděno je bud v tomto záknníku na příslušných místech nebo v zákonech jiných.
Pravé přivolení.
§ Přivolení ke smlouvě musí býti projeveno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Je-li projev nesrozumitelný, zcela neurčitý nebo stalo-li se přijetí za jiných podmínek než nabídka, není tu smlouvy. Kdo, aby se obohatil na úkor druhého, užívá nejasných výrazů nebo předsevezme jednání na oko, je povinen dostiučiněním.
§ Kdo byl druhou stranou přiveden ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou bázní [§ 55], není povinen státi ve smlouvě.
§ Jestliže jedna strana byla uvedena v omyl stranou druhou a omyl se týká věci hlavní nebo podstatných vlastností, k nimž se úmysl vůbec nesl, nevzejde pro onu závazek. Stejné platí, jestliže druhá strana o omylu věděla, nebo omyl musila zřejmě seznati z okolností nebo vysvětilil-li se omyl ještě v čas. Projevu, při kterém se sběhl omyl, se rovná projev nesprávně vyřízený osobou nebo ústavem, jichž bylo užito k vyřízení.
§ Netýká-li se omyl ani věci hlavní ani její podstatné vlastnosti, nýbrž jen okolnosti vedlejší, bude smlouva platna, pokud obě strany se dohodly o věci hlavní a neprohlásily onu vedlejší okolnost za rozhodnou. Osoba uvedená v omyl může však žádati na původci omylu přiměřenou náhradu.
§ Stejné zásady platí o omylu v osobě, se kterou byla smlouva uzavřena; pokud bez takového omylu by se smlouva, nebyla stala skutkem vůbec nebo tak, jak se stala.
§ Vždycky musí onen, kdo dosáhl smlouvy lstí nebo nespravedlivou bázní dáti druhé straně dostiučinění.
§ Jestliže některého ze smlouvců přivedla ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou bázní nebo jej přiměla k omylnému projevu osoba třetí, je smlouva plátnu. Jen tenkráte, když druhý smluvce na jednání třetí osoby měl podíl, o něm věděl nebo patrně věděli musil, platí [§§ 870—874].
§ [§§ 869—875] budiž užito přiměřeně na jinaké volní projevy, svědčící jiným osobám.
§ Kdo se domáhá zrušení smlouvy pro nedostatek přivolení, musí vrátiti všechno, co z takové smlouvy obdržel k svému prospěchu.
3. Plnění nemožné a nedovolené.
§ Co je vůbec nemožné, nemůže býti předmětem platné smlouvy· Je-li vymíněno zároveň možné a nemožné, je smlouva, pokud se týká prvého platna, pokud nevychází, že jeden kus nemá býti oddělován od druhého. Kdo při uzavření smlouvy o nemožnosti věděli nebo o ní věděti musil, je povinen druhé straně, pokud o ní neplatí totéž, nahraditi škodu, kterou utrpěla důvěřujíc v platnost smlouvy.
§ Smlouva, která se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, je neplatna.
Neplatný jsou zejména smlouvy:
1. když si někdo něco vymínil za vyjednání smlouvy manželské,
2. když právní zástupce převedli na sebe za plat zcela nebo z části právní věc svěřenou, nebo si dal slíbiti určitou část toho, co straně bude přisouzeno.
3. Když někdo pozůstalost nebo odkaz, které očekává od osoby třetí, zcizil ještě za jejího života;
4. Když někdo, kořistě z lehkomyslnosti, tísně, slabého rozumu, nezkušenosti, nedostatečného vzdělání nebo vzrušení mysli někoho jiného, dal sobě nebo osobě třetí za plnění slíbiti nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož majetková hodnota je v patrném nepoměru k plnění;] Příloha "Právníka" 1921.
5. když se někdo zavázal, že se nedostaví k veřejné dražbě nebo že při ní nebude podávati vůbec nebo přes určitou výši.
§ Jestliže předmět, o kterém byla učiněna smlouva, byl vzat z oběhu před odevzdáním, jest hleděti k věci tak, jakoby smlouva nebyla učiněna.
4. Smlouvy neudávající důvodu.
§ Kdo žaluje ze smlouvy, neudávající jejího důvodu (smlouvy abstraktní), nechť dokáže nejen, že smlouva se stala, nýbrž i její důvod, pokud nejde o smlouvy abstraktní, upravené zvláštními ustanoveními,
§ Jestliže někdo druhému slíbil plnění třetího, znamená to přípověď přímluvy u třetího; prohlásil-li však, že stojí za výsledek, je povinen plným dostiučiněním, jestliže třetí nesplní.
Smlouvy ve prospěch třetích osob.
§ Jestliže si dal někdo slíbiti, že bude plněno třetímu, může
žádati, aby bylo plněno třetímu.
Zda-li a kdy také třetí nabývá přímého práva, žádati od slibujícího plnění, buď posuzováno podle úmluvy a podle povahy a účelu smlouvy. V pochybnostech nabude třetí tohoto práva, když plnění má býti ku prospěchu hlavně jemu.
Práva na plnění, která slíbil při postoupení statku přejímatel ve prospěch třetího, nabývá třetí, není-li umluveno jinak, odevzdáním statku.
§ Odmítne-li třetí právo, nabyté ze smlouvy, hledí se k věci tak, jako by práva nebyl nabyl.
Námitky ze smlouvy má slibující také proti třetímu.
K §§ 883—886.
Ustanovení ponechána vlastně beze změny. Ustanovení o formě té či oné smlouvy roztroušená po různých zákonech nehodí se k recepci do občanského zákona a bude na ně pamatovati v uvozovacím zákoně. Rovněž bude i napříště hledati rozhodnutí o tom, čeho vyžaduje ta či ona zákonná forma (mimo písemnou), na př. forma notářského spisu, v ustanoveních dosavadních.
K § 883: 1. Na místo »Ein Vertrag« položenia plurální forma
»smlouvy«, ježto spíše odpovídá duchu češtiny. 2. Zdá se vhodno, v kontextu obč. zák, jenlž sám na několika místech mluví o formě notářské listiny, upozorniti na tuto formu a to v ustanovení všeobecném, jímž je § 883. Tím je dána změna vyjádřená slovy: před notářem nebo bez účastenství těchto.
3. Nový text mluví o zákonech, které nařizují zvláštní formu a o případnostech, ve kterých zákon nařídil zvláštní formu. To proto, že, jak je naznačeno v úvodu, jde o zákony dosti četné, které v četných případnostech nařizují užití zvláštní formy.
K § 886: V poslední větě se mluví o mechanických prostředcích obvyklých v obchodě. Dosavadní text (novellový) má »Geschäftsverkehr« a zpráva justiční komise panské sněmovny str. 145. praví, že »Geschäftsverkehr« bude vykládati jako pojem o něco užší než »Verkehr«. Vysloviti tento odstín v češtině, není asi možno, a mluví se tedy o obchodě právě tak jako v § 863., kdež dosavadní text (novellový) má Verkehr.
K §§ 888.—896.
Ustanovení tato dosud celkem vyhověla a byla by vyhověla ještě lépe, kdyby nauka nebyla do nich vnášela své názory, čerpané z nauk o korrealitě a solidaritě obecného práva. Byly přičiněny jen některé změny málo významné, jednak, aby byly odklizeny některé pochybnosti, jež se vyskytly v praxi, jednak, aby tato ustanovení byla uvedena v soulad s ustanoveními novellovými. Přičiněno také něco málo změn povahy jen stylistické. Speciální ustanovení o solidárních dluzích, a pohledávkách (na př. z řádu konkursního a vyrovnacího nebo ustanovení o zákonné solidaritě) recipována nebyla a bude na ně, pokud toho bude potřeba, pamatovati v uvozovacím zákoně.
K § 888: 1. Slova »dvě osoby nebo více osob« nahrazena slovy »více osob«. Plurál obsahuje у sobě i duál. Srov. ostatně §§ 889, 890, 891, 892, 895, 896, jež všechny užívají jen formy plurální.
2. Slova »společenství« užito prozatímně za »spoluvlastnictví«, hledíc ke snesením komise jednající o právech věcných, jež dle doslechu míní 16. hlavu vybudovati na širších základech.
K § 889: Slovo »Mitgenoissen« vyjádřeno slovem »spoluvěřitele«, o něž tu běží.
K § 890: 1. vsunuta slova: »pokud — všech«, ježto se mohou vyskytnouti případy, kdy jeden z dlužníků není s to, aby sám vyhověl žádosti věřitelově. 2. slova »die gerichtliche Hinterlegung verlangen« vyjádřena slovy »uložiti k soudu«, cf. § 1425: so steht dem Schuldner bevor — zu hinte legen.
K § 891: 1, Marg. rubrika vyjádřena českým termínem. Srov. k tomu úvod.
2. Paragraf tento se hodí k rozřešení staré kontroversy, zdali prodlení, do kterého upadl jeden dlužník, uškodí ostatním. Nauka i praxe byly ochotny odpověděli záporně, ale narážely na slova »jeden za všechny a všichni za jednoho«. Po objevení přípravných prací (srv. Ofner Urentwurf II. str. 19, § 34) bylo arci zřejmo, že oněmi slovy nemělo býti vysloveno, že solidární závazek znamená zaručení. Poznamenalť Zeiller výslovně k monitu vnitrorakouského appelačního soudu, že slova, o která jde, jsou jen nejznámějším termínem k označení korreality a implicite pověděl, že nemají vysloviti zásadu o vzájemném zaručení. Starou tuto sloučeninu lze snadno odklidit připojením vsunutých slov.
3. Zmínka o ustoupení od žaloby byla vynechána. Srov. Tilsch, Einfluss str. 219.
K § 892. Z důvodu symetrie bylo užito i zde plné vazby rukou společnou a nerozdílnou.
K §§ 893, 894: paragrafy ty jsou místem, z něhož sluší vyčísti rozhodnutí, co platí o působnosti skutečností dluh rušících, jednak objektivně, jednak subjektivně. O prvých ustanovuje § 893 v souvislosti s § 896 s dostatečnou jasností, v příčině druhých ukazuje kolísající judikatura (sr. rozhodnutí všech tří instancí v případě uveřejněném ve sbírce Nowakově pod čís. 1294), že ustanovení § 894 není zcela jasné. Správná zásada je jistě ta, že skutečnost rušící dluh subjektivně, t. j. vzhledem k určitému dlužníku (prominutí dluhu na př.), neprospěje ostatním. § 894 tuto zásadu přijal, ale doslov je potud málo jasný, že by mohl býti vztahován jen na skutečnosti rušící subjektivně dluhy s vůlí věřitelovou, jako je prominutí, nikoli na skutečnosti jinaké, jako je na př. konsolidace, sr. výše citované rozhodnutí. Vyjasnění lze sjednati po našem soudě tím, když slovo »erhält« bude vyjádřeno slovem »svědčí« a slovo »Nachsicht« slovem »úleva«, ježto obě zvolená slova nechovají ani stínu vztahu k osobě věřitelově.
K § 896: 1. Byla škrtnuta slova »auch ohne Rechtsabtretuing«. Materielní změny tento text neznamená, ježto, tak jako dříve, i budoucno, bude smysl ustanovení ten, že nehledíc k zvláštním poměrům právním mezi stranami trvajícím, může se solidární dlužník, který uspokojil věřitele, hojiti na ostatních spoludlužnících. Ale na možnost cesse se ani neupozorňuje, a to proto, že taková cesse nebude míti podle okolnosti právních následků. Uvažujeme-li totiž ustanovení obč. zák. o postihu plátcově, seznáme, že nejasnosti, které byly v té věci v původním texttu občanského zák., byly z části odklizeny a to změnou §§ 1358 a 1422, ale že textová revise nepostihla § 896. Navrženým škrtem vystoupí ostřeji toto zajisté důsledné spořádání:
a) Platí-li někdo cizí dluh, za který ručí osobně nebo určitými kusy majetkovými (§ 1358), má místo postih stubrogační, t. j. plátce, zaplativ, vstoupí automaticky do práv věřitelových (icessio ex lege). Ustanovení je spravedlivé. Kdo platí za jiného, za kterého ručí, zasluhuje výhodného ustanovení o postihu.
b) Platí-li někdo cizí dluh, za který neručí (§ 1422), má místo subrogační postih, jen když plátci pohledávka byla postoupena, ale plátce má podle okolnosti právo, na věřiteli požadovati postup. V placení bude v těchto případech spatřovati nikoli shlazení pohledávky, nýbrž její výkup, při čemž pak arci hledíc k § 1423, bude plátce v některých případech k výkupu oprávněn, v jiných nikoli.
c) Platí-li někdo vlastní dluh (§ 896), má sice v mezích tohoto ustanovení postih, ale nikoli ve formě subrogace plátcovy na místo věřitelovo. Jinak by se mohlo státi, že by na dlužníku, který zůstal naposled, uvázlo břímě společného dluhu. Tím arci, že § 896 se nezmiňuje o cessi, není nikterak řečeno, že by si plátce nemohl dáti pohledávku postoupiti od uspokojeného věřitele; zdali však takový postup bude míti právní následky, bude záležet na právním poměru mezi spoludlužníky, jehož se § 896 dovolává, sr. na př. když zaplatil hlavní dlužník v případě § 1357.
2. Slova »wenn kein anderes besonderes Verhältnis unter ihnen besteht«, byla vyjádřena slovy: »pokud není mezi nimi jiného »právního poměru« a položena v textu tak, aby se vztahovala nejen k postihové kvótě, nýbrž i k postihu vůbec. Je totiž možno nejen, že podle právního poměru trvajícího mezi spoludlužníky má postih místo jinakým poměrem než rovným dílem, nýbrž že podle právního poměru mezi stranami trvajícího plátce proti ostatním vůbec postihu nemá, sr. na př. § 1357.
3. Slova »Ausfallender Anteil muss übernommen werden« nahrazena slovy: »podíl se rozdělí mezi ostatní,« jež lépe patrně než původní text vyjadřují zásadu zamýšlenou redaktory, že přechod podílu na ostatní dlužníky se děje automaticky, bez jejich spolupůsobení. 4. Slova »byl-li některý ze spoludlužníků dluhu zproštěn«, jež se vyskytují již v českém textu z r. 1872, nepodávají sice zcela přesně slov: »Die erhaltene Befreiung«, jež se hodí vlastně jen na zproštění, které se stalo s vůlí věřitelovou, jako prominutí atp. Ale byla zvolena, hledíc k poznámkám učiněným při § 894.
K §§ 897—901.
Ustanovení tato byla ponechána beze změny, ale tak, že §§ 897—900 a poslední věta § 901 jsou míněna jako prozatímní. Komisi není totiž známo, zdali snad konečný text §§ 696 sl. nebude změněn tak, že by se revokace § 696 sl. v §§ 697 sl. již nehodila nebo byla zbytečná.
K § 898: Verabredungen« znamená smlouvu, právě tak jako se o smlouvě mluví v §§ 897, 899 a 901. Proto užíváme i tu »smlouva«.
K § 900: Vynecháno »také« jako nadbytečné, protože se tu ustanovuje právě jen o přechodu na dědice na rozdíl od § 703.
K § 901: Zde, jako ostatně i na jiných místech kapitoly o smlouvách, naskytla se otázka, zdali by nebylo na místě vytkrouti, že to, co v této kapitole je pověděno o smlouvách, platí obdobně o jednostranných adressovaných projevech a dáti tedy tu nebo na jiném místě ustanovení podle obdoby § 876 novellové verse. Že věc se uvádí na přetřes právě zde, vysvětluje se tím, že se stala aktuální při úvaze o otázce, zdali při veřejném přislíbení platí obdobně (přiměřeně) nejen ustanovení o omylu, která jsou v §§ 871—875, nýbrž i ustanovení, které je v § 901 (srv. Krčmář. Právník LVII. str. 402 sl.). Ale věc má význam širší. Lze na př. říci, že ustanovení o způsobilosti stran (§ 865 sl.), o. smluvním obsahu (§§ 878 sl.), o výkladu smluv (§§ 914 sl.) se hodí nejen na smlouvy, nýbrž i na veřejné přislíbení, na ratihabici atp. Bylo by tedy na snadě, vypustiti § 876 a nahraditi jej širším ustanovením, umístěným třeba za § 916 pod samostatnou rubrikou (na př. přiměřené užití předcházejících ustanovení na jednostranné projevy svědčící jiným osobám).
Než po některých úvahách bylo od tohoto postupu upuštěno a to ze dvíou důvodů. Jednak ústav jednostranných adressovaných projevů (vyjímajíc ony, které se dějí mortis causa a které jsou upraveny v zákoně zevrubně) není té váhy a toho významu, aby bylo nezbytně nutno, dáti o něm ustanovení vyčerpávající, jednak jde o institut ještě nedosti prozkoumaný, takže se nedoporučuje dáti jaksi nazdařbůh všeobecné ustanovení, že ustanovení o smlouvách platí, byt i jen obdobně, o jednostranných adressovaných projevech. Bude-li v jednotlivém případě potřebí takového obdobného užíti, domníváme se, že praxis, majíc před očima § 876, dovede z něho vytěžili, čeho v tom či onom případě bude žádati povaha věci.
K §§ 902—911.
Z otázek zásadního rázu bylo by se dotknouti tří. Rubrika před § 902 mluví o době, místě a způsobu splnění závazku, ale poslední otázce, ač snad nejzávažnější, věnuje se pramálo místa. Náležejí sem jen druhá věta prvého odstavce § 905 a pak §§ 906 a 907, jednající, arci také velmi stručně, o dluzích generických a alternativních. Naléhavě se tu hlásí otázka, zdali by neměla býti dáma v této souvislosti ustanovení zevrubnější a zejména ustanovení o dluzích peněžitých, podle obdoby oněch, která má obč. zák. v kapitole o zápůjčce a to v §§ 986—989. Není snad nemístno vzpomemouti, že historie se jaksi opakuje či lépe, že se vyskytne leckdy sběh podobných okolností. Je známo, že desolátní poměry měnové r. 1811 dokonce ohrozily celou kodifikaci občanského zákonníka. I dnes, kdy přistupujeme k jeho obnově, není jistě možno s odvahou a řekli bychom bezstarostností dáti ustanovení o obsahu dluhů peněžních, jako by to bylo bývalo možno ještě před několika lety. Tím nechceme nikterak říci, že komise zamítla pustiti se do celé otázky a tím vyříditi látku, kterou by se jí bylo zabývati při revisi §§ 986—989. Než komise pokládá nutným, aby věci byly podrobeny úvaze ve zvláštním komitétu, v němž by byli zastoupeni odborníci finanční, ovládající bezpečně nejen obsah a smysl našeho nového zákonodárství valutového, nýbrž, hledíc k hojným a velmi obtížným kovovým dluhům staršího data, i hospodářský dosah ustanovení, která by byla redigována.
Druhá věc zásadní povahy je ta, že byla škrtnuta výše vzpomenutá druhá věta § 905 odst. 1. Je to ustanovení o obsahu dluhovaného plnění, jež zabloudilo mezi ustanovení o místě plnění, a zejména dnes se octlo mimo souvislost, ježto podle no v cílové verse jest obklopeno dvěma ustanoveními, jež obě se zabývají místem plnění. Zabloudilo sem zřejmě proto, že se v něm obsah plnění činí závislým na místě plnění. Než nadto jde o ustanovení i z jiného hlediska chybně umístěné. Je to ustanovení mezinárodního práva soukromého a v obč. zák. mělo by míti místo mezi §§ 34 sl. Ježto však se lze nadíti, že buď v revidovaném obč. zák. samém, nebo v uvozovacím zákoně budou dána zevrubnější ustanovení mezinárodního práva soukromého, byl rozbor oné věty vyhrazen této souvislosti. Konečně by bylo vytknouti, že §§ 907, 908, 911 se zabývají otázkami, jejichž sídlo je vlastně v hlavě 30. (§§ 1293 sl.) a že by snad mohlo býti uvažováno o tom, zdali by tento obsah oněch paragrafů neměl být i na tomto místě vypuštěn. Ježto nebylo nikdy vážnějších pochybností, že §§ 907, 908, 911 mohou býti vykládány jen v souvislosti s hlavou 30., lze o nich říci, že superflua non nocent, a bylo tudíž od nové stylisace upuštěno. Sr. ostatně poznámky k §§ 912, 913.
K § 903. V § 903 byla slova »uznaný svátek« nahrazena slovy »státem uznaný svátek«. Stalo se tak proto, že neurovnané v československé republice poměry, pokud se týká svátků, činí dosavadní text § 903 příliš nejistým.
K § 904. 1. Ponechán původní text: ihned, t. j. bez zbytečného odkladu, ačkoli by bylo možno, hledíc k usnesením komise o § 862, zaříditi věc tak, že by za slovo »ihned« byla položená citace tohoto paragrafu.
2. Ponechána poněkud rozvláčná dikce »nach Möglichkeit a Tunlichkeit«, hledíc zejména k § 1323, kdež podle nauky obecně přijaté slovo »tunlich« znamená něco jiného než »möglich«, Sr. i § 932, kdež volba daná věřiteli mezi žalobou o slevu a o nápravu se opírá patrně o myšlenku podobnou. Hledíc k tomu všemu sluší definitivní text § 904 vyhraditi době, až bude před očima revidovaný text obou citovaných paragrafů.
K § 905. Zpráva justiční komise panské sněmovny str. 160 připomenula toto: »Ustanovením druhého odstavce nebylo nic změněno na místě splnění, jímž zůstává i tu bydliště dlužníkovo. Ježto však věc tato jest uznána zcela obecně, není potřebí to zvláště vytýkati. a není tedy potřebí dáti zvláštní ustanovení obdobné čl. 325 odst. z obch. zák.« Aby snad zapadnutím oné nauky se věc nestala pochybnou, bylo připojeno ustanovení podle obdoby čl. 325 a to jako 2. věta 2. odstavce.
K § 906: Ponecháno stručné ustanovení dosavadní a nebylo zejména dáno ustanovení podle obdoby čl. 335 obch. zák.; nikoli snad proto, že by čl. 335 byl pokládán neúčelným, nýbrž zejména proto, aby tím nebyla uvedena v neklid celá kapitola o správě (a s ní související §§ 870 sl., 918 sl.), jež je vybudována na základech poněkud odchylných.
K § 909. Stylistická změna, jež škrtá slova »und heisst Angeld« a slovo závdavek klade do závorek hned na počátek paragrafu. (Obvodu redakčního postupu při § 885 o. z., v nov. III. § 93.) K §§ 912, 913 a čtyřem paragrafům nově připojeným pod rubr. č. 7.
1. §§ 912 a 913 náležejí mezi ony, o kterých přísný posuzovatel zákonníka, jako souboru norem, snad řekne, že by je pro nedostatek normativního obsahu slušelo vyloučiti. Než přes to dlužno trvati na tom, aby v zákonníku byly zachovány, hledíc k tomu, že právě tak, jako leckterá jiná ustanovení podobného rázu, jsou výrazem »nevědomé zákonodárné moudrosti« tvůrců obč. zák. Byla pak judikatuře nauce oponou při rozhodování otázek redaktorům snad nepovědomých, a s některými nepatrnými změnami povahy spíše jen stylistické mohou býti uzpůsobena tak, aby pro hojné spory týkající se povinnosti úrokové bylo dáno v zákoně jakési vodítko, a přece zase ne tuhá norma, která by tu neb onde branda spravedlivému rozhodnutí. Aby nebyla dána norma příliš tuhá, nesáhli jsme k § 174 nov. vypracovanému v červnu 1919 subkomitétem justiční komise panské sněmovny. Sr. Beschlüsse des Subkont tees der jur. Kom. des H. li. Wien 1909 str. 45 nahoře.
2. Je patrně nutno recipovati podstatný obsah zák. ze dne 14. června 1868 č. 62 ř. z. a zák. ze dne 15. května 1885 č. 77 ř. z. do obč. zák. Ustanovení obdobná v obč. zák. dříve byla (§§ 993 sl.) a byla nahrazena ustanoveními citovaných zákonů. Hledíc pak k všeobecnému rázu ustanovení o povinnosti úrokové je zajisté vhodnější místo pro ně ve všeobecné části práva obligačního (§§ 859—937), než mezi ustanoveními pojednávajícími o jedné smlouvě, totiž zápůjčce. Na rozmanitá speciální ustanovení o úrocích, roztroušená v rozmanitých právních pramenech, bude pamatovati v zákoně uvozovacím.
§ Z paragrafů dosud jinde v obč. zák. roztroušených byl převzat do této souvislosti § 1335 (návrh, aby byl vůbec odstraněn, nebyl přijat), nikoli však paragrafy s ním místně související, totiž §§ 1333 (resp. dv. d. z 18. ledna 1842 č. 592 16. z. s.), 1334, 1336. To žádá si vysvětlení. § 1335 jest ustanovení rázu všeobecného (sr. Randa Náhrada škody 5. vyd. str. 89), jež se vztahuje k úrokům vůbec, t. j. bez rozdílu, zdali jde o úroky umluvené či, jiné a bez rozdílu, zdali jde o úroky peněžité či jiné, § 1333 jenž mluví rovněž o úrocích, týká se jen úroků určitých, t. j. úroků z prodlení nebo nanejvýš všech úroků, které se poskytují jako náhrada (sr. k tomuto pomu níže v poznámkách k §§ 912, 913), a hledíme-li k souvislosti s cit. dv. d. z r. 1842, jen úroků peněžitých. Zbývající dva paragrafy se úrokovou povinností nezabývají vůbec. Proslýchá se nyní, že Příloha "Právníka" 1921
komise, pracující o revisi hlavy 30. (§§ 1293 sl.) míní z této hlavy vуloučiti výše citované paragrafy s tím, aby byly zařazeny jinde. K této věci by bylo připojiti několik slov. Paragrafy ty souvisejí tou měrou s kapitolou o povinnosti k náhradě škody a tato souvislost se objevila v nauce i v praxi, tak plodnou, že by bylo na místě, přikročiti k onomu vyloučení jen po velmi svědomité úvaze. Než nechť věc dopadne jakkoli, zdá se jisto, že se ony paragrafy nehodí k tomu, aby byly zařazeny mezi ony, kterými se zabýváme nyní. Jsouť ony paragrafy (1333, 1334, 1336) ustanovení, která jednají o povinnosti dlužníkem již porušené, kdežto § 859 sl. a zejména pak 861 sl. jednají v prvé řadě o tom, jak se povinnost dlužníkova zakládá a jaký jest její prvotní obsah. §§ 912 a 913 sice si také všímají povinnosti dlužníkem porušené, ale jen ve formě klassifikace látky, o níž se pak pojednává na místech jiných. Je dále pravda, že §§ 907, 908, 911 se dotýkají otázek podobných jako § 1334 a zvláště § 1295, ale lze říci jak ostatně bylo naznačeno, že paragrafy ty nepůsobily obtíží jen proto, že mohly býti a také byly vykládány v souvislosti s hlavou 30. Je dále pravda, že starý § 918 měl rovněž ustanovení o porušení smluvní povinnosti, ale zase jen ustanovení, jehož těžiště bylo v normě, že od perfektní smlouvy nelze jednostranně odstoupiti, a jenž, co se týká positivních následků právních, nečinil vlastně nic jiného, než že odkazoval k hlavě 30., a je konečně pravda, že §§ 918 sl. novelové redakce se rovněž zabývají otázkami, jakými se zabývají §§ 1295, 1311,1331—1334. Ale to lze konečně ospravedlnili tím, že redaktoři novely chtěli dáti některá zvláštní ustanovení o úplatných smlouvách a že je z důvodů zcela pochopitelných místně spojili pod společnou rubrikou s ustanoveními o správě, jež ostatně s hlediska správného systému se nezdají býti v obč. zák. na pravém místě. Ale právě v těchto paragrafech vidíme, s jakými obtížemi bylo zápasiti redaktorům, aby jakž takž zachovali souvislost s hlavou 30. (tak slova »vina nebo náhoda, za kterou dlužník odpovídá,« jsou patrně diktována snahou postihnouti sedmičlennou skupinu důvodů povinnosti k náhradě škody (sr. rubr. k §§ 1295, 1305, 1306, 1311, 1313, 1319, 1320), a v jakých pochybnostech se ocitá nauka vykládajíc ony paragrafy.
K § 912. Mluvě o úrocích umluvených a úrocích z prodlení, vyjadřuje se § 912 patrně příliš úzce, ježto obč. zák. zná i úroky, které nejsou ani úroky umluvenými ani úroky z prodlení a přece náležejí mezi »vedlejší příslušnosti«, o jakých mluví § 912. Vyslovně se o takových úrocích zmiňuje § 514, implicite § 685. Mimo to se vyskytují i jiné skutečnosti, kde úroková povinnost je na místě a může, jak bude pověděno níže, býti opřena o § 913, ač o tom výslovného ustanovení není. Moderní nauka (sr. Petražycki Einkommen, jehož se v podstatných kusech přidržuje Schey O. V. I. str. 578, pričiňuje důležité a z části odchylné postřehy vlastní) rozeznává úroky úvěrové (kreditní) a náhradové, při čemž pak úroky úvěrovými mohou býti nejen úroky smluvené za poskytnutí úvěru, nýbrž i úroky dluhované za účiněný náklad § 514 i jiné, na př. § 7 cís. nař. ze dne 12. října 1914, č. 275 ř. z. Toto roztřídění bylo přijato do § 912 za dvojím cílem, jednak, aby tento paragraf byl pružnou oporou při roz- hodování otázky, zdali úroková povinnost má místo čili nic, jednak, aby bylo vysloveno, že nespadá-li úrok pod pojem ani úroku náhradového ani úroku úvěrového, nejde o úrok v technickém smyslu a že neplatí tedy o takových povinnostech následující ustanovení nově zařazená pod rubriku č. 7. Na př. úroky, o kterých mluví § 392 o. z. nebo úroky, které vybral a neodvedl správce cizího jmění, nebo úroky, o kterých mluví implicite § 235, resр. vůbec úroky, které správce cizího majetku zameškal vybrati. O nich jistě neplatí ustanovení o výši úroku zákonných, a také otázka ánatoesmu jeví se v jiném světle. Tyto úvahy byly také důvodem, proč nebylo v § 912 užito obvyklé terminologie »úroky umluvené nebo zákonné«. Úrokem zákonným by bylo možno rozuměti každý úrok, o kterém se zákon zmiňuje, tedy na př. úrok podle § 392 a takovéto úroky měly právě doslovem § 912 býti z kategorie úroků v technickém smyslu vyloučeny.
K § 913. Z podobných důvodů jako byl pozměněn § 912, byl doplněn § 913 a to slovem »zejména«. § 913 jest arci ustanovení velmi pružné a jeho, lze říci raffinovaně volená, slova »aus den besonderen Arten und Bestimmungen der Verträge« poskytují možnost přiznati právo na úrok, kde zákon nemá speciálního ustanovení, jako na př. lze po mém soudě o ně opříti úrokovou povinnost mandantovu, když jej mandatář byl založil. Sr. k tomu Schey na u. m. str. 586. Ježto však zákon zná i podobné povinnosti mimo smluvní poměry (jako na př. několikráte již citovaný § 514), bylo připojeno slovo »zejména«, aby výpočet § 913 byl úplnější.
K paragrafům zařazeným pod rubr. č. 7.
K § a). Text je v souhlase s § 912, jenž se tu cituje, aby bylo právě naznačeno, že úroky, o nichž se tu ustanovuje,
jsou úroky, které má na zřeteli § 912. ;
K § с). 1. Zákon z r. 1868 vzbuzuje pochybnosti, co platí o splatnosti úroků, když kapitál je splatný později než za rok a dříve než za dvě léta. Lze hájiti, že úroky jsou splatný buď až s hlavním dluhem nebo jednak za rok, jednak až uplyne zbytek druhého roku. Pochybnost ta je rozřešena textem ve smyslu alternativy druhé.
2. Byla vypuštěna poslední věta § 4. zák z r. 1868: Zinsen dürfen im Vorhinein ohne alle Beschränkung; abgezogen oder gefordert werden. Proti § 997 o. z. bylo to ustanovení nutné nebo aspoň žádoucí, aby nebylo pochybností, dnes můžeme říci, že, pokud jde o možnost sraziti úroky napřed, se podává z věty 1., pokud pak jde o možnost žádati úroky bez omezení, byla to věta správná podle zák. z r. 1868, neplatí však dnes hledíc k § 879 č. 4.
K §§ 914—916.
Byly ponechány beze změny až na § 915, o čemž níže·. Ustanovení ta lze pokládati za vhodná a zpráva justiční komise str.151 sl. ukazuje zřejmě, že novellové stylisaci byla, pokud se týká těchto paragrafů, věnována velká péče.
Také zde se naskytla otázka, zdali by nebylo na místě ustanovení podle obdoby § 876, že totiž ustanovení o výkladu smluv
jest užíti přiměřeně, jde-li o výklad jednostranného adresovaného aktu. Z týchž důvodů, o kterých se stala zmínka při rozboru § 901, bylo od toho upuštěno.
K § 915. Tento paragraf dává různá ustanovení jednak o smlouvách jednostranných, jednak o smlouvách dvojstranných. Není pochybnosti, že toto různé nakládání smlouvami jednostrannými a dvojstrannými je možno vysvětliti jen ustanovením starého § 864, jenž mylně arci, smlouvy bezplatné ztotožnil s jednostrannými a úplatné s dvojstrannými. Mylně. Neboť na př, úročná zápůjčka je smlouvou úplatnou, ale jednostrannou, půjčka (commodatum), ač je smlouvou dvojstrannou, je pojmově smlouvou bezplatnou arg. § 971, a plat. vymíněný za poskytnuté užívání by z ní učnilo smlouvu nájemní nebo pachtovní. Tento poznatek vede na to, že v každém ustanovení obč. zák., jež se zmiňuje o smlouvách jednostranných a dvojstranných, je zkoumati, zdali zákon míní skutečně tyto smlouvy či smlouvy jednak bezplatné, jednak úplatné. O § 915 nemůže býti valné pochybnosti. Paragraf ten vyrůstá patrně ze stejného kořene, jako § 901; oba chtí učiniti méně tíživým postavení toho, kdo něco poskytuje nedostávaje za to ekvivalentu. To vede naléhavě k emendaci § 915. V starém textu, jenž hledíc k § 864, dovoloval v každém ustanovení nahraditi slova »smlouva jednostranná« slovy »smlouva bezplatná« atd., neprojeviv se původní doslov § 915 škodlivým. Až zapadne vzpomínka na starý § 864 (a to stane se v revidovaném textu, který chystáme, mnohem snáze, než v tak zv. novellové versi obč. zák.), mohl by ineemendovaný text § 915 býti příčinou pochybností a obtíží.
2. O poměru § 915 k § 869 bylo mluveno již při rozboru tohoto paragrafu a bylo tam také naznačeno, proč přes některé pochybnosti, týkající se onoho vzájemného poměru, nebylo měněno ničeho ani na § 869 ani na § 915.
K §§ 917—921.
O důvodech, které vedly k redakci nynějších §§ 918—921, čteme zevrubně ve zprávě justiční komise panské sněmovny na str. 161 sl. Důvody ty lze považovati za platné i nyní a nepokládáme zejména možným v rámci revise obč. zák. pro vésti návrh, aby, a to jak v právu občanském tak v právu obchodním, byl odstraněn rozdíl mezi smlouvou obyčejnou a fixní. Příklad uvedený za důvod tohoto návrhu, je jistě velmi zajímavý, ale obáváme se, že navrhované přísné ustanovení (akceptující pro všechny smlouvy ustanovení o smlouvách fixních), by bylo příčinou těžších nesrovnalostí než ustanovení jinaké.
Co do positivní formace oněch paragrafů, lze vytknouti, že je dlužno pokládati za modernější než obdobná ustanovení v novějších zákonech jiných, jako zejména čl. 354 sl. obch. zák., §§ 325 sl. obč. zák. pro říši německou, čl. 107 švýc. obl. práva a §§ 906 sl. uherského návrhu, a že jim sluší mezi jiným dáti přednost proto, že leckteré vážné spory, které se vyskytly na půdě aspoň některých z kodifikací právě jmenovaných, řeší způsobem dosti šťastným.
Za bezvadná lze ona ustanovení považovati ztěží. Jako hlavní důvod vznikajících pochybností a obtíží lze podle názorů komise pokládati věc, na kterou bylo upozorněno již při jiné příležitosti (při rozboru §§ 912, 913), totiž, že citované §§ jsou v obč. zák. vytrženy ze souvislosti, do které náležejí. Jednají, a to nejen per parenthesin, jako na př. §§ 907, 908, 911, o následcích porušené povinnosti smluvní, ačkoli je to látka, o které má vlastní a rozhodná ustanovení teprve hlava 30. (§§ 1293 sl.) arg. § 1295 slova: »der Schade mag durch Verletzung einer Vertragspflicht« a §§ 1333, 1334, 1336. Důvody však, které vedly k tomu, že ustanovení o právních následcích porušené smluvní povinnosti při smlouvách úplatných byla zařazena jako §§ 918 sl., jsou dosti pádné (stala se o nich zmínka při rozboru §§ 912, 913) a ze zprávy justiční komise panské sněmovny na několika místech vychází zcela zřetelně, že §§ 918—921 musí býti vykládány jen v souvislosti s hlavou 30.
Druhá věc je ta, že není nikterak nepochybné, že by §§ 918 sl. byly zapadly zcela bezvadně do rámce ostatního obč. zák. Věc ta je pak příčinou pochybností, jak má býti výřešen jejich poměr k ostatním ustanovením obč. zák. Jako výsledek lze uvésti: §§ 918—921 jest převzíti a sluší je ponechati na místě, které jim přiznala novela. Při jednotlivých paragrafech by pak bylo uvážiti, zdali by se nedoporučovaly některé změny.
K § 917: Bylo by možno uvésti vážné důvody svědčící tomu, aby § 917 byl škrtnut. Je rázu čistě doktrinářského a je dnes v textu obč. zák. vlastně mimo souvislost. Starý § 921 do celkového rámce obč. zák. zapadal lépe. Starý § 864 měl definici smluv úplatných a bezplatných, § 901 měl o nich zvláštní ustanovení, § 921 vypočítával jejich druhy. Dnes je § 864 naplněn jiným obsahem, § 901 (a podle návrhů komise učiněných k § 915) i § 915 dávají zvláštní ustanovení o smlouvách jednak úplatných, jednak bezplatných, § 917 přistupuje ke klassifikaci smluv úplatných. Stručně řečeno: S doktrinářským § 864 se doktrinářský § 921 vhodně doplňoval, bez § 864 visí stejně doktrinářský § 917 vlastně ve vzduchu a rubrika před ním připojená tuto situaci nečiní vlastně o mnoho lepší. Přes to se domníváme, že aspoň prozatím, t. j. pokud nebude rozhodnuto o §§ upravujících smlouvu služební a smlouvu o dílo, by měl § 917 býti zachován. Starý § 1173 měl totiž důležité ustanovení o smlouvách nazývaných Římany nepojmenovanými kontrakty reálními. Novelový text tohoto ustanovení nemá (nový § 1173 je jedním z ustanovení o smlouvě nakladatelské) a nejistota praxe ukazuje dosti jasně, jak naléhavá je v zákoně zmínka o nepojmenovaných smlouvách spadajících pod hesla do ut facias, facio ut des, facio ut facias (srv. k tomu Krčmář Smlouva námezdní, str. 7 sl., Zeitschrift für Handelsrecht LXXVII. str. 562 sl.). Tato zmínka je právě v nynějším § 917.
K § 918: 1. Pochybnost vzbuzuje, zda-li § 918 činí dobře, mluvě nejen o případě, když smlouva nebyla splněna v čas, nýbrž o případech, když nebyla splněna na náležitém místě, nebo tak, jak bylo ujednáno. Lze totiž po našem soudě věc formulovati tak, že do látky již dosti spletité byl vnesen nový element, který ji činí ještě spletitější, a říci, necháme-li stranou poměr k §§ 871 sl. toto:
a) Zmínka o plnění na nenáležitém místě konečně neškodí, ačkoli snad je nadbytečná, protože plnění na nenáležitém místě by bylo asi vždy možno pokládati za neplnění v čas, ale o plnění nenáležitým způsobem máme v občanském zákonníku ustanovení jinde. t. j. v §§ 922 sl., v ustanoveních o správě. Starý § 919 měl arci doslov podobný jako nový § 918, ale správa justiční komise panské sněmovny na str. 163 se po našem soudě mýlí, domnívá-li se, že stejná slova v starém § 919 měla stejný dosah a smysl jako v novém § 918. Těžiště starého § 919 bylo, jak ostatně bylo pověděno již jinde, ve větě, že od hotové (perfektní) smlouvy není zpravidla možno odstoupiti, a pravilo-li se »wenn ein Teil den Vertrag entweder gar nicht; oder nicht zu der gehörigen Zeit; an dem gehörigen Orte; oder auf die bedungene Weise erfüllet, so ist der andere Teil, ausser den in dem Gesetze bestimmten Fällen, oder einem ausdrücklichen Vorbehalte nicht berechtigt, die Aufhebung, sondern nur die genaue Erfüllung des Vertrages und Ersatz zu fordern,« nepravilo se tu vlastně nic jiného, než že se odkazovalo k jiným zákonným ustanovením, zejména k hlavě 30. A mezi »die im Gesetze bestimmten Fälle« bylo možno raditi nejen na př. starý § 1159, nýbrž i na př. ustanovení § 932 o redhibici.
Dnes má § 918 obsah samostatný, dávaje, když smlouva nebyla plněna ujednaným způsobem, právo odstoupiti (třeba podmíněné nutnosti; dáti lhůtu k dodatečnému plnění). Měla-li by v případě, o který jde, místo redhibice podle § 932. byl by § 918 po té stránce celkem zbytečný; neměla-li by místo, nýbrž sleva nebo náprava (§ 932), byla by tu antinomie. Než dlužno k tomu roznamenati dvojí :
§ 918 jednaje o plnění způsobem nikoli vyjednaným, nezabírá celého pole působnosti §§ 922 sl. Mluví jen o případě, když se neplní způsobem ujednaným, nikoli o veškerých případech, když se plní způsobem nenáležitým, a tedy o všech případech, když se poskytuje plnění vadné (plnění ztížené vadami i kromobyčejnými) a plnění, které je sice in obligatione, ale nemá vymíněných vlastností. Neboť:
Nabízí-li se zboží určené genericky, které nemá vlastností vymíněných, má místo § 918, protože se nenabízí plnění, jaké bylo vyjednáno.
Plní-li se menší kvantita než bylo ujednáno, má z téhož důvodu místo § 918, při čemž by bylo poznamenati, že starý § 932 přiznával při vadách kvantitních velmi jasným způsobem jen žalobu za doplnění, a činí tak, ač méně ostře i nový § 932 (slova: oder den Nachtrag des Fehlenden fordern), dávaje arci na výběr žalobu o slevu. Avšak: Plní-li se species, o které se smlouva stala, je-li to v však objekt ztížený kromobyčejnými vadami nebo který nemá vlastností vymíněných, nemá místo § 918, ježto nejde o plnění nikoli ujednaným způsobem.
Lze dále tvrditi, že § 918, mluvě o splnění způsobem nikoli vyjednaným, nepřináší nic nového, hledíme-li k §§ 1413, 1415 o. z. Nabízí-li se plnění způsobu nikoli vyjednaného, spadá to pod § 1413, 2. věta, pokud se tam mluví o způsobu plnění, nabízí-li se méně než jest in obligatione, spadá to pod § 1415, ač je snad dosti odvážno konstruovati plnění, které vykazuje manko, jako splátku. Tu jest pak arci míti na zřeteli, že § 918 obsahuje proti §§ 1413 a 1415 značné plus ve velmi ostrém prostředku práva na odstoupení. Jenže platí nepochybně: Neodpovídá-li plnění úmluvě, může je věřitel zamítnouti (§§ 1413, 1415) a tím již bude z pravidla dáno právo na odstoupení podle § 918, hledíc ke slovům »nicht zur gehörigen Zeit«. Z toho by se pak podávalo, že § 918 po stránce, kterou se zabýváme, není sice na sporu s ostatním obsahem zákoníku, ale je nadbytečný, poněvadž jeho ustanovení je dáno souvislostí mezi § 918, pokud ustanovuje o prodlení a §§1413, 1415. Jako výsledek této úvahy by bylo možno vysouditi z dosavadního textu § 918, ustanovení o správě a §§ 1413, 1415:
Správa má místo výhradně, když nejde o případy, které spadají také pod § 918. Správa má místo v případech utvářených tak, že by mohl míti místo prostředek naznačený v § 918, jakmile věřitel nabídnutí na plnění (nedostatečné) byl přijal.
b) Zpráva justiční komise panské sněmovny vidí ve slovech, kterými jsme se zabývali (nicht auf die bedungene Weise erfüllt), důležitou oporu pro rozhodování o tak zv. positivních porušeních povinností smluvních (smlouva míří na opominutí a dlužník proti své povinnosti koná), čeho podle smlouvy měl opominouti). Ona slova činí prý zbytečným zvláštní ustanovení o těchto positivních porušeních smluvních povinností, jaké se takřka ve všech zákonících pokládá nutným. Argumentaci této nelze upříti oprávněnosti, než po našem soudě hodilo by se k tomuto účelu daleko lépe zachovati z původního § 919, slova »entweder gar nicht«. Neboť jedná-li někdo proti převzaté povinnosti smluvní (staví, kde stavět nemá, provozuje živnost, kde slíbil neprovozovati atd.), nelze o něm říci, že smlouvu plní, ale nikoli, jak bylo ujednáno. Oporu, kterou podle úmyslu redaktorů má býti § 918 rozhodnutím o positivních porušeních smluvních povinností, seslabuje nad to ustanovení o právních následcích, neboť k oněm positivním porušením se naprosto nehodí slova »Schadenersatz wegen Verspätung«. Jedná-li někdo proti positivní povinnosti jemu uložené, nelze říci, že se s plněním opozdil, resp. škoda, která mu vzniká, není škodou vzniklou opožděním.
Výsledkem všeho toho jsou dvě změny, které navrhujeme v § 918:
Převzíti ze starého § 919 slova »entweder gar nicht«.
Nějaké pochybnosti o poměru k § 920 mohou sotva vzniknouti, ježto tento § mluví zřejmě o plnění zmařeném.
Vysloviti se o právních následcích způsobem, který by vhodně dosahoval na případy positivních porušení povinností smluvních.
Za to přes vyslovené pochybnosti byla ponechána slova »nicht auf bedungene Art«.
2. Další pochybnosti vznikají, uvažujeme-li o podmínkách, za jakých právní následky ustanovené v § 918 mají místo. Vykládáme-li § 918 v souvislosti s hlavou třicátou, jak to je postulováno přípravnými prácemi a jistě důvodně, bude míti za to, že povinnost k náhradě škody vznikne jen za obecných podmínek ustanovených v §§ 1293 sl. a že také obsah a objem náhradní povinnosti se řídí ustanoveními hlavy 30., zejména §§ 1323, 1324. Ale je pochybno, zdali odstoupení od smlouvy má místo za podmínek stejných či jinakých. Na tuto otázku nedává jasné odpovědi ani § 918, ani souvislé §§ 919 a 920. Neboť, pokud se týká § 919, lze zajisté říci, že každý si může vymíniti fixní splnění beze zřetele, zdali včasné splnění bude možné čili nic a že tedy odstup podle § 919 bude míti místo beze zřetele k zavinění dlužníkovu. Podle jasného doslovu § 920 má v případnostech tamtéž jmenovaných odstup místo, jen když je tu dlužníkova vina nebo náhoda, za kterou dlužník odpovídá, nehledíc ani k tomu, že právní následky nahodilé nemožnosti splnění jsou upraveny jinde, totiž v § 1447, jenž se zřejmě vztahuje i ke smlouvání úplatným. Sluší tedy rozhodnouti o odstupu, jmenovaném v § 918, podle obdoby § 919 či podle obdoby § 920? Bez positivního ustanovení, tuším, na tuto otázku nelze odpověděti. Tážeme-li se pak, jaké ustanovení by to mělo býti, seznáváme ze správy justiční komise panské sněmovny, zejména na str. 169 (passus není arci zcela jasný), že právo odstoupiti mělo býti v § 918 dáno beze zřetele k zavinění dlužníkovu a náhodě, za které odpovídá, a zase musíme říci, že rozhodnutí to asi odpovídá potřebám života. Následkem toho pak je, že § 918 ustanovuje v dvou právních následcích, které nastávají za různých podmínek, jenže tato různost podmínek se z § 918 nedá Příloha »Právníka« 1921.
vyčísti. Tuto různost podmínek, jednak práva na odstup, jednak povinnosti k náhrade škody míní komise výslovne konstatovati, ale chce tak učiniti nikoli změnou § 918, nýbrž změnou § 921.
K § 920. § 920 mluví o zavinění dlužníkově nebo o náhodě, za kterou dlužník odpovídá. Podle toho, co bylo pověděno již jinde (rozbor §§ 912, 913), nemohou tato slova znamenati nic jiného, než revokaci sedmidílné skupiny skutečností, se kterými zákon spojuje v §§ 1295 sl., 1305, 1306 sl., 1311 sl., 1313 sl., 1319, 1320 sl. povinnost k náhradě škody, ale snadno by někdo mohl je vztahovati jen k §§ 1295 sl. a 1311, kdežto na př. daleko významnější než § 1305, bude v souvislostech, o kterých jednáme, § 1313 a. Aby takové pochybnosti nevznikly, bylo zvoleno širší rčení, jež jest ostatně převzato z uherské osnovy §§ 906, 907.
K § 921. 1. Navrženou změnou chceme docíliti dvojího: Především nepochybného rozhodnutí, že všude, kde se ukládá v § 918 sl. povinnost k náhradě škody, platí, jak co do podmínek, tak co do následků ustanovení obecná, t. j. hlava 30. Vedle toho bude tuším zvolenou stylisací pověděno jasně, že právo odstoupiti od smlouvy, je vázáno jen na podmínky, které jsou jmenovány v §§ 918 sl. a nikoli v ustanoveních jiných.
2. Zcela ve smyslu dosavadních vývodů je upravena dosavadní prvá (podle návrhu druhá) věta § 921. Tam se mluví o tom, že odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na náhradu škody, způsobené zaviněným nesplněním. Jistě není zase míněno nic jiného, než že odstup se nedotkne práva na náhradu škody, pokud toto právo existuje podle obecných ustanovení, kdež arci není vždycky podmínkou zavinění. Nic jiného nechce říci navržená stylisace.
K §§ 922—933.
Ústav správy, jak jest upraven v obč. zák., není jistě upraven bezvadně. Zejména sloučení závaznosti pro nedostatky právní a závaznost pro jakost faktickou v jediný institut správy je příčinou hojných pochybností. (Sr. již Habietinek Oest. Vjsch. IX. str. 254 sl., a Stupecký, Právník XX. str. 325 sl.) Než komise právě tak, jako se to stalo při novelisaci obč. zák., netroufala si přikročiti k novému vybudováni ústavu správy a připojila jen některé změny dosavadních ustanovení. Zvláště jest připomenouti, že do rámce ustanovení o správě nebyla recipována ustanovení podle obdoby čl. 347, 348 obč. zák. Stylisticky byly všechny paragrafy, kterých se týká, upraveny tak, že se jednostejně mluví o nabyvateli a zciziteli.
K § 923: 1. Byla vypuštěna slova »eine nicht mehr vorhandene Sache«. Je známo odedávna, že slova ta jsou na sporu s § 878 o. z., ježto slib věci neexistující je jistě slibem plnění nemožného. Spor ten byl řešen rozmanitým způsobem, sr. na př. Stupecký na u. m. str. 329 sl. Hledíc k tomu, že § 878 v novelové redakci ustanovuje dosti zevrubně o právních následcích slibu plnění nemožného, s nimiž se pak nikterak nesnášejí následky uvedené v §§ 931, 932, bylo pokládáno nejúčelnějším v § 923 ,škrtnouti zmínku o zcizení věci již neexistující.
2. Slova »fälschlich vorgibt« byla vyjádřena slovy »proti pravdě tvrdí«. Stalo se tak v duchu nauky i judikatury, neváhajících bez jakýchkoli pochybností státi na stanovisku, že závaznost uvedenou v § 923 zakládá tvrzení objektivně nesprávné.
Za § 923 byl vsunut nový paragraf, o němž promluvíme
při rozboru § 933.
K § 925. Oprava, jakou dala novela, se pokládá přiměřenou. Pomýšlí se republikovati s revidovaným textem obč. zák. nařízení ze 16. listopadu 1916, č. 384 ř. z., jež bylo odevzdáno znalcům s dotazem, zdali vyhovuje poznatkům zvěrolékařské vědy.
K § 930: slova »fälschlich angegebene« (sc. Beschaffenheit) nahrazena slovy: (vlastnost), o které .... proti pravdě ujistil«, tak jako v § 923.
K § 932. 1. Případnosti, že věci nelze užívati řádně, byla postavena na roveň případnost, že věci nelze užívati způsobem umluveným, ve smyslu mínění obecně přijatého naukou i judikaturou a odpovídajícího povaze věci.
2. V souhlase s tím, co bylo pověděno při rozboru §§ 918
až 921 odkazuje i toto ustanovení, pokud jedná o povinnosti nahraditi škodu, k hlavě 30.
K § 932 a. Prozatím ponechán, ale bylo vyhrazeno rozhodnutí, zdali by při reformě exekučního řádu neměl býti pojat do tohoto.
K § 933. 1. Ze všech ustanovení o správě prohlašuje se v připomínkách došlých komise nejčastěji tento paragraf za potřebný nápravy a to takto:
a) Je tu především starý spor, zdali jest pokládati lhůty v tomto paragrafu uvedené za preklusivní či promlčecí. Justiční komise panské sněmovny zaměnivši slova: »so ist das Recht erloschen«, slovy »so ist die Klage erloschen«, se postavila zřejmě na stanovisko uvedené na místě prvém. Text českého překladu setřel poněkud smysl zvolených slov hledíc k tomu, že češtině se příčí mluviti o uhasnutí žaloby. Než judikatura, kolísavši do nedávné doby, ukazuje jasně, že se tak nestalo způsobem dosti jasným. Snad by byla nyní vhodná příležitost naznačiti, že jde o lhůty preklusivní, a to tím způsobem, že by se do zákona pojalo výslovné ustanovení, že lhůty uvedené v § 933 mohou býti dohodou stran prodlouženy. Než komise se nezavírá poznatku, že by se mohly vyskytnouti hlasy, které by v této možnosti prodloužiti lhůty spatřovaly jen výminku z obecného ustanovení o lhůtách promlčecích § 1502. Komise tedy upustila od zvláštních ustanovení o možnosti lhůty prodloužiti, vycházejíc z názoru, že při lhůtách preklusivních se tato věc rozumí sama sebou a pokládajíc mimo to za to, že prodlužování lhůt dohodou bude málo praktické, hledíc k novému ustanovení, které bylo vsunuto za § 923, a o němž je pověděno více pod č. 3. níže. Komise se spokojila tím, že škrtla mýlivá slova »ježto by jinak právo žalobní uhaslo.« Vytýkali zvláště, že lhůty uvedené v § 933 mohou býti dohodou stran zkráceny, pokládala komise rovněž za zbytečné, ježto to vychází a maiori z § 929 in f. Lze-li se správy dokonce vzdáti, lze tím spíše dohodou zkrátiti lhůtu k žalobě, kterou se správě zjednává průchod.
2. Vytýká se, že šestinedělní lhůta k žalobě o správu při vadách dobytka je příliš krátká. Nelze popříti, že se vyskytují vady dobytčete trvající již v době odevzdání, které se objeví, když šestinedělní lhůta byla již dávno uplynula. Známý příklad: Dobytče bylo prodáno jako chovný kus a teprve po době delší než šestinedělní se objeví, že se k chovu nehodí. Při tom padá na váhu, že jde-li o vady dobytka, které nespadají pod § 925, je lhůta o 14 dní kratší, než v případech, které pod § 925 spadají. Komise se domnívá, že lze nesrovnalostem tu se vyskytujícím čeliti nejspíše tak, že žaloba na správu pro vady dobytka se dopustí zásadně do 6 měsíců, jde-li však o vady, spadající pod § 925, do šesti neděl.
3. Vyskytl se také návrh, aby, jde-li o vady, které podle povahy věc přes náležitou péči (§ 927) lze poznati teprve v době pozdější (sc. než v době, kdy věc byla dodána), počíná se běh lhůt uvedených v § 933 teprve touto dobou pozdější. Komise se domnívá, že požadavkům za tím vězícím se vyhoví lépe zvláštním ustanovením o lhůtách garančních. Vyskytují se dohody, že za správný chod stroje ručí zcizitel rok, tři leta, pět let a p. Tyto garanční lhůty se namnoze subsumují pod ustanovení o prodloužení lhůt žalobních. Pokud jde o právo obchodní sr. čl. 349 odst, 5., ale jde o dvě věci, které sluší rozlišovati. Podle celého ducha kapitoly o správě, zakládají ustanovení o ručení tam obsažená ručení za vady, které má věc v době odevzdání (dodání) sr. §§ 922, 923 a zejména pak §§ 925, 926, 927. S garanční lhůtou se má věc jinak. Zcizitel tu ujišťuje nejen, že věc je prosta vad dnes (zde by zvláštního ujištění nebylo potřebí, ježto závaznost plyne ze zákona), nýbrž i že věc bude prosta vad v budoucnosti a to po celou dobu garanční. Ustanovení, jak je stylisováno, sluší rozuměti tak, že v dohodě musí být garanční doba přesně vyměřena. Ustanovení, že prohlášení zcizitelovo, má-li míti platnost, musí býti dáno ve formě písemné, má svou obdobu v § 1346 odst. 2. a vysvětluje se snahou zabrániti. aby bezvýznamné a v obchodě vůbec obvyklé vychvalování zboží nebylo využitkováno zkušenými nabyvateli proti nezkušeným zcizitelům. Nové ustanovení musí vším způsobem doprovázeti doplňující ustanovení v § 933, o tom, kdy se počíná lhůta žalobní, když byla smluvena doba garanční.
Co do místa, kam zařaditi navrhované ustanovení, hodí se nejlépe místo mezi §§ 923 a 925. §§ 922 a 923, spolu ostatně těsně související slovem »tedy« na počátku § 923, mají, jak ostatně již bylo pověděno, na zřeteli vady, které tu jsou v době dodání, a ve sporu je věcí nabyvatelovou, aby dokázal, že věc byla stižena vadou již v době dodání. Navrhovaný paragraf dopouští, že ustanovení o závaznosti za vady lze rozšířiti na vady, které se vyskytnou později. § 925 konečně ustanovuje, že o některých vadách, které se objeví později, platí domněnka (arci vývratná sr. § 927), že byly tu v době odevzdání, takže závaznost trvá, ač o garancii se dohoda nestala.
2. V 2. odst. slova »innerhalb der Frist« nahrazena slovy »ve lhůtách vzpomenutých v prvém odstavci, aby nebylo pochybno, že jde o žalobní lhůty upravené v 1. odstavci.
K §§ 934, 935. Když práce komise dospěly k těmto paragrafům, byl obnoven návrh, učiněný již při rozboru § 879 (Dr. Klineberger) a D,
1. aby byl vypuštěn z textu zákona § 879 č. 4,
2. aby byly vypuštěny §§ 934, 935 a
3. aby všechna tato ustanovení byla nahrazena ustanovením novým, které by pružněji než činí zastaralá laesio enormis upravila případnosti, ve kterých je nápadný nepoměr mezi hodnotami vzájemných plnění při smlouvách úplatných.
K motivaci těchto návrhů bylo pověděno asi tolik:
a) § 879 č. 4 je zbytečný vedle § 879, 1. odst, pokud ustanovuje v jednáních zakázaných zákonem, ale při nejmenším zbytečným vedle § 879, 1. odst., pokud ustanovuje o jednáních příčících se dobrým mravům. Neboť skutková podstata § 879 č. 4
obsahuje dojista jednání, které se příčí dobrým mravům.
b) §§ 934, 935 jsou zbytečny vedle § 879 č. 4 resp. 879,1. odstavec a obsahují vlastně antinomii. Neboť stačí-li podle § 879 nápadný nepoměr mezi vzájemnými plněními, je zbytečné a mýlivé, když se v § 904 žádá, aby mezi hodnotami vzájemných plnění byl poměr 1 : 2, jenž je jistě nepoměrem více než nápadným;
c) za to schází obecné ustanovení, které by, beze zřetele k subjektivní stránce, jaká vězí ve vykořistění, reprobovala úplatnou smlouvu, při níž mezi hodnotami vzájemných plnění je vzájemný nepoměr.
Zpravodaj naproti tomu uvedl:
§ 879 č. 4 není zbytečný vedle speciálních ustanovení o trestné lichvě, protože pojem lichvy určený v § 879 č. 4 je širší pojmu lichvy trestné. (Sr. k tomu zprávu justiční komise panské sněmovny str. 141 sl.; Miřička Právník LIV. str. 1. sl.).
Proti tvrzení, že § 879 č. 4 je zbytečný vedle prvé věty, pokud ustanovuje o jednání, které se příčí dobrým mravům, lze uvésti, že by bylo nebezpečno škrtnouti § 879 č. 4 z toho důvodu, ježto by snadno někdo mohl onen škrt vykládati jinak než jako odstranění ustanovení obsaženého již v oné prvé větě.
O poměru § 879 č. 4 k §§ 934 a 935 bylo pověděno tolik:
Obojí paragrafy ustanovují o různých skutkových podstatách a platí podle obou různé právní následky. § 879 č. 4 má na zřeteli vykořisťování, tedy jednání subjektivně zabarvené (sr. k pojmu vykořisťování Miřička na u. m. str. 13 sl.) a proto se mohl po stránce objektivní spokojiti s pružným ustanovením, jež za lichvu pokládá, když vzájemná plnění jsou v nápadném nepoměru. § 934 má na zřeteli jen objektivní nepoměr hodnot, a bylo by patrně nebezpečno dáti ustanovení mluvící jen o nápadném nepoměru a t. p., poněvadž by se snadno mohlo státi, že by strana, které se smlouva stala nepohodlnou, se domáhala zrušení pod záminkou, že jde o nápadný nepoměr mezi hodnotami. Musí-li poměr mezi oběma hodnotami býti aspoň 1 : 2, je k zbytečnému obtěžování soudů odňat popud.
Právní následky jsou v obou paragrafech ustanoveny různě. § 879 č. 4 vyslovuje nullitu, tedy právní následek velmi silný, § 934 jen rescissibilitu vázanou na tříletou lhůtu § 1487. Nebylo by místno vzdáti se silného prostředku, jímž je nullita, v závažných případech, které má na zřeteli § 879 č. 4, tím, že by bylo přijato jakési obecné ustanovení o rescissibilitě. Že snad s jiného hlediska znamená § 934 jakési superfluum, nebudiž popíráno, hledíc k tomu, že skutková podstata § 934 bude zpravidla kryta ustanovením o omylu, ale ani tu nelze zapomínati, že naproti § 871 sl. je § 934 ustanovením širším (podle § 934 nezáleží na tom, kdo zkráceného uvedl v omyl) a znamená nad to presunutí břemene průvodního. Omyl musí podle § 871 sl. dojista dokázati osoba, která se mýlí, podle § 935 je věcí odpůrce zkrácené osoby dokázati, že nastal některý z případů vylučujících laesionem enormem, a tedy na př., že zkrácený pravou cenu věci znal. Sr. Hasenöhrl II, str. 421.
O jiných důvodech svědčících zachování §§ 934, 935 sr. zprávu justiční komise panské sněmovny na u. m. str. 142.
Proti textu navrženému Drem Klinebergrem byla uvedena ještě pochybnost, že slovo »využitkovati« má subjektivní zabarvení právě tak jako »vykořistiti« a že by tedy tento text mohl býti proti § 934 vykládán jako značné zúžení, nehledíc ani k obtížím průvodním.
Zpravodaj připustil možnost, že by látka právní upravená §§ 879 č. 4, 934, 935 mohla býti snad upravena lépe, ale obává se, aby se v novém textu neobjevila citelná mezera, citelná zejména v době, která jako přítomná, zná přerozmanité cesty opatřiti si nemírný zisk.
Stalo se usnesení, vedle verse, navržené zpravodajem předložití i versi navrženou drem Klinebergrem k posouzení veřejnosti právnické a konečné usnesení učiniti už při superrevisi.
K § 934: 1. Marginální rubrika před ním stojící byla změněna ve dvou směrech. V novém textu se nemluví o náhradě škody pro zkrácení přes polovici, poněvadž paragraf sám neustanovuje o povinnosti k náhradě škody, nýbrž o rescissibilitě smlouvy. Jde o změnu diktovanou spíše snahou po správnosti textu, než důvody jinými, ačkoli nelze vylučovati možnosti, že by někdo mohl přijití na myšlenku, že marginální rubrika, mluvíc o náhradě škody, ukazuje na souvislost s hlavou 30. I z toho důvodu, aby nemohlo býti takto argumentováno, bylo slovo »Schadloshaltung« vypuštěno. Tím, со bylo právě pověděno, není řečeno, že by ex occasione smlouvy, při které někdo byl zkrácen přes polovici hodnoty, nemohl vzniknouti nárok na náhradu škody. Ale aby takový nárok vznikl, k tomu nestačí, aby byl splněn skutkový základ § 934, nýbrž musí býti splněny obecné podmínky paragrafu hlavy třicáté.
Za slovo »polovici« bylo připojeno slovo »hodnoty«, zase jen ze snahy po úplnosti textu. 2. Ze stejných důvodu, z jakých v § 915 byla slova »smlouva jednostranná«, »smlouva dvojstranná« nahražena slovy »smlouva bezplatná« a »smlouva úplatná«, byl i § 934 formulován tak, aby se vztahoval na smlouvy úplatné. Že počínání takove je správné, a že § 934 mínil ustanoviti o smlouvac úplatných, vychází, nehledíme-li ani k povaze věci, zřejmě z § 935 kde se mluví o tak zv. negotia mixta (einen aus einem entgeltlichen und unentgeltlichen vermischten Vertrag), a rubrika před § 917, jež zřejmě dosahuje i na §§ 934, 935.
K novému paragrafu, jenž byl vsunut mezi §§ 934 a 935: Bylo upozorněno soudci zasedajícími v komisi, že čl. 277 obch. zák. jde příliš daleko, podrobuje pro obě strany ustanovením obchodního práva a tedy také čl. 286 obch. zák. všechny smlouvy, které jsou obchodem jen na jedné straně. Řídíc se obdobou § 4 odst. 2. zák. ze dne 27. dubna 1896 č. 70 ř. z. o obchodech splátkových, navrhuje komise omezení čl. 277, 286 ve směru naznačeném v textu nového paragrafu.
K § 935: § 935 mluví o dražbě soudní. Jiná ustanovení obč. zák. na př. § 367 spojují zvláštní výhody s dražbou veřejnou vůbec a přiznávají tedy zvláštní výhody smlouvám sjednaným dražbou veřejnou. Je snad pravda, že důvody, proč § 367 mluví o nabytí z veřejné dražby (t. j. motivace bezelstnosti, opřená o přesvědčení, že to, co se prodává pod dozorem veřejnosti, je jistě majetkem osoby, jež věc dala do dražby) jsou jiné než důvody, které vedou § 935, aby dal zvláštní ustanovení o dražbách. Ale komise má za to, že není důvodu, proč by po stránce, kterou se zabývá § 935, mělo býti o dražbě soudní rozhodováno jinak než o veřejných dražbách ostatních. V dosavadní nauce ostatně se setkáváme leckdy s extensivním výkladem § 935. pod nějž se subsumují všechny dražby veřejné.
K § 936: 1. Je známo, že k § 936 se připojují některé pochybnosti; nejvýznamnější snad to, zdali forma nařízená zákonem pro smlouvu hlavní, je tím nařízena také na pro pactum de
contrahendo. Tato věc není v našem právu rozřešena a není
zejména rozřešena § 76 odst. 2 zák. ze dne 6. března 1906 č. 58
ř. z. (zák. o spol s ruč,. obmez.), ježto, jak ihned bude pověděno,
smlouva, která se tam jmenuje »Vereinbarung über die Verpflichtung einer Gesellschaft zur künftigen Abtretung eines
Geschäftsanteiles« není pactum de contrahendo. Než komise
upustila od pokusu, dáti tu ustanovení o formě, protože by ustanovení takové mohlo býti jen ustanovením velmi pružným, rozhodujícím, že otázka, zdali pactum, de contrahendo formu vyhledává čili nic, jest rozřešit podle důvodů, které zákonodárce vedly k ustanovení té či oné formy.
2. Doslov § 936 je příliš široký, ježto ne každá dohoda, že v budoucností jest uzavřití smlouvu, je pactum de contrahendo. Srv, již Pratobevera a Ofnera str. 452. Dohoda, kterou někdo slibuje v budoucnosti věc za peníze a druhý peníz za věc (dohoda o dvou budoucích smlouvách věcných), není pactum de contrahendo, nýbrž hotová smlouva trhová, a dohoda, že v budoucnosti budou objekty postoupeny jako věno, není pactum de constituenda dote, nýbrž promissio dotis. Než jednak se o těchto věcech nikdy nevyskytovaly vážnější pochybnosti, jednak by myšlenku nebylo snadno vyjádřiti zcela přesně. Vyjádřiti se způsobem ostatně správným, že pactum de contrahendo je dohoda, kterou si strany slibují v budoucnosti uizavříti smlouvu oblikační, se snad dobře nehodí, hledě k ustanovení § 983 o. z., poidle něhož muttuum contrahitur re.
Forma smluv.
Smlouvy lze činiti ústně nebo písemně; na soudě, před notářem nebo bez účastenství těchto; před svědky nebo beze svědků. Nechť pak se smlouva učiní tou či onou formou, jsou povinnosti z ní vycházející vždy stejné, pokud zákony o některých případnostech neustanovují něco jiného.
Usnesly-li se strany, že užijí určité formy, platí domněnka, že před splněním formy nechtějí býti vázány.
Nebyla-li sice ještě sdělána řádná listina, byl-li však zřízen spis o hlavních kusech smlouvy a stranami podepsán (punktace), vzejdou tím ona práva, a ony povinnosti, o kterých se spis vyslovil.
Smlouva, pro niž zákon nebo vůle stran nařizují písemnou formu, bude skutkem, když se strany podepíší, nebo, neumějí-li nebo pro vadu nemohou psáti, když připojí znamení ruky ověřené soudně nebo notářsky nebo znamení ruky před dvěma svědky, z nichž jeden připíše jméno strany. Zřízení listiny soudní nebo notářské nahrazuje písemné uzavření smlouvy. Napodobení vlastnoručního podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde jest obvyklé v obchodě.
Společné dluhy a pohledávky.
Jestliže více osob slíbí někomu stejné právo k téže věci nebo od někoho slib takového práva přijme, jsou, jak pohledávka, tak dluh rozděleny podle zásad o společenství. Příloha „Právníka" 1921.
§ Mimo prípady ustanovené v zákoně, dluhuje tudíž každý z několika spoludlužníků dílné věci jen svůj podíl a podobně musí se každý z několika spoluvěřitelů dílné věci spokojiti svým podílem.
§ Jde-li o nedílné věci, může každý věřitel nedílné věci ji pohledávati na každém spoludlužníku, pokud z povahy věci nevychází, že dluh může býti splněn jen společnou činností všech. Je-li tu však více věřitelů a jediný dlužník, není dlužník povinen věc vydati jedinému věřiteli, pokud se mu nedostane jistoty; může buď žádati, aby se všichni věřitelé dohodli, nebo věc uložiti u soudu.
Pohledávky a dluhy k ruce společné a nerozdílné.
§ Slíbí-li více osob todéž plnění rukou společnou a nerozdílnou tak, že se výslovně zavazují jeden za všechny a všichni za jednoho, dluhuje, ač nesluší-li takový slib mimo zvláštní úmluvu vykládati jako vzájemné zaručení, každá z nich celé plnení. Věřitel pak má toho vùli, žádati celou věc nebo podíly, které si zvolí, buď na všech spoludlužnicích nebo na některých anebo žádati celou věc na spoludlužníku jediném. I když byl již věřitel podal žalobu, má právo volby. A když jej byl ten či onen ze spoludlužníků uspokojil jen z části, může pohledávati zbytek na ostatních.
§ Slíbil-li však někdo totéž plnění více osobám a bylo-li výslovně ujednáno, že ji mohou požadovati rukou společnou a nerozdílnou, je dlužník povinen plniti celek tomu z věřitelů, kdo ho nejprve za to požádá.
§ Jakmile jeden ze spoludlužníků věřitele uspokojil zcela, nemůže již věřitel nic pohledávati na ostatních; a jakmile dlužník uspokojil zcela jednoho ze spoluvěřitelů, nemohou ostatní pohledávati nic.
§ Smluví-li spoludlužník s věřitelem obtížnější podmínky, nezpůsobí tím újmy ostatním, a úlevy a osvobození, které svědčí jednomu ze spoludlužníků pro osobu jeho, neprospívají ostatním.
§ Zdali a pokud z několika spoluvěřitelů, kterým věc byla slíbena k ruce společné a nerozdílné, ten, který obdržel celou pohledávku, jest ostatním spoluvěřitelům něčím povinován, jest rozhodnouti podle zvláštních právních poměrů mezi spoluvěřiteli. Není-li takového poměru, jeden druhému ničím povinen nebude.
§ Spoludlužník rukou společnou a nerozdílnou, který zaplatil celý dluh ze svého, jest oprávněn žádati na ostatních náhradu, a to rovným dílem, pokud není mezi nimi jiného právního poměru. Byl-li některý z nich nezpůsobilý se zavázati nebo není-li s to, aby závazku svému učinil dosti, rozdělí se jeho podíl mezi ostatní. Byl-li některý ze spoludlužníků zproštěn dluhu, nemůže to ostatním při pohledávání býti na újmu. [§ 894]
Vedlejší ustanovení při smlouvách.
1. Výminkу.
§ O výminkách při smlouvách platí vůbec stejná ustanovení, jaká jsou dána o výminkách při posledních pořízeních.
§ Připojí-li se smlouvě taková výminka, jaká při posledním pořízení platí za nedoloženou, je smlouva neplatna.
§ Vyplnila-li se výminka, připojena smlouvě, již před smlouvou, budiž po smlouvě vyplněna znovu jen tehdy, když záleží v jednání toho, kdo má nabýti práva a když ji lze opakovati.
§ Právo připovězené pod výminkou odkládací přechází na dědice.
2. Důvod.
§ Položily-li strany důvod nebo účel svého přivolení výslovně za výminku, budtež důvod a účel posuzovány jako každá jiná výminka. Jinak takové projevy na platnost úplatných smluv nepůsobí. Při smlouvách bezplatných platí ustanovení daná o posledních pořízeních.
3. Čas, místo a způsob splnění.
§ Lhůta určená zákonem nebo smlouvou se počítá, není-li ustanoveno jinak, tak, že při lhůtě určené podle dní se nepočítá den, na který připadá událost, od které lhůta počíná běžeti.
§ Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na onen den posledního týdne nebo posledního měsíce, který jménem nebo číslem se shoduje se dnem, na který připadá událost, od které lhůta počíná běžeti; není-li takového dne v posledním měsíci, dobíhá lhůta posledním dnem tohoto měsíce.
§ Polovinou měsíce rozuměti je patnáct dní, středem měsíce patnáctý jeho den. § Práva, jehož nabytí je vázáno na určitý den, nabýváme počátkem tohoto dne. Právní následky nesplnění závazku nebo zmeškání nastanou teprve, když projde poslední den lhůty. Připadne-li poslední den určený k projevu nebo plnění na neděli nebo státem uznaný svátek, je posledním duem lhůty, pokud není ustanoveno jinak, nejblíže příští den všední.
§ Nebyla-li vyjednána určitá doba, kdy se má smlouva splniti, lze žádati za její splnění ihned, t. j. bez zbytečného odkladu Zůstavil-li dlužník své libovůli, kdy chce smlouvu splniti, jest buď vyčkati, až zemře a držeti se pak dědiců; nebo, jde-li o povinnost osobní, která nepřechází na dědice, jest požádati soudce, aby podle zásad slušnosti určil dobu, kdy se má splniti. Za takové určení jest žádati i tehdy, když dlužník slíbil splniti podle možnosti nebo až se to dá dělati. Ostatně jest i tu šetřiti ustanovení daných výše [§§ 704—706] o lhůtách při posledních pořízeních.
§ Nelze-li místo splnění zjistiti ani z úmluvy ani z povahy nebo účelu jednání, je splniti v místě, kde dlužník měl v době uzavření smlouvy své bydliště nebo, jestliže závazek vznikl při provozování podniku živnostenského nebo obchodního, v místě závodu.
Jde-li o platy peněžité, je dlužník v pochybnostech povinen, dodati je na své nebezpečenství a útraty věřiteli do jeho bydliště (závodu). Jestliže po vzniku pohledávky se toto bydliště změnilo, nese věřitel, oč ono nebezpečenství a ony náklady vzrostly. Tímto ustanovením se nemění nic na tom, co je pověděno v prvém odstavci o místě splnění.
§ Lze-li slib splniti několikerým způsobem, přísluší volba mezi těmito způsoby dlužníku; avšak od volby již vykonané nemůže o své újmě odstoupiti.
§ Byla-li smlouva učiněna s výhradou, že si může ta či ona
strana z několika věcí zvoliti, a byla-li pak volba zmařena nahodilou zkázou některé věci nebo více věcí, není strana, které
přísluší volba, smlouvou vázána. Sběhlo-li se však zavinění dlužníkovo, odpovídá věřiteli z toho, že volba byla zmařena.
4. Závdavek.
§ Na to, co se dává při uzavření smlouvy napřed (závdavek), jest hleděti, pokud není smluveno nic jiného, jen jako na znamení, že smlouva je skutkem nebo jako na jistotu, že smlouva bude splněna. Nesplní-li se smlouva vinou jedné strany, může strana nevinná závdavek, který obdržela, si podržeti, a dala-li závdavek sama, může žádati, aby se jí vrátilo dvojnásobně tolik. Nechce-li však na tom přestati, může žádati za splnění smlouvy a není-li to již možno, za náhradu.
5. Odstupné.
§ Bylo-li při uzavření smlouvy vyjednáno, co ta neb ona strana bude povinna zapraviti, jestliže by od smlouvy odstoupila, než by ji splnila, byla smlouva uzavřena s výhradou odstupného. V případnosti takové budiž buď splněna smlouva nebo zaplaceno odstupné. Kdo smlouvu splní jen z části, nebo přijme i jen částečné splnění od strany druhé, nemůže již od smlouvy odstoupiti, ani kdyby zaplatil odstupné.
§ Byl-li dán závdavek a bylo-li spolu vymíměno odstoupení, ale tak že nebylo vyměřeno odstupné, jest pokládati závdavek za odstupné. Šla-li by tedy smlouva nazpět, pozbude ten, kdo závdavek dal, závdavku, anebo ten, kdo závdavek obdržel, vrátí dvojnásobně tolik.
§ Odstupné musí zaplatiti také ten, komu zabrání splniti smlouvu nikoli náhoda, nýbrž jeho zavinění.
6. Vedlejší příslušnosti.
§ Věřitel může na svém dlužníkovi žádati kromě hlavního dluhu někdy také některé příslušnosti vedlejší. Takové příslušnosti jsou to, со k hlavní věci přibude a její plody; úroky za úvěr a jako náhrada; náhrada způsobené škody nebo toho, co druhému na tom záleží, že dluh nebyl náležitě splněn; konečně to, co si strana vymínila, kdyby dluh nebyl náležitě splněn.
§ Pokud právo věcné o sobě zavírá právo na to, co přibude nebo právo na plody, jest ustanoveno v [prvé a čtvrté hlavě druhého dílu]. Právo jen osobní nedává oprávněnému práva na vedlejší příslušnosti. Pokud na ně věřitel právo má, lze vyrozuměti zejména jednak ze zvláštních způsobů smluv a z toho, co o nich jest ustanoveno, jednak z hlavy o právu na náhradu škody a dostiučinění.
7. O úrocích zvláště.
§ a) Náležejí-li někomu úroky (§ 912), ale není-li určena jejich míra, platí se pět ze sta.
§ b) Úroky z úroků lze žádati, byly-li výslovně vymíněny; mimo to lze žádati úroky z dospělých úroků zažalovaných a to ode dne, kdy byla doručena žaloba. Není-li o výši úroků z úroků nic ujednáno, platí ustanovení paragrafu (předešlý).
§ с) O tom, kdy mají býti úroky placeny, rozhoduje úmluva. Není-li takové úmluvy, jest úroky splatiti s hlavním dluhem a je-li hlavní dluh splatný později než za rok, ročně pozadu.
§ d) Dal-li věřitel, dlužníka soudem neupomenuv, úrokům vzrůsti, až činí tolik, co hlavní dluh, pomine právo, žádati z jistiny další úroky. Ode dne však, kterého podá žalobu, může žádati další úroky.
8. O výkladu smluv.
§ Při výkladu smluv nesluší lpěti otrocky na slovech, nýbrž sluší vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu.
§ Jde-li o smlouvu bezplatnou, pokládá se v pochybnostech za to, že dlužník chtěl na sebe vložiti břímě spíše menší než větší; jde-li o smlouvu úplatnou, budiž nejasný výraz vyložen na škodu toho, kdo ho užil (§ 869).
§ Projev vůle, který byl ve srozumění s osobou, jíž svědči, učiněn na oko, je neplatný. Má-li tím býti zakryto jednání jiné, budiž posuzováno podle své pravé podstaty.
§ Nabyla-li osoba třetí, důvěřujíc v projev, práv, nelze jí namítati, že jednání se stalo na oko.
Všeobecná ustanovení o úplatných smlouvách.
Při úplatné smlouvě se oplácejí buď věci věcmi nebo konání, k nimž náležejí i opominutí, konáními a konečně věci konáními a konání věcmi.
§ Nesplní-li jedna strana buď vůbec nebo v náležte době na náležitém místě nebo tak, jak bylo ujednáno, může druhá strana žádati buď za splnění a náhradu škody vzniklé tím, že dlužník nejednal podle převzaté povinnosti, nebo může, stanovíc přiměřenou lhůtu ke splnění, prohlásiti, že od smlouvy odstupuje.
§ Jde-li o splnění pro obě strany dílné, může, když jedna strana prodlévá s plněním částečným, druhá strana odstoupiti buď v příčině jednotlivých nebo všech ještě dluhovaných částečných plnění.
§ Jsou-li přesně ustanoveny čas, kdy, nebo doba, do které je splniti, s tím, že by jinak došlo na odstoupení, jest na osobě která jest oprávněna odstoupiti, chce-li trvati na splnění, aby to, jakmile čas mine, bez prodlení ohlásila osobě druhé: pakli tak neučiní, nemůže již později trvati na splnění. Totéž platí, lze-li z povahy jednání nebo z účelu plnění dlužníku známého usouditi, že na plnění opožděném, nebo, opozdí-li se dlužník s plněním částečným, na zbývajících ještě plněních, příjemce nemá zájmu.
§ Bude-li splnění zmařeno skutečností, za kterou dlužník odpovídá, může druhá strana žádati za náhradu pro nesplnění nebo odstoupiti od smlouvy. Bude-li splnění zmařeno z části, může odstoupiti, když lze usouditi z povahy jednání nebo z účelu plnění známého dlužníkovi, že ona druhá strana na částečném plnění nemá zájmu.
§ O podmínkách a povaze povinnosti k náhradě škody uložené v těchto paragrafech platí ustanovení obecná (hlava 30.). Odstoupení od smlouvy se nedotýká nároku na náhradu škody, která podle týchž ustanovení má místo. Úplata již přijatá buď vrácena nebo nahrazena tak, aby žádná strana neměla zisku ze škody strany druhé.
O správě.
§ Jestliže někdo jinému přenechá věc za plat, odpovídá za to, že věc má vlastnosti vymíněné a takové, jaké při ní obyčejně bývají a že jí lze užívati podle povahy jednání nebo podle učiněné smlouvy.
Případnosti správy.
§ Kdo tedy věci přikládá vlastnosti, kterých nemá a které byly vymíněny výslovně nebo podle povahy jednání mlčky; kdo zamlčí kromobyčejné vady nebo závady věci; kdo zcizí cizí věc jako svoji; kdo proti pravdě tvrdí, že věc se hodí k určitému užívání nebo že je prosta i obyčejných vad i závad, odpovídá za to, vyjde-li na jevo opak.
§ Platně lze umluviti, že zcizitel odpovídá za vady, které se vyskytnou do určené doby. K platnosti úmluvy se vyhledavá, aby prohlášení zcizitelovo bylo dáno písemně.
§ Nařízením bude ustanoveno, kdy platí domněnka, že zvíře bylo nemocno již před odevzdáním, když se některé nemoci a vady objeví do určité doby. § Právní domněnka, že zvíře mělo vadu jíž před odevzdáním, prospěje nabyvateli jen tehdy, když zciziteli, nebo není-li zcizitel přítomen, obecnímu představenému, dá ihned věděti o shledané vadě nebo dá zvíře prohlédnouti znalcem nebo navrhne soudu provedení zajišťovacího důkazu.
§ Zanedbá-li nabyvatel této opatrnosti, je na něm, aby dokázal, že zvíře bylo vadné již před odevzdáním. Avšak zciziteli je vždy volno, aby dokázal, že vytýkaná vada vzešla teprve po odevzdání.
§ Bijí-li vady věci do očí nebo lze-li seznati břemena váznoucí na věci z knih veřejných, nemá správa místa, leč by byly lstivě zamlčeny nebo bylo výslovně připovědeno, že věc je všelikých vad a břemen prosta (§ 443). Dluhy a nedoplatky váznoucí na věci vypořádej vždy zcizitel.
§ Kdo převede na sebe věc, věda, že je cizí, nemůže žádati za správu, právě jako ten, kdo se výslovně správy vzdal.
§ Odevzdají-li se věci ůhrnkem, totiž tak, jak stojí a leží, nebyvše počítány, měřeny a váženy, není zcizitel práv z vad, které se na nich shledají, leč by neměly některé vlastnosti, o které byl zcizitel proti pravdě ujistil, že ji mají, nebo kterou si byl nabyvatel vymínil.
Podmínka správy.
§ Chce-li nabyvatel užíti správy, protože někdo jiný činí nárok na věc, náleží naň, aby svému předchůdci opověděl spor. Neučiní-li toho, nepozbude tím sice práva na náhradu škody, ale jeho předchůdce může proti němu užíti všech námitek, kterých nebylo užito proti třetí osobě a může se tím povinnosti k náhradě škody sprostiti potud, pokud se nalezne, že by proti třetí osobě byl vynesen jiný rozsudek, kdyby se oněch námitek bylo náležitě užilo.
O následcích.
§ Je-li vada, která je důvodem povinnosti ke správě, taková, že ji nelze napraviti a že pro ni věci nelze užívati řádně nebo umluveným způsobem, může nabyvatel žádati za úplné zrušení smlouvy; nepřekáží-li však vada řádnému nebo umluvenému užívání věci nebo lze-li ji odstraniti, může žádati buď za přiměřené snížení úplaty nebo za opravu nebo za doplnění toho, co schází. Za vzešlou škodu odpovídá zcizitel ve všech případnostech podle ustanovení obecných.
K nepatrnému snížení hodnoty se nepřihlíží.
§ Za sporu o zrušení smlouvy pro vadu dobytka nařídí soud k návrhu některé strany, jakmile není již potřebí ohledání, prozatímní opatření, aby se zvíře soudně prodalo a výtěžek se uložil k soudu.
O zániku práva žádati za správu.
§ Kdo chce žádati za správu, nechť přivede věc na soud, jde-li o věci nemovité, do tří let, jde-li o věci movité, do šesti měsíců, a jde-li o vady dobytka uvedené v § (925) do šesti neděl. Lhůta se počíná dnem dodání věci; jde-li o správu pro vady dobytka, při nichž po určitou dobu platí domněnka vadnosti, uplynutím této doby; jde-li však o správu pro nárok vznesený na věc třetí osobou, dnem, kdy nabyvatel zvěděl o nároku.Bylo-li umluveno, že zcizitel odpovídá za vady, které se vyskytnou do určité doby (§ [924]), počíná se lhůta žalobní, jakmile uplyne ona určená doba.
Námitkou může nabyvatel nároku ze správy zjednati průchod, když ve lhůtách vzpomenutých v prvém odstavci oznámil vadu zciziteli.
O zkrácení přes polovici hodnoty.
§ Byla-li učiněna smlouva úplatná a neobdržela-li jedna strana ani polovice toho, co druhé straně dala, může zkrácená strana žádati, aby se smlouva zrušila a aby se vše uvedlo v předešlý stav. Avšak druhá strana může smlouvu zachovati v platnosti tím, že je ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr mezi hodnotami se vyměří podle času, kdy se smlouva stala.
§ Tohoto právního prostředku může užíti zkrácený i tehdy, když smlouva jest obchodem podle ustanovení práva obchodního, ale jen, když smlouva není obchodem na straně jeho.
§ Právního prostředku ustanoveného v §§ [ ] nelze užíti, když se ho někdo výslovně vzdá nebo prohlásí, že chce věc převzíti ze zvláštní obliby za mimořádnou cenu; když věda, zač věc stojí, nicméně se uvolí dáti za ni nepoměrnou cenu; mimo to, když z poměru mezi osobami lze vyrozuměti, že chtěly učiniti smlouvu smíšenou z úplatné a bezplatné, když Příloha „Právníka“ 1921.
pravou cenu nelze vyšetřiti, a konečně, když se věc prodá ve veřejné dražbě.
Dohoda o budoucí smlouvě.
§ Dohodou, že v budoucnosti učiní smlouvu, jsou strany vázany jen tehdy, když byl určen čas, kdy se má smlouva učiniti, i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím ta neb ona strana pozbyla důvěry. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od smluveného času, ježto by jinak právo pominulo.
Lze-li se vzdáti námitek.
§ Vzdá-li se někdo všeobecně a neurčitě námitek proti platnosti smlouvy, nemá to právních následků.
K hlavě 18.
K § 938—942. Je známo, že definice darování, obsažená
v § 938, není přesná a že ani následující §§, jež slouží k vysvětlení pojmu, určeného v § 938, nevytýkají dostatečně znaků v
odlišujících darování od pojmů jiných. Pochybnosti vzbuzuje
především ustanovení zákona, že předmětem darování je věc.
Ale pochybnosti tyto mohou býti odklizeny, přihlédneme-li k jiným ustanovením zákonným. Že předmětem darování může býti
i jiná věc než hmotná, je patrno již z § 939, že bezplatné poskytnutí služeb nebo užívacího práva obligačního není darování,
vychází z §§ 969, 1004, 971, 1152. V zákoně není řečeno, že
darování je tu jen tehdy, když bezplatné poskytnutí se děje
nullo iure cogente. Ale to se podává z §§ 1220 sl., 139, 141 sl.,
154, 166, 789. V zákoně není řečeno, že výhoda, která se poskytuje,
2 musí typicky znamenati rozmnožení jmění příjemcova na útraty poskytatelovy. Ale ze zákona vychází s dostatečnou jasností, že ani bezplatné zřízení práva zástavního ani zaručení z ochoty nebo kumulativní intercesse nejsou darováním. V zákoně se konečně nepraví, že poskytnutí výhody se musí státi liberali animo D 39, 5. fr. 1. in pr. Ale zase nikomu nepřipadne na mysl, mluviti o darování, jestliže při narovnání v konkursu (§§ 140 sl. konk. ř.) věřitelé slevují se svých pohledávek.
Hledíc tedy k tomu, že dosavadní definice nebyla příčinou pochybností, zdržela se komise pokusu, ji zlepšovati. Nepouštěla při tom se zřetele, že by definice nová, ač snad přesnější, příčinou pochybností se státi mohla.
K § 943. K § 943. resp. k jeho pokračovateli, zákonu ze ze dne 25. července 1871, č. 76 se pojí vlastně hned od počátku některé spory:
1. Především jeden, nepříliš snad významný: Zda-li stačí, když notářský akt je zřízen o darovacím slibu, Stupecký, Právník XXIII., str. 427, či je potřebí, aby obsahoval též přijetí slibu, sr. na př. Frankl, Formerfordernisse der Schenkung, str. 50 sl., GUW., č. 15249. Doslov zák. z r. 1871, jenž jest arci redigován málo pečlivě (sr. Stupecký na u. m.), je pro mínění druhé, jehož, pokud je nám známo, se přidržuje také notářská praxis. Komise se domnívala, že se sluší přidržeti mínění tohoto a že tedy není po této stránce nutno odchylovati se od dosavadního textu.
2. Významnější je spor, jak vykládati slova »bez skutečného odevzdání« v § 943. Jedni je vztahují k přijatým slibům darovacím (sr. nál. rep. č. 15; Frankl na u. m., Stupecký na u. m.), jiní i k veškerým darovacím smlouvám; při kterých pro odevzdání není podkladu, jako na př. k cessi pro donato, prominutí dluhu pro donato a t. p. tr. zejména jud. č. 142. Důvody historické a systematické svědčí mínění prvému, mínění druhé má pro sebe doslov § 943 (a zák. z r. 1871) a svědčí mu také ratio legis. Důvodem formálností zavedených zákonem z r. 1871 je totiž především ochrana dárce před lehkomyslným počínáním. Pokládá, že se daruje mnohem snáze a lehkomyslněji pouhými slovy, než když buď věc se ihned odevzdá nebo je nutno vážiti cestu k notáři. Důvod tento stejně dopadá na darování věci movité, když ji dárce podrží ve svých rukou, jako na cessi pohledávek. A také druhý důvod formálností, zavedených zák. z r. 1871, jenž přiostřil formu § 943, aby chránil věřitele dárcovy proti antedatování listiny, zřízené o darování, hodí se stejně na obě skupiny případů výše vzpomenuté. Komise se domnívá, že reprodukujíс v podstatě text zák. z r. 1871 a připojujíc ustanovení o darování objektů nemovitých (sr. o tom níže podl č. 3.), dala ustanovení, které s dostatečnou jasností se vyslovuje zásadně pro mínění, obsažené v jud. č. 142.
3. Také v příčině darování nemovitostí je spor, jenž se připojuje ke sporu, uvedenému pod č. . Judikatura na větším díle, ale také někteří spisovatelé (sr. Strohal, Eigentum ran Immobilien, str. 78, p. 22.) hájí mínění, že notářské formy není potřebí při darování nemovitosti, když nemovitost byla skutečně odevzdána (tradována). Naproti tomu jiní (Frankl, na u. m„ str. 78 sl.) vykládají, že při darování knihovního objektu vším: způsobem bude potřebí notářského spisu, protože nemovitost se do jmění příjemcova nemůže dostati než intabulaci, takže každé darování je darováním bez skutečného odevzdání ve smyslu zákona.
Doslov zákona v té věci nedává jasného rozhodnutí. Hledíc k důvodům, které zákonodárce vedou k formálnostem při smlouvě darovací а k neurčitosti pojmu odevzdání při nemovitostech, rozhodla se komise, vytknouti výslovně, že k darování objektu zapsaného v knihách veřejných je potřebí notářského spisu. Je známo z rozborů §§ 426 sl., jak obtížno jest určiti pojem odevzdání při věcech movitých. Vetší ještě obtíže se vyskytují při věcech nemovitých, kdež máme po ruce jen text §§ 312, 315, ačkoli by bylo možno obdobně užíti §§ 426 sl. Jestliže zcizitel (v našem případě dárce), odevzdav nemovitost darovanou, ji opustí, lze konečně rozeznati, zda-li a kdy se věc odevzdala. Neopustí-li ji (a takové případnosti se jistě vyskytnou zhusta, na př. při darování mezi manžely), bude velmi obtížno určiti, zda-li odevzdání se stalo čili nic a kdy se stab. Snaha zákona zabrániti, aby ex post byla fingována darování na úkor věřitelů, by v takových případinostech neměla úspěchu.
Je zřejmo, že zvoleným textem všechny pochybnosti, které se vyskytly, hledíc k § 943, nebudou rozřešeny, na př. pochybnost, jak rozhodnouti o bezplatném prominutí intabulované pohledávky. Ale tu jde o pochybnosti, které přesahují rámec § 943, týkajíce se jednak otázky, zda-li tabulovaná pohledávka jest objektem knihovním čili nic a otázky, kdy bezplatné prominutí pohledávky spadá pod pojem, určený v § 938.
K § 944. Při rozboru § 944 ad hocem »neomezený vlastník« se uvádí z pravidla § 10 pat. z 28. června 1840, č. 451 sb. z. s. podle něhož rytíři a kněží německého řádu potřebují k darování, které přesahuje 300 dukátů, přivolení velmistrova. Recipovati toto ustanovení do nového textu, nebylo zajisté příčiny, a nebudou-li otázky, týkající se rytířských řádů likvidovány v době, kdy nový text bude vydán, bylo by uvážiti při stylisaci uvozovacího zákona, zda-li je potřebí něco opatřiti.
K § 945. Druhá (nová) věta rozhoduje spor, jak jest hleděti
ke škodě, která vznikla obdarovanému z darování věci vadné a
rozhoduje jej, přidávajíc se k mínění, které bylo míněním redaktorů obč. zák., jak svědčí poradní protokoly. (Ofner, II. str. 185).
K § 947. 1. Vyskytl se návrh, domáhající se, aby obdarovaný byl prohlášen povinným vydati, když dárce se octne v nouzi, celý dar a nejen platiti zákonné úroky. Německý obč. zák. má v § 528 a uh. osnova v § 1208, ustanovení podobné. Komise sice otázce nepřikládá přílišné váhy, ale rozhodla se návrhu vyhověti. Protože však otázce přílišné váhy nepřikládá, nepřipojila ustanovení podle obdoby § 529 obč. zák. pro říši něm. a § 1209 uh. osnovy.
2. Nauka přijímá, že podmínky § 947 jsou dány, nejen když se nedostává dárci prostředků k výživě vlastní, nýbrž i když se mu nedostává prostředků k výživě osob, které mu jest po zákopu živiti. Sr. i § 528 něm., 1208 uh. Potřebná slova byla do zákona přijata, protože hledě k § 954 přece jen by se mohly vyskytnouti pochybnosti. že se na všech čtyřech místech, kde se v § 947 mluví o výživě, rozumí nejen výživa dárcova, nýbrž i výživa osob, které mu jest po zákonu živiti, není snad potřebí ani podotýkati.
3. Obdarovanému se ukládá povinnost vydati věc darovanou nebo její hodnotu. Případ spadá tedy pod § 906 a nebylo pokládáno nutným ustanoviti, že jest obdarovaný povinném vrátiti věc a jen nemá-li ji, její hodnotu. Poslední věta § 947 dává obdarovanému volnost odvrátiti vydání daru poskytnutím nutné výživy dárci podle vzoru § 528 něm. a podle obdoby § 951.
4. Obdarovanému se ukládá povinnost vydati věc nebo hodnotu, pokud jest ještě obohacen. Nepraví se tím nic
jiného, než co pravila dosavadní slova »insoweit die geschenkte
Sache oder derselben Wert noch vorhanden ist«, ale z důvodů
stylistických se nehodilo říci: »Obdarovaný je povinnen vydati
darovanou věc nebo její hodnotu pokud věc darovaná neb její
hodnota tu jest.« Podmínka oboracení se vztahuje současně
k povinnosti vydati věc i k povinnosti vydati její hodnotu. Aby
nebylo pochybností, byla připojena slova »ale jen«. Co do obohacení, je komise přesvědčena, že obohaceným jest obdarovaný i tehdy, když jsou tu podmínky § 952. Tak se vůbec učí a vytýká se, že § 952 má ráz zásadní. Připojiti v § 947 citaci § 952 nezdálo se vhodným, ježto by tato citace musila býti připojena i v ostatních §§ mimo 948, 949, jež mají ustanovení zvláštní.
K §§ 948, 949. Vnucovala se otázka, zda-li by nebylo místno, tyto §§ vypustiti anebo je aspoň podstatně modifikovati. Jak známo, je § 948 v těsně souvislosti s § 540 o. z., a pokud se týká poměru mezi oběma ustanoveními, lze vytknouti, že starý (přednovellový) § 540 byl přísnější než § 948 (§ 948 sice jmenuje újmu na svobodě, jež v § 540 nebyla jmenována nikdy, ale patrně jen nedopatřením redaktorů, ježto útok na svobodu je těžším deliktem než útok na čest. Za to § 540 stihal nejen skutky namířené proti zůstaviteli, nýbrž i skutky, namířené proti osobám zůstaviteli blízkým, § 948 jen skutky namířené proti dárci. Novella III. podstatně zmírnila ustanovení § 549, nedotkla se však § 948.
Podstatně mírnější ustanovení má § 530 něm., aspoň pokud se týká odvolacího práva dědiců dárcových, kdežto §§ 1214, 1215 uh., stojí § 948 dosti blízko.
Komise nepokládala nutným měniti ustanovení § 948, proti němuž se stížnosti, pokud je nám známo, neozvaly, a nelze se také dohlédnouti důvodů, proč by ustanovení o nehodnosti dědické musilo býti nezbytně přísnější než ustanovení o odvolání daru pro hrubý nevděk, hledíc zejména k tomu, že, jde-li o dědickou nehodnost, smrt odvolala hlavního svědka proti dědici a je tedy důvodno spojiti nehodnost dědickou jen s takovými pochybeními dědicovými proti zůstaviteli, o kterých lze bezpečně míti za to, že je zůstavitel pokládal za vážná ublížení. Jde-li o odvolání daru pro nevděk, lze říci, že v nejčetnějších případech dárce sám bude soudcem, zda-li jde o vážné ublížení čili nic. Komise nepokládala také vhodným něco měniti na § 949, jenž je sice dosti spletitý, ale při jehož výkladu dospěla nauka k uspokojivým výsledkům.
K § 951. § 951 byl ponechán beze změny, arci jen prozatím, totiž až budou známa usnesení komise, zabývající se právem dědickým v §§ 785 a sl. obč. zák.
K § 953. § ten dávno již obsoletní byl vypuštěn a nebyla na toto místo pojata ani všeobecná zmínka o právu odpúrčím, poněvadž právo odpůrci nechrání věřitele jen proti darům, které byl učinil jejich dlužník, nýbrž proti nejrozmanitějším úkonům právním.
K § 954. 1. Podle svědectví přípravných prací k obč. zák. přikládali redaktoři § 954 samostatný význam jen potud, že dítěti potomně narozenému přiznává přímé právo dožadovati se vydání daru pro nouzi. (Věc je spořádána trochu jinak než v případech § 950.) Když nyní navržený § 947 vytýká výslovně, že dárce může žádati za vydání daru pro nouzi, nejen když se mu nedostává prostředků k výživě vlastní, nýbrž i k výživě osob, které je povinném živiti podle zákona, bylo samostatný význam § 954 vyzdvihnouti ostřeji, t, j. slovy nejen, nýbrž i, při čemž slova »nejen dárce« neznamenají nic jiného než revokaci § 947, jenž nebyl citován jen proto, že citace téhož § se v § 954 již jednou vyskytuje, totiž na konci.
2. Bylo upozorněno, že samostatné právo »odvolati« dar podle § 954, mělo by býti poskytnuto jen dítěti, které je členem rodiny dárcovy, t. j. pokud se týká otce, jen dítěti manželskému, pokud se týká matky i dítěti nemanželskému. Postavení jiných dětí nelze snad pokládali příliš nepříznivým, hledíc k § 947. Podnět tento byl přijat a vyjádřen omezující větou: které je členem rodiny dárcovy.
3. V jednom z předložených návrhů se žádá, aby v § 954 byla vynechána citace § 947, protože je důvodem pochybností, a aby tam byl opakován obsah onoho paragrafu. Komise se domnívá, že tak,, jak §§y 947 a 954 jsou stylisovány nyní, oné nejistoty, byla-li jaká, nebude.
K § 956. 1. Bylo vytýkáno ode dávna (sr. již Unger Erbrecht str. 322 sl.. a pozn. 22 na str. 332), že § 956 chybně určil okruh jednání, která náležejí pod pojem darování na případ smrti, t. j. oněch, která proti jiným darováním vykazují; znak hodný pozornosti: Podle názoru ustáleného v nauce bylo stylisováno, že darováním na případ smrti je rozuměti darování závislá na výmínce, že obdarovaný dárce přežije.
2. Spor o význam formy ustanovené v § 956 (sr. Unger na u. m. str. 332 p. 23., Frankl na u. m. str. 155, Stupecký na u. m. str. 427) byl rozřešen tak, že zřeknutí se práva odvolacího se musí stati ve formě písemné. Pokud však jde o darování, při kterém se dar neodevzdává a při kterém je tedy k platnosti potřebí notářského spisu, je potřebí, aby dárcovo zřeknutí práva odvolacího se stalo v notářském spisu samém.
K hlavě 19.
K § 957. 1., V definici § 957 bylo škrtnuto slovo »fremde«. Depositum suae rei, pokud jím rozumíme smlouvu, kterou vlastník, věda o svém právu, béře do úschovy vlastní věc, která z toho či onoho důvodu (na př. jako zástava) je v cizí detend, nelze zajisté pokládati neplatným, ač se asi často nevyskytne (sr. Schey O. V. I. str. 286). Je sice pravda, že slovo »fremde« se objevilo, hledíc k definici § 971 a ustanovení § 1093, užitečným, když se argumentovalo, že smlouva je neplatná, když vlastník, nevěda o svém vlastnictví, vezme vlastni věc do uschování, a že není připustilo v této případnosti užiti obdobně § 1109 o. z. (sr. Scheу na u. m. str. 287 a p. 34). Než stejný výsledek se podává z jiných důvodů, zejména historických.
K § 958. Navrhuje se, toto ustanovení škrtnouti. Je to ustanovení dost primitivní, ježto ztěží by někomu mohlo přijití na mysl, že při smlouvě sehovací (arci pravidelné) by se schovatel stal vlastníkem věci dané v úschovu. Že nezíská práva užívacího, je pověděno zřetelně v § 965. S druhé strany však: Praví-li zákon, že schovatel se nestane ani vlastníkem, ani držitelem, ani nezíská práva věci užívati, není to správné, hledíme-li k nepravidelné smlouvě sehovací, o níž je pověděno více při rozboru § 959. Jediný prospěch plynoucí z § 958 je ten, že se tam přisuzuje schovateli detence, z čehož lze vysouditi, že smlouva, kterou se svěřuje péče o věc, není smlouvou sehovací, nezakládá-li se jí detence schovatelova (na př. smlouva, kterou se ustanovuje polní hlídač). Než to je jasno z textu § 957, jenž mluví o přijetí věcí do opatrování.
K § 959. Navrhuje se toto ustanovení škrtnouti. Je to ustanovení, jehož význam již po dlouhou dobu nespočívá v ničem jiném než v tom, že nauka na něm zkoumá důvtip v tom směru, aby prokázala, že na ty případnosti, na které podle své historie míří, nedopadá.
Depositum irregulare, jež § 959 prohlašuje chybně za zápůjčku, vybojovalo si přes § 959 své místo mezi institucemi obč. práva (sr. Scheу О. V. str. 351 sl., Sedláček O smlouvě sehovací str. 57 sl.). Ovšem by mohl někdo proti zamýšlenému škrtu vystoupiti s návrhem, že § 959 jest nikoli škrtnouti, nýbrž v něm určití hranice mezi zápůjčkou a nepravidelnou smlouvou schovací. Než především jsou formy nepravidelného depotsita velmi rozmanitý a vývoj bankovnictví přináší bez ustání formy nové, takže by takový pokus ztěží vystihl ony hranice správně. Mimo to: I když jen neochotně se odhodláváme škrtati ustanovení občanského zákonníka, nemající normativního obsahu, neznamená to, že bychom byli ochotni nová ustanovení podobného rázu tam vkládati. Krátce: Dovedly-li nauka i judikatura nalézti správné hranice mezi zápůjčkou a nepravidelnou smlouvou schovací i přes § 959, je to zárukou, že je najdou i v budoucnosti bez § 959,, resp. ustanovení je nahražujícího. § 959 stanoví arci také hranice mezi smlouvou schovací a půjčkou. Ale jednak jsou to asi případnosti nepříliš významné, jednak není ono rozhraničení provedeno úplne (na př. půjčkou je také smlouva, kterou jedna strana přenechá druhé bezplatně kus pozemku jako skládku stavebních hmot, a o takové půjčce, ač je smlouvě schovací blízka, se § 959 nezmiňuje). Dále: § 959 je i potud kusý, že nemá ustanovení, které by odlišovalo smlouvu schovací od veškerých jiných smluv, které tu přicházejí v úvahu, zejména od smlouvy nájemní (na př. od smlouvy, kterou někdo přenechá druhému kus pozemku jako skládku stavebních1 hmot za plat, sr. k tomu § 969). Konečně vše to, co lze vyčísti z § 959 o hranicích mezi půjčkou a smlouvou schovací, lze vyčisti již z definic obsažených v §§ech 957 a 971 a může tedy § 959 beze škody odpadnouti.
K § 960. Stejné důvody, jaké vedou ke škrtu § 959, svědčí vlastně i škrtu § 960, aspoň jeho druhé věty a zpravodaj by měl, hledě k názorům, kterých hájil ve své Smlouvě námezdní str. 15. sl., zvláštní příčinu vystoupiti proti § 960, ježto § ten vytýká, za jakých podmínek přechází smlouva o schováni ve smlouvu zmocňovací, t. j. smlouvu, upravenou v hlavě 22, kdežto podle názoru zpravodajova přechází za podmínek jmenovaných v § 960 někdy ve smlouvu, upravenou v hlavě 22, jindy ve smlouvu, upravenou v hlavě 26. (O těchto věcech bude promluveno zevrubněji při rozboru hlavy 26.) Než v § 960 lze spatřovati cenný pokyn (právě jako v § 837), (že předmětem smlouvy upravené v hlavě 22. mohou býti i tak zv. jednání faktická a z tohoto důvodu by bylo § 960 zachovati. V tom, že bude zachován § 960 a vypuštěn § 959 nelze zajisté spatřovati nic, co by se příčilo zákonodárné technice.
Zdali by se mělo něco měniti na § 960, resp. zdali snad úpravou hlavy 22 se nestane bezpředmětným, bude možno rozhodnouti až při rozboru smlouvy, o které jedná hlava 22. a v tomto smyslu lze tedy navržený § 960 pokládati za prozatímní.
K § 961. Potřeba possessorní ochrany depositářovy proti třetím osobám se vůbec uznává, ač ovšem je zřejmo, že se do rámce possessorní ochrany obč. zák. jenž je vybudován na zásadě ochrany držení práva, nehodí. Ale lze dáti speciální ustanovení výjimečného rázu. Stylisace navržené druhé věty § 961 praví snad s dostatečnou jasností, že ochrana possessorní se dává depositáři jen v zájmu depomentově a nikoli proti němu. V praxi se vyskytují často pochybnosti, zda-li jest věcí schovatelovou, věc u něho uschovanou pojistili. Je zřejmo, že nelze dáti na tuto otázku odpověď jednotnou. Pokud není speciálních Příloha „Právníka“ 1921.
ustanovení, platí zajisté obecné ustanovení § 914, podle něhož jest hleděti k intenci stran а k povaze případu, jakož i k pravidlům poctivého obchodu, Navržený nový odstavec chce odkliditi vyskytlé pochybnosti a opakuje zásadu § 914.
K § 965. 1. Slovo »und« spojující slova »Not« a »Erlaubnis« bylo vyjádřeno slovem »nebo«, poněvadž má zřejmě význam disjunktivní. Přísná odpovědnost ustanovená v § 965 nemá zřejmě místo ani tehdy, když nastane případ nouze, ani tehdy, když deponent k subdeposici svolil.
2. § 965 mluví vlastně jen o subdeposici, ale platí zajisté i o pomocnících schovatelových a není tedy potřebí dávati o nich ustanovení zvláštní. Zdali bylo dáno dovolení k subdeposici nebo k užití pomocníků, bude samozřejmě rozhodnouti podle pravidla daného v § 914.
3. Tak, jak je § 965 stylisován, zavdává podnět k pochybnosti, kdy vlastně má místo přísná zodpovědnost schovatelova.
Nejde jistě o ustanovení rázu trestného, jaké měl na př. D 16, 3 fr. 1 § 25, nýbrž pravý smysl je ten: Jestliže schovatel užíval věci, nebo ji bez dovolení nebo bez nutné potřeby jinému svěřil, jest zodpověděn za každou (i nahodilou) škodu, která věc při tom stihla, tedy ne také za nahodilou škodu, která věc postihla, když věc užívati přestal nebo ji zase řádně vzal do úschovy. Je-li v prodlení, pokud jde o vrácení věci, je práv z každé (i nahodilé) škody, která by věc u ukladatele nebyla stihla. Text § 965 toho zřejmě nepraví, ale podle původního textu nebylo valných pochybností, hledíc k tomu, že obč. zák. nerecipoval God. Ther. 111. Cap. II. č. 58, 59, jež byla převzata z citovaného ustanovení digestového a měla stejně poenální ráz. Ježto souvislost se starými základy obč. zák. se vydáním nového textu přece jen podstatně seslabí, byl stylisován § 967 poněkud odchylně, ale nový text nechce říci nic jiného než text dosavadní a byla zvolena formule, jaká se vyskytuje zejména v §§ech 1035 a 1311, jenže bylo ji upraviti, hledíc k přesunutému břemeni původnímu. Rozdíl proti dosavadnímu textu lze spatřovati nanejvýše v tom, že o důkaz, že by škoda byla věc stihla i jinak, může se schovatel pokusiti tehdy, když věci byl užíval nebo ji jinému svěřil. Toho podle dosavadního textu nebylo.
K § 966. Byl vypuštěn jako ustanovení, o kterém se lze domnívati, že je obsoletní od vydání civilního řádu soudního z roku 1895. Není-li z části obsoletní (sr. Tilseih; Einfluss str. 236 sl) nejsou domněnky v § 966 vyslovené té důležitosti, aby byly zachovány a aby paragraf byl za tím účelem nově redigován.
K § 967. 1. Podle směrnice několikráte již konstatované odkazuje se rozešení otázky, zdali vzniká ukladateli povinnost k náhradě škody čili nic, do kapitoly o povinnosti k náhradě škody. Zmiňovati se tu o podmínkách této povinnosti by mělo smysl, kdyby mělo platiti něco zvláštního.
2. Co do povinnosti ukladatelovy nahraditi náklady, které na věc učinil schovatel, sluší rozlišovati ony, které učinil schovatel, aby vyhověl převzaté smluvní povinnosti. Ty musí býti hraženy beze zřetele k tomu, zdali jde o náklady nutné k zachování věci či o náklady užitečné. Jasný výraz chce tomu dáti konec prvé věty. (Zdali arci náklady nejsou hraženy mzdou, jakou je platiti hledíc k § 969, je posouditi podle obsahu a smyslu smlouvy.) Co se týká jinakých nákladů, nebylo vlastně nikdy pochybností, že platí i při smlouvě schovací ustanovení obecná, t. j. ustanovení o nepřikázaném jednatelství, a že zejména, pokud se týká nákladů učitečných, nemínil § 967 proti zásadě 1037 povolati schovatele za rozmnožovatele užitků věci v úschovu dané a stanoviti tedy povinnost k náhradě takových nákladů, kterých by jednatel bez příkazu požadovali nemohl. Této věci chce dáti jasný výraz 2. věta § 967. Speciální ustanovení o obětování věci vlastní a záchraně věci schované bylo však zachováno.
3. Poslední věta § 967 je v zřejmé souvislosti s § 982. A ježto ustanovení tohoto §u, žádající ohlášení nároků, je, jak tam bude vyjasněno, pokládati za vhodné, bylo § 967 stylisovati tak, aby nebylo pochybností o tom,, že lhůta § 967 je lhůtou ohlašovací a nikoli lhůtou žalobní. Nauka ostatně § 967 tímto způsobem na větším dle vykládá ode dávna. Závěrečná slova byla připojena, aby byla shoda s § 892.
K § 968. Tento § děkuje svoje místo zřejmě ještě praetorskému ediktu a zdá se dnes zbytečný. Neboť bud se »sekvestrem« byla uzavřena smlouva a pak jde o smlouvu schovací v pravém smyslu anebo o smlouvu, o které se zmiňuje § 960. Že se spravuje stejnými pravidly jako smlouva schovací, není potřebí vytýkati, když naopak je pravda, že při ní platí některé odchylky od §§ů 961—965. Sr. o tom Schey O. V. I, str 341 sl. V nejčastějších případech však »uložení« věci u »sekvestra« je smlouvě o schování zcela cizí. Arci by hledíc k provedenému škrtu bylo rektifkovati § 259 odst. 3. ex. ř.
K § 970. 1. Komise se domnívá, že základní myšlenka, která byla příčinou dnešního textu § 970 platí i u nás. Myšlenka totiž, že hledíc k ruchu cizineckému v horských krajinách, kde se vyskytují převážně domy malé, nelze ukládati hostinským ručení za jakoukoli náhodu, nýbrž jen risiko, které znamená pro hosty »otevřený dům«. Co platilo v Rakousku o zemích alpských, platí u nás o Slovensku a pohraničních horách.
Komise se také domnívá, že pochybnosti, které měl Randa Zum Gesetzentwurf betreffend die Aenderurig und Ergänzung des a. b. G. B. Wien 1910 str. 21, jsou vývody zprávy justiční komise rozptýleny. Jen u dvou věcí dlužno se zastaviti. Především u pochybnosti Randovy, že text osnovy, jenž se pak stal textem zákona, ukládá hostinským nemožný důkaz negativy. Lze však míti za to, že důkaz ten z pravidla se provede tím, že bude dokázána jiná příčina škody, než ony, které jsou uvedeny v § 970, tedy na př. vadná povaha poškozené věci, čin průvodce poškozené osoby nebo čin jiné osoby, kterou přijal poškozený jako hosta a t. p.
Randa vyslovil požadavek, aby hostinský ručil za škodu způsobenou zloději, kteří se do domu vloudí (tedy nikoliv za ty, kdo se vloupají). Zpráva justiční komise na str. 178 hájí názoru, že rozhodnutí postulované Randou lze vyčísti ze slov »fremde, im Mause aus- und eingehende Personen«. Nechť si je tomu tak či by vykladač, neznalý vývodů správy justiční komise, spíše soudil, že se ona slova vztahují jen na osoby,, které dům frekventují, t. j. častěji navštěvují, jako na př. zřízenci dodavatelů a t. p., jisto je dvojí:
a) český text, jenž se doslovně přidržuje textu německého, zní: »cizími osobami, jež z domu odcházejí a do něho přicházejí«, je málo jasný nebo spíše nemá ani dobrého smyslu; ztěží vyjadřuje to, co vypovídá, původní text francouzský (čl. 1953 с. c.: des étrangers allant et venant dans l’hôtellerie) a konečně, více snad ještě než německý text vzbuzuje představu osob, navštěvujících hostinec častěji;
b) Code civil, jehož čl. 1953 skutečně chtěl výše citovanými slovy postihnouti i zloděje, který se vplížil, pokládal nutným dáti další ustanovení v čl. 1954, jenž ustanovil, »que les aubergistes et hôteliers ne sont pais responsables des vols faits avec force année ou autre force majeure.« Z tohoto článku lze pak vhodně argumentovati a contrario, pokud se týká smyslu článku předcházejícího.
Hledíc k textu § 970, bylo by jen ještě uvážiti, zda-li by se nedoporučovalo omeziti zodpovědnost hostinského na škody, způsobené osobami, které dům občas navštěvují, jako hosty, zřízence dodavatelů a p. Než myšlenku tu dlužno zamítnouti. Lze říci naopak, že více tíží a je méně odůvodněna zodpovědnost za škody, způsobené osobami, kterým nelze přístup odepříti, než za škody, způsobené osobami, které v hostinci nemají co činiti a proti nimž se lze spíše ubrániti vhodnými bezpečnostními zařízeními.
V předloženém textu se stal pokus, vystihnouti myšlenku, že hostinský nese nebezpečenství, kterým jest otevřený dům, slovy, která by byla myšlence více adekvátní než slova dosavadní. Aby však nebylo pochybnosti, budiž zde konstatováno, že zvolený doslov nikterak nedopouští takového výkladu, jakoby se hostinskému ukládala zodpovědnost jen za škody, vzniklé v místnostech obecně přístupných. Nemluví se totiž o škodách, vznikajících tím, že ta neb ona místnost jest obecně přístupnou, nýbrž o škodách vznikajících tím, že dům jest obecně přístupný.
2. Druhá věta odst. druhého a odstavec třetí byly spojeny v jediný odstavec (3.) a odstraněna terminologická pestrost, jež nemá věcných důvodů. Slova, že hostinským se pokládají za rovny držitelé lázní, neznamenají patrně nic jiného, než že ručí právě tak jako hostinští (jenže arci jen pokud se týká věci jmenovaných v nynějším 3. odst.) a slovem držitel v 3. odst. se zajisté nemírní vyjádřiti jiná právní posice než slovem podnikatel v 2. větě odst. 2. Slovo podnikatel se v obou případech hodí svou juristickou bezbarvostí nejlépe k tomu, aby bylo vystiženo, že nezáleží na tom, zda-li jde o vlastníka, pachtele a p.
K § 970: Suma peněžitá, uvedená v témž § byla, hledíc k pokleslé ceně peněz přiměřeně zvýšena.
Hlava 18.
O darování.
Pojem darování.
§ Smlouva, kterou někdo druhému přenechá věc zdarma, slove darování. Pokud zřeknutí se práva jest darováním.
§ Kdo se zřekne práva očekávaného, nebo skutečně mu napadlého nebo pochybného, avšak jinému ho řádně nepostoupí nebo ho zavázanému s jeho přivolením nepromine, nepokládá se za dárce. Darování odměnné
§ Bylo-li někomu něco dáno z uznalosti nebo hledíc k jeho zásluhám nebo za zvláštní odměnu, je to darování, pokud obdarovaný neměl již dříve práva žalobního.
§ Měl-li obdarovaný právo žalovati o odměnu, buď proto, že se o ni strany již dohodly nebo že byla nařízena zákonem, není jednání již darováním, a pokládá se za smlouvu úplatnou.
Darování obapolné.
§ Bylo-li darování umluveno tak, aby darující byl zase obdarován, není to pravé darování v příčině všeho, nýbrž jen v příčině toho, oč plnění strany jedné a je hodnotou vyšší než strany druhé.
V jaké formě jest darovací smlouvy činiti.
§ Neodevzdá-li se dar v době, kdy se darovací smlouva činí, je k její platnosti potřebí notářského spisu. Darují- li se předměty, zapsané v knihách veřejných, je k platnosti darovací smlouvy notářského spisu potřebí vždycky.
a mnoho-li lze darovati
§ Neobmezený vlastník může, šetře zákonných ustanovení, darovati třeba celé své nynější jmění. Smlouva však, kterou by někdo rozdal jmění budoucí, platí jen potud, pokud nepřesahuje poloviny tohoto jmění.
Pokud dárce jest práv z darované věci
§ Kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému toho zatajil, je práv ze škody, která z toho vzejde. Vznikla -li obdarovanému škoda vadnou povahou věci darované, práv je dárce ze škody jen tehdy, když vadnou povahu věci znal a lze mu přičísti k vině, že jí obdarovanému neohlásil.
Darování nelze odvolati.
§ Smluv o darování nelze z pravidla odvolati.
Odvolati lze darování: 1. pro nouzi.
§ Upadl-li by dárce po darování v takovou nouzi, že by se
mu nedostávalo prostředků k výživě vlastní a těch, které je po zákonu povinen živiti, může žádati na obdarovaném, není-li tento sám v stejné nouzi, aby mu vydal dar nebo jeho hodnotu, ale jen pokud obdarovaný jest ještě obohacen a pokud se dárci nedostává prostředků k výživě výše vzpomenuté. Obdarovaný může vrácení odvrátiti tím, že poskytne dárci, čeho je potřebí k oné výživě.
Bylo-li obdarováno několik osob, povinen je ten, který byl obdarován dříve, přispěti jen potud, pokud to, co dávají ti, kteří byli obdarováni později, nestačí k výživě dárcově v prvém odstavci jmenované.
2. pro nevděk.
§ Dopustil-li by se obdarovaný na dárci hrubého nevděku, lze darováni odvolati. Hrubý nevděk je tu, když by se dárci tou měrou ublížilo na těle, cti, svobodě nebo jmění, že by bylo možno proti pachateli zakročiti podle ustanovení trestního práva z moci úřední nebo ik návrhu poškozeného.
§ Nevděk činí nevděčného co do jeho osoby obmyslným držitelem a dává i dědicům dárcovým a to i proti dědicům obdarovaného právo dar žalobou odvolati, pokud dárce nevděku neprominul a z věci darované buď v podstatě nebo v hodnotě něco zbývá.
3. pro zkrácení povinné výživy.
§ Kdo je povinen podle zákona někomu dávati výživu, nemůže jeho právo zkrátiti tím, že jinému něco daruje. Komu by se takovým způsobem stala újma, může žádati, aby mu obdarovaný doplnil, čeho mu dárce již dáti nemůže. Bylo-li obdarováno několik osob, platí, co je nařízeno výše v § [947].
4. pro zkrácení dílu povinného. § Jestliže při vyměření dílu povinného se připočtou dary [§ 785], avšak pozůstalost nestačí k jeho úhradě, může zkrácený nepominutelný dědic žádati na obdarovaném za vydání daru ke krytí schodku. Obdarovaný může vydání odvrátiti tím, že zaplatí schodek.
Má-li obdarovaný sám právo na díl povinný, je práv jen tehdy, když by darováním obdržel více než činí díl povinný, připadající naň z pozůstalosti zvětšené tím, že k ní byly připočteny dary. Je-li obdarovaných více, je ten, který byl obdarován dříve, práv jen, pokud ten, který byl obdarován později, není k vydání povinen nebo není s to, aby tak učinil. Osoby obdarované současně jsou právy poměrně.
Nemá-li již obdarovaný věci darované nebo ceny její, práv je jen potud, pokud ji obmyslně pustil z držení.
5. pro děti potomně narozené.

§ Narodí-li se dárci, který neměl dětí, když byl učinil smlouvu o darování, děti, nevzejde tím ani jemu, ani dětem potomně
narozeným právo, darování odvolati. Avšak v čas nouze může
nejen dárce, nýbrž i dítě potomně narozené, které je
členem rodiny dárcovy, jak na obdarovaném, tak na
jeho dědicích, požadovati, co jest ustanoveno v § [947].


Která darování nepřecházejí na dědice.
§ Slíbil-li dárce obdarovanému, že mu bude dávati podporu ve lhůtách, nevzejde z toho dědicům obou ani právo ani povinnost, leč by smlouvou učiněnou o darování bylo ustanoveno něco jiného.
Darování na případ smrti.
§ Darování závislé na výmince, že obdarovaný dárce přežije, platí jako odkaz, pokud se šetřilo nařízených formálností. Jen tehdy je sluší pokládati za smlouvu, když obdarovaný je přijal a když se dárce výslovně zřekl práva odvolati a o tomto zřeknutí vydal obdarovanému listinu. Jde-li o darování uvedené v § [943], musí býti zřeknutí práva odvolacího obsažen o v notářském spisu.
Hlava [19.].
O smlouvě schovací.
O pojmu smlouvy schovací.
§ Když někdo přijme věc, aby ji opatroval, je to smlouva o schování. Slíbí-li však někdo, že věc, která se současně neodevzdává, přijme do opatrování, vzejde sice slibujícímu povinnost, slib spiniti. Ale není to smlouva o schování.
Kdy smlouva o schování přechází ve zmocňovací.
§ V úschovu se mohou dáti věci movité i nemovité. Vloží-li se však na příjemce zároveň jinaké úkoly, vztahující se na svěřenou věc, buď pokládán za zmocněnce. O právech a povinnostech schovatelových;
§ Hlavní povinnost schovatelova jest, aby věc jemu svěřenou po ustanovený čas bedlivě opatroval a ji, když čas projde, v tom stavu, v jakém ji převzal a se vším, со k ní přibylo, ukladateli vrátil. Aby této povinnosti mohl dostáti, může užíti žalob, které se přiznávají držiteli (§§y 339, 345 sl.]).
Zdali k povinnosti schovatelově věc bedlivě opatrovati, náleží i povinnost ji pojistiti, jest, pokud o tom není ustanovení zvláštních a pokud se nelze rozhodnutí dobrati z dohody stran, rozhodnouti podle pravidel poctivého obchodu.
§ Schovatel je povinen, věc i dříve, než čas projde, ukladateli na požádání vrátiti a může žádati toliko za náhradu škody mu způsobené. Ale naopak nemůže věc mu svěřenou vrátiti dříve, leč že by pro nenadálou příhodu nemohl věc bezpečně nebo bez vlastní škody míti v úschově.
§ Není-li ani výslovně umluveno ani nelze z okolností vyrozuměti, jak dlouho má věc býti v úschově, může se ze schování dáti výpověď podle libosti.
§ Schovatel práv jest ukladateli ze škody, kterou způsobil tím, že opominul věc podle povinnosti opatrovati, ale není práv z náhody, a to ani tehdy, kdyby věc jemu svěřenou, třeba cennější, byl mohl zachrániti, obětovav za ni svou vlastní.
§ Užil-li však schovatel věci u něho uložené; dal-li ji bez nutné potřeby nebo bez dovolení ukladatelova někomu jinému do úschovy; nebo omeškal-li se s navrácením, je práv z veškeré i nahodilé škody, nedokáže-li, že by tato škoda byla věc stihla i jinak.
a ukladatelových.
§ Ukladatel je povinen, schovateli nahraditi škodu, která tomuto vešla, podle ustanovení obecných (§§y [1293 sl.]), jakož i náklad, který ma věc učinil, aby učinil dosti převzaté povinnosti. Náhradu jiného nákladu může pohledávati jen podle ustanovení o nepřikázaném jednatelství. Obětoval-li schovatel v čas nouze své věci vlastní, aby věci jemu do úschovy dané zachránil, může žádati za přiměřenou náhradu. Vzájemné pohledávky schovatele a ukladatele věci movité musí býti ohlášeny do třiceti dnů, počítajíc od navrácení věci, jinak by žaloba neměla místa.
Zda-li může žádati schovatel mzdu.
§ Mzdu za schování může schovatel žádati jen tehdy, když byla smluvena buď výslovně nebo podle stavu schovatelova mlčky.
O přijetí hosta.
§ Hostinští, kteří poskytují cizincům bydlo, ručí jako schovatele za věci, které byly vneseny od přijatých hostů, pokud nedokáží, že škoda není ani zaviněna jimi nebo jejich lidmi ani způsobena cizími osobami, které do domu vešly, hledíc k tomu, že je obecně přístupný. Působilo-li na vznik škody spolu zavinění poškozeného, rozhodniž soudce podle okolností, zdali a jakou výší přísluší náhrada.
Za vnesené se pokládají věci, které byly hostinskému nebo některému z jeho lidí odevzdány nebo přineseny na místo jimi vykázané nebo k uložení věci určené.
Právě tak ručí podnikatelé, kteří mají stáje a skladní místnosti za postavená u nich zvířata a vozidla a věci na nich se nalézající; pak podnikatelé lázní, pokud se týká věcí lázeňských hostů, které se podle zvyku vnášejí.
§ Odmítne-li se ručení vyhláškou, nemá to právních následků. Za věci drahocenné, peníze a cenné papíry ručí hostinský jen do 5000 Kč, leda že by byl tyto věci převzal v úschovu, znaje jejich povahu nebo že by byl škodu zavinil sám nebo jeho lidé.
§ Nárok na náhradu ze smlouvy o přijetí hosta zanikne, jestliže poškozený zvěděv o škodě, neohlásí ji hostinskému bez prodlení. Ustanovení to však neplatí, když hostinský věci přijal v úschovu.
§ Osoby jmenované v § [970] mají právo, zadržeti věci vnesené k zajištění svých pohledávek za ubytování a stravování, jakož i svých vydání za hosty.
K hlavě 20.
Hlavní otázka, kterou tu je rozřešiti, je zdali a jakým způsobem je zachovati instituci výprosy (prekaria).
Občanský zákonník rozeznává:
a) půjčku, při které doba propůjčeného užívání byla určena přímo (tedy na př.: na týden, na čtrnáct dní atp.). Do této skupiny náleží zajisté také, když doba byla určena jen přibližně (na př. asi na týden).
b) půjčku, při které doba propůjčeného užívání byla určena nepřímo, t. j. tím, že bylo vyjednáno, k jakému účelu se věci má užíti (na př. vozu ke svezení úrody, pluhu k zorání pole, knihy k přečtení atp.).
c) případ, kdy nebyla ani určena doba propůjčeného užívání ani vyjednán účel. Zákon se o tomto případe zmiňuje v § 974 a vytýká, že tu není pravé smlouvy, nýbrž jen nezávazná výprosa a že půjčitel může věc půjčenou požadovati zpět podle libosti.
O výklad ustanovení je spor. Jedni (srv. Randa Besitz str. 302 sl., 675 sl., Stupecký Právník XXIV. str. 869 sl.) je vykládají tak, že výprosa, o které se zmiňuje § 974, je smlouvou, jež se liší od půjčky tím, že koncedent neslibuje ponechati věc po takovou či onakou dobu, nýbrž odevzdá věc s výhradou odvolání nebo bez takové výhrady, ale takže doba užívací není určena ani přímo ani nepřímo, kdež pak užívání je povoleno do odvolání. Hledíc k § 975 se pak dovozuje, že žaloba z půjčky a výprosy se jeví jako jedno a totéž genus actionumi a že obě smlouvy tvoří jednotný útvar obligační. Podle toho se pak vztahují k výprose všechna ustanovení daná o půjčce, pokud nesouvisejí s povinností půjčitelovou, věc ponechati vypůjčiteli, tedy zejména §§ 978, 979, 981, 982 a také § 980, jenž má vůbec význam sahající přes meze půjčky, a připisuje se prekaristovi právě tak jako vypůjčiteli držení práva a tedy ochrana possessorní. Praktický rozdíl mezi půjčkou a výprosou se přijímá potud, že k výprose podle § 974 se vztahují §§ 345, 346 a že se tedy koncedentovi proti prekaristovi přiznává ochrana possessorní. Pokud se týká výroku, že není tu pravé smlouvy, vykládá se, že míněn je jen tak, že plnění koncedentovo závisí zcela na jeho vůli a že tedy není vázán. Výklad ten se opírá o důvody historické, zejména o to, že v starší doktríně podobná slova neměla jiného významu, a že v západohaličském zákonníku byla položena výprosa proti smlouvě o schováni, při které čas nebyl ustanoven a kterou tedy schovatel může vypověděti podle libosti, ačkoli tu jistě nikdo nepochybuje, že jde o smlouvu.
Naproti tomu vykládá Schey O. V. I. str. 260 sl,, že § 974 sluší táhnouti k případnostem, ve kterých se dopouští užívání bez úmyslu zříditi jakékoli byť i jen dočasné a odvolatelné užívací právo (usus ex iure permissionis sen familiaritatis) a přijímá, že v takových případnostech nullum negotium geritur, takže koncedent, požaduje věci nazpět, nemůže vedle žaloby vlastnické nebo possessorní podle §§ 345, 346 užíti žaloby z kontraktu, nýbrž jen kondikce. Proti těmto případnostem se kladou ony, ve kterých úmysl zříditi právo užívací byl a případnosti ty se počítají ke kommodátu bez rozdílu, zdali užívací doba byla určena přímo nebo nepřímo čili nic, po případě, zdali odvolání bylo vyhraženo čili nic. V těchto případech se však poskytateli užívání odpírá proti uživateli ochrana possessorní.
Občanskému zákonníku odpovídá patrné výklad prvý. Ne-li jinaké důvody, tož sama skutečnost, že se bez jakýchkoli komentářů mluví o výprose (prekariu), ukazuje, že redaktoři mínili recipovati římské prekarium. Než při revisi textu nerozhoduje zřejmě tato věc, nýbrž otázka, zdali spořádání, jaké má občanský zákonník, jest účelné čili nic.
Jak je patrno z toho, co bylo pověděno výše, shodují se obě výše uvedená mínění naveskrz, pokud se týká otázky, jak nakládati smlouvou, kterou bylo propůjčeno bezplatné užívání, ale Jakže užívací doba nebyla určena ani přímo ani nepřímo. Rozdíl vězí jen v poměru k §§ 345, 346. Prvé mínění propůjčuje koncedentovi proti uživateli possessorní ochranu, druhé mínění mu tuto ochranu odpírá. De lege lata má, jak bylo pověděno, patrně pravdu mínění prvé, ale lze říci, že našemu právnickému citu se jeví něčí possessorní ochrana proti osobě, které onen sám byl detenci pustil, anomalií. Ony důvody, které přiměly praetora, aby přiznal koncendentovi proti prekaristovi ochranu possessorní (sr. o nich Mommsen Römische Geschichte I. str. 805 sl., II. str. 805 sl., III. str. 497 sl.; Schey OV. str. 276 sl.) nedopadají již dobře na soudobé poměry sociální.
S druhé strany jest uznati, že i u nás se vyskytují a to dosti zhusta poměry, které bychom mohli nazvati soudobým prekariem a na jaké se hodí possessorní ochrana podle § 345, § 346. Poměry ty se týkají spíše věcí nemovitých než movitých. Sluší vzpomenouti různých těch tabulek povolujících průchod, cestu a t. p. do odvolání. Zde jistě se hodí possessorní ochrana proti uživateli, který to, co se mu dovoluje s úslužnosti, bez úmyslu vzíti na sebe povinnost, snaží se obrátiti v trvalé právo (§ 345 sr. i § 1464). A zde také vskutku v nejčetnějších případeh nepůjde o smlouvu.
Výsledkem těchto úvah je snaha, způsobiti textem navržených paragrafů, aby smlouvy, kterými bylo bezplatně propůjčeno užívání věci, mohly býti počítány vesměs ke kommodátu, bez rozdílu, zdali užívací doba byla určena přímo nebo nepřímo čili nic. Tím pak je dáno, že smlouva, při které užívací doba nebyla určena ani přímo ani nepřímo se neurčuje jako prekarium a že odpadne vztah této smlouvy k §§ 345, 346.
Dáti nějaká zvláštní ustanovení o instituci, která byla výše nazvána soudobým prekariem, není potřebí. Ustanovení normativního rázu by to být nemohla, protože jde o akty bez právních následků. Vytýkati však, že vedle propůjčeného užívání, které náleží k pojmu půjčky a tedy právní instituce, se vyskytují jiná, která právních následků nemají, příčilo by se moderní technice zákonodárné, jak se o tom již několikráte stala zmínka.
Textové změny, které jsou důsledkem těchto úvah, jsou naznačeny při jednotlivých paragrafech.
K § 971. 1. Slovo »übergeben« bylo vyjádřeno slovem »přenechati«, zejména proto, aby jím byly lépe postiženy případnosti, ve kterých vypůjčitel nevejde v detenci půjčené věci, jak tomu bývá zhusta při nemovitostech.
2. Slova »unverbrauchbare Sache« byla ponechána beze změny, ačkoli je jisto, že předmětem půjčky mohou býti i věci spotřebitelné, jen když se propůjčují k takovému užívání, při kterém po vykonaném užívání mohou býti vráceny neporušeny (vybrané ovoce k výzdobě stolu). Než právě uvedená neshoda definice půjčky s jejím pojmem nebyla nikdy důvodem nějakých pochybností nebo obtíží, kdežto korrektura oné definice by činila nutným vyjádřiti se způsobem dosti obšírným, aby snad nebyla setřena správná mez mezi půjčkou a zápůjčkou.
3. »Auf eine bestimmte Zeit« se vyjadřuje slovy »po nějaký čas«, Důvodem jsou tu výklady obsažené v úvodních poznámkách. Slova »auf eine bestimmte Zeit« nebyla vlastně nikdy přiléhavá, ježto, když věc se přenechává k užívání tak, že byl jen vyjednán účel, ke kterému se věc propůjčuje, nelze říci, že se přenechává užívání na učitou dobu. Tím méně lze zachová ti postulát určitosti doby, když navrhujeme, aby ke kommodátu byly počítány i případnosti, kdy byla věc přenechána k užívání tak, že nebyla ani vyměřena užívací doba ani vyjednán účel, k jakému se věc přenechává, ať již pak bylo řečeno, že se užívání přenechává do odvolání, či to řečeno nebylo.
4. Slovo »bloss« bylo vynecháno. Přípravné práce k obč. zák. ukazují zřejmě, že slovo »bloss« bylo položeno protivou k postoupení věci samé v §ech 938, 983 a nikoli protivou k povolenému frui a nepochybovalo se vlastně nikdy, že půjčka je tu také tenkráte, když bylo propůjčeno bezplatné frui. Zdali pak bylo v konkrétním případě propůjčeno pouhé uti či také frui, jest posouditi podle okolnosti, a § 971 mluvě o pouhém užívání, neměl jiného významu než že se ho užívalo jako vykládacího pravidla potud, že v pochybnostech se bylo rozhodnouti pro pouhé uti. Takového speciálního pravidla však není potřebí, hledíc k všeobecnému vykládacímu pravidlu § 914, s nímž ostatně ani by nemusilo býti ve shodě.
5. ad vocem slova »Sache« nebyl učiněn pokus legislativně řešiti otázku, zdali a jak dalece věci vyloučené z obchodu mohou býti učiněny předmětem půjčky (sr. Schey О.V. I. str, 193 sl.) a zdali a jak dalece jsou předmětem půjčky práva (sr. Schey na u. m. str. 199 sl.). Jde tu o otázky dosti subtilní, nesnadno postižitelné slovem zákona, a lze vysloviti naději, že nauka i praxis dovedou jíti správnou cestou jako dosud.
K §§ům 972, 973, 974. 1. Druhá věta § 972 byla vložena do § 973, kam náleží podle rubriky. Neboť druhá věta mluví již o povinnosti věc vrátiti a o tom, jak ukazuje rubrika před § 973, jedná teprve tento paragraf a paragrafy další.
2. V § 974 byla vypuštěna slova »so entsteht kein wahrer Vertrag, sondern ein unverbindliches Bittleihen (Prekarium) und«. Tím má býti pověděno tolik:
a) že smlouva, kterou bylo povoleno bezplatné užívání věci »nespořebitelné«, při které však nebyla ani vyměřena užívací doba, ani vyjednán účel, k jakému se věci má užiti, je půjčkou právě tak, jako smlouva, kterou se zabývá § 973 (rozšířený o dosavadní druhou větu § 972),
b) že k této smlouvě, o které jedná nový § 974, nesluší vztahovati §§ 345, 346 obč. zák., takže ani kommodant, který půjčil věc na neurčitou dobu do odvolání atp., nemá proti kommodatáři processní ochrany,
c) naproti tomu se v § 974 nepovídá nic o oněch případnostech, které byly ve všeobecném úvodu nazvány soudobým prekariem, a které lze postihnouti namnoze slovy »usus ex iure permissionis seu familiaritatis«. O tomto nejuristickém fenomenu nedávají se tu ustanovení vůbec a pokud by někdo, komu bylo dáno takové dovolení věci užívati, chtěl z toho pro sebe dovésti práva, platí §§ 345, 346.
K § 978: byla vložena slova mající vztah k užívání řádnému. Vypůjčitel se prohřešuje proti převzatým povinnostem nejen, když užívá půjčené věci jinak, než jak bylo vyjednáno, nýbrž i když sice nejedná proti klausulím smluvním, ale užívá věci tak, že se to příčí zásadám poctivého obchodu. Dodatek ten by snad ani nebyl nutný a činí se jen, hledíc ke změnám navrženým v § 982, jenž v nové versi nemá již slov »Missbrauch« a »Übertriebenei Abnützung«. K § 980: slovo »Wert« se vyjadřuje slovem »náhrada«, jen z důvodů stylistických. Lze sice říci, že jest nahraditi hodnotu (spíše cenu), ale říci, že se skládá hodnota věci, nebylo by patrně správné úsloví. Sr. i Schey О. V. I. str. 235 sl, jenž nevšímaje si těchto linguistických otázek uvádí § 980 pod heslem »wenn nach geleistetem Geldersatze die verlorene Sache wiedergefunden wird«. Jakékoli změny věcné navržená stylisace zavěsti nemíní.
K § 981: byla škrtnuta slova »doch werden sie ihm gleich einem redlichen Besitzer vergütet«, Přijímá se vůbec v dosavadní nauce, že ona slova nesluší vykládají tak, jakoby náhrada za kromobyčejný náklad udržovací náležela vypůjčiteli jen tenkráte, když výsledek učiněného nákladu v době vrácení ješte trvá. (Sr. § 331 slova: »nach dem gegenwärtigen Werte«.) Takovému výkladu brání slova »inzwischen vorschiessen« v § 981, jež ukazují, že výlohami, o které jde, vypůjčitel půjčitele jen zakládá, a svědčí výkladu, že k vypůjčiteli jest hleděti jako k jednateli bez příkazu § 1036 in f. Slova »gleich einem redlichen Besitzer« se vysvětlují tak, že v době, kdy byl redigován § 981, ustanovení o náhradě nákladů poctivému držiteli neobsahovala dosavadního omezení. (Sr. Ofner II., str. 37 sl., sr. však zap. hal. zák. II., § 53; sr. dále Stupecký na u. m. str. 682 sl., p. 28).
Důvodu, proč by se mělo nakládati s kommedatářem jinak (nepříznivěji) než s každým jiným nepřikázaným jednatelem, nelze se dohlédnouti, a bylo tedy dodatek, hledící k poctivému držiteli škrtnouti. Nebylo by arci nemožno, nahraditi vyškrtnutá slova jinými, na př., že se náklady zmíněné v § 981 nahražují kommodatáři jako jinému nepřikázanému jednateli. Ale není to nutno, hledíc k tomu, že i nový § 981 mluví o prozatimním zapravení nákladů, čímž je již také pověděno dostatečně, že za ně může pohledávati náhrady.
K § 982. 1. § tento stanoví 30denní ohlašovací lhůtu pro nároky půjčitelovy na náhradu škody, která vzešla nepřístojným užíváním věci a pro nároky vypůjčitelovy v příčině mimořádných nákladů udržovacích (§ 981). Nelze se dohlédnouti důvodů, proč by ustanovená preklusivní lhůta měla platiti jen o těchto výslovně uvedených nárocích a nikoli o nárocích jiných, které se mohou vyskytnouti ex occasione půjčky, t. j. zejména o nároku na náhradu škody vzniklé prodlením půjčitelovým a o nároku vypůjčitelovu na náhradu škody, která mu vznikla zaviněním půjčitelovým. Sr. k tomu Stupecký na u. m. str. 689, kdež je také dosvědčeno, že se v nauce text § 982 generalisuje a že se vztahuje na všechny nároky, ke kterým dala podnět smlouva o půjčku, mimo nárok na vrácení věci, jenž v § 982 nepřichází v úvahu, ježto týž paragraf předpokládá, že věc již byla vrácena. Proto bylo dáno v § 982 všeobecné ustanovení podle § 967 posl. věty.
2. Jinak bylo ponecháno textování, které naznačuje, že v § 982 a tudíž stejně v § 967 nejde o lhůty žalobní, nýbrž o lhůty ohlašovací. Stupecký na u. m. str. 689, vykládaje o § 982, praví přesvědčivě:
»Stupecký, J., X, P. 24 (X), s. 689«
Naproti tomu by nebylo místno, hledíc k přátelskému rázu, jaký má půjčka a zhusta také smlouva schovací (aspoň bezplatná), vyměřiti kratičkou lhůtu žalobní. Zhusta teprve pozdější doba ukáže, že nelze pomýšleti na přátelské vyřízení přátelského negotia.
Hlava [20].
Půjčka.
O pojmu půjčky.
§ Přenechá-li se někomu bezplatně věc nezužívatelná k dočasnému užívání, stane se smlouva o půjčku. Smlouva, kterou někdo druhému slíbí, že mu věc půjčí, nepřenechávaje mu zároveň užívání, sice zavazuje, alé není to smlouva o půjčku.
O právech a povinnostech vypůjčitelových,
1. pokud se týká užívání;
§ Vypůjčitel nabývá práva, věci užívati řádně nebo umluveným způsobem.
2. pokud se týká vrácení;
§ Projde-li smluvená doba, je vypůjčitel povinen, tutéž věc navrátiti. Nebyla-li doba určena, bylo-li však ujednáno, k jakému účelu se má věci užívati, je vypůjčitel povinen s užíváním neprodlévati a věc, pokud možno nejdříve vrátiti. § Nebyla-li smluvena ani doba, po kterou, ani účel, ke kterému se má věci užívati, může půjčitel žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo.
§ Vzejde-li spor o trvání užívací doby, náleží na vypůjčiteli, aby dokázal, že má právo věci užívati dále.
§ Měl-li by půjčitel sám věci někomu půjčené nevyhnutelně zapotřebí, dříve než prošel čas nebo se skončilo užívání, ke kterému byla věc přenechána, nemá nicméně práva, nebylo-li to výslovně vymíněno, věc dříve vzíti nazpět.
§ Vypůjčitel má vůbec právo, věc vypůjčenou vrátiti i dříve než projde smuvená doba; bylo-li by však půjčiteli obtížno, kdyby se věc vrátila předčasně, tedy se to proti jeho vůli nestaň.
3. pokud se týká poškození;
§ Užíval-li by vypůjčitel věci jemu půjčené jinak, než bylo umluveno, nebo, nebylo -li nic umluveno jinak, než odpovídá pravidlům poctivého obchodu; nebo dovolil-li by o své újmě jinému jí užívati, je z toho půjčiteli práv a půjčitel může věc žádati ihned nazpět.
§ Byla-li by půjčená věc poškozena nebo zmařena, je vypůjčitel povinen tak jako schovatel nahraditi nejen škodu, kterou způsobil svou vinou, nýbrž i škodu, ke které dal podnět protiprávním jednáním (§ [965]).
§ Zaplatil-li vypůjčitel náhradu za věc ztracenou, nenabude tím práva, když se věc zase najde, ji proti vůli vlastníkově podržeti, je-li vlastník hotov vrátiti náhradu, kterou za ni dostal.
4. pokud se týká nákladů na zachování věci.
§ Náklad, který s sebou obyčejně přináší užívání věci, nese vypůjčitel ze svého. Kromobyčejný náklad na zachování věci nechť zapraví vypůjčitel prozatím, nemůže-li nebo nechce-li věc postoupiti půjčiteli, aby si ji opatřil sám.
Časové omezení vzájemných pohledávek.
§ Vzájemné pohledávky půjčitelovy a vypůjčitelovy musí býti ohlášeny do třiceti dnů, počítajíc od navrácení věci, jinak by žaloba neměla místa. Příloha „Právníka“, 1921.
K hlavě 20.
K § 983. 1. Žе definice, jakou má obč. z. o zápůjčce, je velmi vadna, je dobře známo (sr. již Unger I. str. 406 sl.; pak Schey OV. I. str. 15 sl., Krčmář Sborník XV, str. 359 sl.) a nejde tu jen o neúplnosti nebo nejasinosti, jako v definicích jiných, nýbrž přímo o to, že jsou v definici uvedeny nesprávné znaky. Definice, jaké mají na př. § 607 obč. z. pro říši něm. nebo § 1082 uh. osnovy, jsou o málo lepší.
Bylo uvážiti, zda-li by nebylo vhodno nahraditi § 983 ustanovením zcela novým, obsahujícím definici moderní, na příkl. Scheyovou (na n. m. str. 18), jež zní: »Zápůjčka je smlouva, kterou se kapitál přenechává jinému k užívání na čas.« Definici tu lze prohlásiti za přesnou, t. j. vyhovující s hlediska diakritického. Než upustili jsme od myšlenky přijmouti tuto definici. Hledíme-li k významu definice v zákonníku, kterýžto význam lze spatřovati jedině v tom, že definice přibližuje obsah zákonníku porozumění i osob práva neznalých nebo aspoň méně znalých, nebylo by místno koncipovati definici, která, má-li jí býti porozuměno, sama potřebuje výkladu. V našem případě jde o definici, která operuje slovem kapitál, jež je vůbec mnohoznačné, a užívá ho ve smyslu neobvyklém, který by bylo nutno objasniti, snad další větou příslušného paragrafu. Proto se rozhodla komise učiniti pokus o úpravu dosavadní definice ve směrech, kde je toho nutně zapotřebí.
2. Definice byla pozměněna v těchto směrech:
a) slovo »übergeben« bylo nahraženo slovem »přenechati« (sr. již poznámky k § 971), zde proto, aby byly lépe postiženy případnosti, když se, jak říkáme, dává valuta nepřímo, na příkl., když někdo třetí poskytne valutu za zapůjčitele; když valuta se poskytne třetímu na účet vypůjčitelův; když zapůjčitel odevzdá věci s tím, že nemají býti zapůjčeny tyto věci, nýbrž výtěžek, kterého vypůjčitel za ně docílí; nebo konečně, když to, co někdo dluhuje z jiného důvodu, se mu ponechá jako zápůjčka.
b) Slovo »verbrauchbare« bylo nahrazeno slovem »zastupitelné«. Je dávno známo (sr. Unger na U.), že nikoli spotřebitelnost, nýbrž zastupitelnost věcí je důvodem, proč může býti vráceno tantundem ejusdem generis. Věc sice spotřebitelná, ale nezastupitelná, nemůže býti předmětem zápůjčky (sr. literaturu citovanou výše pod č. 1.). Nějaká neshoda s § 971, kdež zůstal znak nespotřebitelnosti, tím způsobena nebude. Věc spotřebitelná, ale nezastupitelná nemůže býti předmětem ani zápůjčky ani půjčky,
pokud by v příčině poslední nešlo o anormální užívání spotřebitelné věci, při kterém se věc neporuší.
c) Slovo »ebensoviel« bylo škrtnouti, hledíc k tomu, že smlouva zůstane zápůjčkou, i když si zapůjčitel vymíní, aby se mu vrátila větší kvantita než jakou byl dal. Přebytek se pak dluhuje z titulu povinnosti úrokové. Sr. již § 5 zák. ze dne 14. června 1868 č. 62 ř. z.
d) Z týchž důvodů byla škrtnuta slova »derselben Güte«, Smlouva zůstane rovněž zápůjčkou, když by si vypůjčitel vymínil, aby se mu vrátila lepší jakost, než jakou byl dal (sr. § 5 cit.) a zajisté by nebylo také závady, aby se vyjednalo, že se zapůjčitel musí spokojiti, když se mu vrátí jakost horší.
e) Škrtnuto bylo slovo »gewisse« (sc. Zeit). Slovo to neznamená a nemá znamenati tolik, jako určitý čas (bestimmte Zeit) sr. § 983 s § 971; vždyť se zhusta vyskytuje zápůjčka na dobu neurčitou. V češtině stačí pouhé substantivum »čas«.
f) Passus »dass er zwar willkürlich damit verfügen könne« bylo nahraženo slovy, »aby jich podle libosti užil«. Účelem zápůjčky jest utendum dare a jím se zápůjčka liší zejména od nepravidelné smlouvy schovací a od kauce v hotových. Slovo užtití, jež zde znamená přibližně tolik jako spotřebovati k svým účelům a tedy něco jiného než v §§ 971 a 1090, nebude snad příčinou pochybností, ježto jednak bylo užito jednodobé formy slovesné, jednak hned z následujících slov bude patrno, v čem užití spočívá, když je povinnost vrátiti tantundem ejusdem generis a nikoli idem.
3. Za to byl ponechán passus, že se mají vrátiti věci stejného druhu. Není arci správné, že by vrácení věcí stejného druhu náleželo k podstatě zápůjčky, jak vychází zejména z §§ 990, 991, ale jednak obsahují nutnou korrekturu paragrafy právě citované, jednak lze konstatovati, že při velké většině zápůjček má vypůjčitel povinnost navrátiti věci stejného druhu, jaké byl obdržel, takže definice nám podá obraz pravidelné zápůjčky. Anormální objekty, kterými se zabývají §§ 990, 991 bylo by možno zahrnouti jen pod definici, která, jako definice Scheyova, pojmu zápůjčky neobjasňuje.
4. K § 983 byl připojen nový odstavec o formě zápůjčky mezi manžely. Zákon z 25. července 1871 č. 76 ř. z. počítá zápůjčky mezi manžely ke smlouvám, které vyhledávají notářského spisu. Důvodem tohoto ustanovení je snaha chrániti věřitele. Bylo sice ukázáno (Schey na u. m. str. 87 sl.), že není vhodným prostředkem k cíli a že vůbec nemá valného významu. Než zcela bez významu snad přece není a má význam aspoň potud, že brání fingovati dodatečně zápůjčky, které by se vymkly ze lhůt stanovených právem odpůrčím. Proto bylo ustanovení ponecháno a převzato jako druhý odstavec § 983.
5. Ustanovení starých zemských dekretů, prohlašujících neplatnými zápůjčky, dané vojenským poddůstojníkům a mužstvu (sr. nař. z. 2. 6. 1753, častěji republikované) nebyla pojata do zákona, ježto soudobým poměrům již neodpovídají.
K § 984. Klassifikace obsažená v tomto paragrafu byla ponechána, ježto upozorňuje na důležité skupiny zápůjček. Text sám byl pozměněn a to
1. Počátek prvé věty dosavadního textu míní rozeznávati mezi zápůjčkami peněžnými a jinakými (nepeněžnými), ale nerozeznává správně. Jak ukazují §§ 990, 991, neliší se zápůjčka peněžní od nepeněžní tím, co se zápůjčkou dává, nýbrž tím, co se dluhuje. Praví-li se tedy, že zápůjčka se dává buď v penězích (patrně zápůjčka peněžní) nebo v jiných spotřebitelných (recte zastupitelných) věcech (patrně zápůjčka nepeněžná), není to správné, ježto §§ 990, 991 uvádějí dva případy, ve kterých se zápůjčka peněžitá dává v jinakých předmětech než peněžních. Proto se v navrhovaném textu praví stručně, že jest rozeznávati zápůjčky peněžní a nepeněžní. Pojmy obou jsou pak určeny v §§ dalších, z nichž vychází, že zápůjčkou peněžní je taková, při které se ex mutuo dluhují peníze, zápůjčkou nepeněžnou taková, při které se dluhují jinaké věci zastupitelné.
2. Druhá věta byla vypuštěna prostě proto, že úplatnou zápůjčku nikdo nenazývá smlouvou úrokovou či úročnou. Nepodařilo-li se občanskému zákonníku prosaditi za více než sto let tuto terminologii, není naděje, že by se to podařilo zákonníku revidovanému a není vlastně ani příčiny, proč by měla zápůjčka úplatná míti vlastní jméno. Ona druhá věta není snad nic jiného než reminiscence na to, že římské mutuum, jež bylo vzorem naší zápůjčce (zápůjčka je v zákonníku mezi smlouvami bezplatnými) bylo naturaliter bezplatné a že zápůjčka úplatná (zúročitelná) měla své vlastní jméno, totiž fenus (sr. Heyrovský System str. 669 sl.).
K § 985. Tento paragraf určuje pojem zápůjčky peněžní, ale určuje jej nejasně. Ze souvislosti s §§ 986, 990, 991, sluší, jak již bylo pověděno, vysouditi, že peněžní zápůjčka je tu tehdy, když se ex mutuo dluhují peníze, a úkolem § 985 je tudíž vytknouti, že při těchto peněžních zápůjčkách může býti valuta dána v objektech, které nejsou penězi nebo aspoň nejsou res eiusdem generis jako ony, které se mají vrátiti.
Hledíc k tomu, byl, aby nevznikly pochybnosti, § 985 textován tak, že praví, co při zápůjčce peněžné může býti dáno (jako valuta), nikoli, co může býti jejím předmětem. Slovo předmět je mýlivé potud, že nepovídá jasně, zda-li chce postihnouti to, co se dává, či to, co se dluhuje. Schey na u. m. str. 108 sice vytýká, že otázka »v jakých objektech lze zápůjčku peněžnou dáti?« není, hledíc k případnostem indirektního poskytnutí valuty, položena správně; a soudí, že se sluší ptáti, »v jakých objektech může býti zápůjčka peněžná vyjádřena? Než toto slovo při nejmenším nevystihuje jasně, co jím má býti vystiženo, nehledíc ani k tomu, že souvisí s některými thesemi Scheyovými, o kterých promluvíme níže a se kterými nebude se možno sjednotiti. Byla tudíž dána přednost slovu, které je jasné a jednoznačné, ač snad nedopadá na některé méně významné případnosti. Z důvodů pak, které budou patrny výše, byl sloučen § 985 v jediné ustanovení s paragrafem následujícím.
Všeobecná upozornění k §§ 986 sl.
Aby při čtení následujících řádek nevznikly pochybnosti, na které zápůjčky se vztahují §§ 986 sl. (resp. §§ je nahražující), sluší míti na zřeteli, že tato ustanovení právě tak jako veškerá ostatní ustanovení se vztahují na ony skutkové podstaty, které náležejí pod ustanovení obč. zák. podle ustanovení mezinárodního práva soukromého, obsažených v našem obč. právu. Jaká tato ustanovení budou, není dnes ještě jisto, ale, aby nevznikly pochybnosti, je nutno připomenouti, že zápůjčkami spadajícími pod ustanovení obč. zák, nemusí býti snad jen zápůjčky, jejichž platební místo je v tuzemsku, a že tedy zde, beze zřetele k ustanovením mezinárodního práva soukromého, se můžeme zabývati i zápůjčkami, jichž platební místo je v cizině sr. níže.
K § 986. Starý § 986 se dovolává zvláštních ustanovení, daných o tom, zda-li je přípustno uzavříti (dáti?) zápůjčku v kovových penězích a o tom, v jakých penězích danou zápůjčku je splatiti. Také za dnešních poměrů je nutno přihlédhouti k podobným ustanovením, ale byl zvolen text. který se ve dvou směrech odchyluje od textu dosavadního.
1. Zcela ve shodě s tím, co bylo pověděno při §§ 984, 985, zabývá se nový § 986 jen otázkou, v jakých penězích může býti peněžná zápůjčka dána a řešení otázky, jak jest danou zápůjčku splatiti, přenechává paragrafům dalším. 2. Hledíc k tomu, že podle ustanovení u nás nyní platných lze pokládati za vyloučené, aby zápůjčka byla dána v kovových penězích nebo cizích valutách (sr. nař. vlády ze dne 6. března 1919 č. 113 sb. z. s.), bylo do rámce obě. zák. připojiti passus, který by k těmto ustanovením hleděl. Při tom však bylo dáno ustanovení pro případ, že by takových dočasných zvláštních ustanovení nebylo, a byl tedy zvolen postup zcela podle rady Zeillerovy (Ofner II. str. 611): dass in dem Gesetze ohnehin nur allgemein gütige, unwandelbare (!) Rechtsgrundsätze aufgestellt, nicht aber solche Verordnungen aufgenommen werden können, welche bloss auf vorübergehende Verhältnisse und ganz ausserordentliche Zeitumstände passen.
K §§ 987—989. Ustanovení tato byla nahražena ustanoveními novými (a—f). Jako motivace těchto nových ustanovení stůjž zde toto:
1. I pokud se týká splacení zápůjček, sluší míti především na zřeteli ustanovení bránící obchodu s raženým kovem a cizími valutami. Jich se tedy dovolává § b. Vedle toho bylo dáno ustanovení intertemporální, hledící k zápůjčkám kontrahovaným před tím, než nový obě. zák. vstoupí v platnost (§ d). Ustanovení snad zde není na pravém místě, ale bylo sem pojato hledíc k jeho eminentní důležitosti. Není však vyloučeno, že bude je možno zase vyřaditi, jestliže uvozotvací zákon dá zevrubnější ustanovení o časových mezích ustanovení zákonníka. Dosavadními ustanoveními míní se arci v § b dosavadní ustanovení všechna, a tedy nejen ustanovení z doby rakouské, nýbrž na př. i výše citované nařízení ze dne 6. března 1919.
2. Důležitá otázka o splácení zápůjček zasluhuje úvahy zevrubné a jest také rozřešiti otázku, zda-li obč. zák. tyto věci řeší správně. Dnešní doba s rozvráceným hospodářstvím peněžním je snad více než doby jiné schopna kritisovati ustanovení pozůstávající a posouditi, zda-li tato ustanovení zasluhují jména spravedlivých. Při tom se připomíná, že podle vzoru obč. zák. se tyto otázky řeší sub specie zápůjčky, ježto zde vystupují v celé své ostrosti. Avšak právě tak, jako v původním textu obč. zák. jím byl přisuzován §§ 987—989 ráz ustanovení sahajících přes hranice zápůjčky, lze podobnou povahu přisouditi i ustanovením, která se nyní navrhují na místo starých.
3. Obč. zák., jednaje o splacení zápůjček peněžních, rozhoduje dva případy:
a) co platí, když bylo platně ujednáno, že se má platiti v určitých penězích, a to v těch, ve kterých byla zápůjčka dána, Případ je rozřešen v § 987, ale kuse, Ustanovuje se tam totiž jen o quale, v jakém je zápůjčku splatiti (t. j. v týchž penězích), nikoli o quantum (t. j. o tom, kolik těch peněz se má poskytnouti ke shlazení dluhu). Poslední otázka jest arci rozhodnuta v § 983 slovem »ebensoviel«.
b) co platí, když došlo na změnu valuty. § 988. O případě převážně praktickém, t. j. v případě, že ve valutovém zákoně jsou stanoveny přepočítací sazby, se § 988 nezmiňuje a vytýká jen (nehledíme-li k zákonným změnám peněz, které se nedotýkají vnitřní hodnoty), že se má zaplatí ti tolik, aby to, co se vrací, se rovnalo hodnotou tomu, co bylo zápůjčkou dáno.
4. Tážeme-li se, jak kusá ustanovení obč. zák. doplniti a vadná modifikovati, je řešiti základní otázku, zdali se doporučuje dáti ustanovení, omezující volnost obchodu. Příkladem mohou býti případy dva: a) zda-li má býti vyloučeno, aby si strany vymínily splacení v určitých penězích, beze zřetele k tomu, v jakých penězích byla zápůjčka dána (§ 987 v souhlase s finančním patentem z 1811 dopustil jen, že si lze vymíniti splacení zápůjčky v určitých penězích, když v týchž penězích byla zápůjčka dána): b) zda-li, když zápůjčka byla dána v určitých penězích a splacení vymíněno v jiných, má býti vyloučeno, aby si strany vyjednaly pevný přepočítací kurs. Na př. bylo dáno 10000 fr. fr., splatno v dolarech a to tak, že za 15 fr. se platí 1 dolar.
Komise, vycházejíc ze zkušeností doby válečné i poválečné, má za to, že podobná omezující ustanovení nemají valné ceny. Síly sociálního života nedají se podvázati a ustanovení, která k tomu směřují, bývají zhusta ustanoveními papírovými. V kritických dobách lze a je dokonce nutno dáti taková ustanovení, omezující volnost obchodu, ale jednak nestačí při takových výjimečných opatřeních sankce práva civilního a to i nejsilnější, jako je nullita právního jednání, ježto namnoze selhávají i drakonické sankce práva trestního, jednak, jak bylo již pověděno, chceme do obč. zák. dáti jen ustanovení pro doby normální, nedotýkajíce se výjimečných ustanovení té doby platných. Tyto úvahy vedou na to, že se omezujeme v obč. zák. na ustanovení, která rozhodují, co platí o splacení zápůjček, když se strany o tom nedohodly vůbec anebo když se dohodly jen neúplně. Podle toho bylo dáno ustanovení v § b, že v rámci platných ustanovení lze si vymínit splacení zápůjček v určitých penězích, bez rozdílu, v jakých penězích byla zápůjčka dána, a ustanovení § c, že § ten platí, jen když nic jiného nebylo platně ujednáno. Aby pak nebylo pochybnosti, konstatujeme jako samozřejmé, že korrektury jednání hospodársky škodlivých jsou obsaženy ve vyřízených již všeobecných ustanoveních o jednáních lichvářských a o laesio enormis, jež platí i při zápůjčkách.
V § с stojí především ustanovení, že byla-li dána zápůjčka v určitých penězích a splacení bylo ujednáno nebo má se podle zákona státi v týchž penězích, ale nebylo ujednáno nic o quantum, dluhuje se, nehledíc k úrokům, tantundem, t. j. že se má vrátiti tolik, kolik bylo dáno. Ustanovení je snad zbytečné, ježto samozřejmé, ale hledíc k tomu, že § 983 nemá již slova »ebensoviel«, nebude snad navržené ustanovení na škodu.
Co do případností jiných, bude s prospěchem, povšimneme-li si, jak se tyto případnosti řešily doposud. Nejobšírnější a nejdůkladnější výklady má o těchto věcech Schey O. V. I. str. 108 sl., jenž rozeznává takto:
a) jaké peníze a kolik dluhuje vypůjčitel? (sumu dluhovanou označujeme písmenou D).
b) jakými penězi je platiti a kolik jich je vypůjčitel povinen dáti, aby D bylo shlazeno? (sumu platební označujeme písmemou P).
Předpokládaje, že zápůjčka je splatna v tuzemsku, odpovídá Schey
ad a: α,) byla-li dána zápůjčka v měně zemské (zákonné), rovná se D sumě skutečně dané (dal-li někdo 1000 Kč zápůjčkou, dluhuje 1000 Kč);
ß) byla-li zápůjčka dána v jiných penězích, rovná se D sumě měny zemské, kterou obdržíme, když přepočítáme peníze skutečně dané na měnu zemskou podle kursu měny zemské (na místě platebním a v den, kdy zápůjčka byla dána) k penězům skutečně daným. Na př. zápůjčka byla dána 100 dolarů. Platební místo Praha. Den, kdy zápůjčka byla dána 1/2 1921. D —x Kč podle pražského kursu dolarů dne 1/2 1921. Byl-li 1 : 80, je D = 8000 Kč.
ad b) Má-li se platiti v měně zemské, platí se nominálem sumy dluhované. Má-li se platiti v penězích jiných, platí se podle kursu měny zemské na místě platebním, v den, kdy se zápůjčka splácí.
Jsou tedy čtyři varianty:
A) Byla-li dáma zápůjčka v měně zemské (na př. 1000 Kč) a má se podle úmluvy platiti v měně zemské anebo o splacení nebylo nic umluveno, tedy, jak D, tak P—1000 Kč.
B) Byla-li dána zápůjčka v penězích jiných (na př. 100 dolarů) a je splatna v Kč anebo není o splacení nic ujednáno D i P = X Kč, tedy na př. při kursu 1 : 80 = 8000 Kč. C) Byla-li dána zápůjčka v měně zemské (na př. 1000 Kč) a má-li býti placena v dolarech, D = 1000 Kč; P = x dolarů. Je-li kurs dolarů v době splatnosti 1:75, rovná se P = 1000/75 = 13,33 dol.
D) Byla-li dána zápůjčka 1000 marek ř. a má-li býti splacena v dolarech, tedy D = X Kč podle kursu marky, kdy byla zápůjčka dána, na př. při kursu 1 :1,2 = 1200 Kč. P=X dolarů podle kursu Kč k dolaru v době splatnosti. Je-li kurs 1: 75, P= 16 dolarům.
Scheу uvádí vesměs příklady, kde platební místo je v tuzemsku, a tak byly také voleny příklady naše. Musíme však říci, že stejné platí, když platební místo je v cizozemsku, jen když (hledíc k tomu, co bylo pověděno úvodem k § 986) jest zápůjčku posuzovati podle ustanovení obč. zák., přihlížíme-li k ustanovením mezinárodního práva soukromého, obsaženým v obč. zák. Dosud bylo ono ustanovení hledící k místu platebnímu obsaženo v § 905 odst. 1. 2. věta. Komise sice navrhla, aby ono ustanovení bylo škrtnuto, takže se octne stejné ustanovení jinde než v § 905, t. j. mezi ustanovení mezinárodního práva soukromého jako ustanovení o místních mezích zákonů valutních. Kdyby se tak mimo nadání nestalo, bylo by § 905 restituovati. Pro jistotu obsahuje § slova »v místě platebním«. Za této situace platí, že zápůjčky peněžní splatné v tuzemsku jsou splatny v Kč jak tehdy, když splacení bylo vymíněno Kč, tak tehdy, když o splacení nebylo vymíněno víc. Zápůjčky splatné v cizině jsou za obdobných okolností splatný v měně místa platebního, pokud jde o zápůjčky s hlediska mezinárodního práva soukromého, upravené obč. zák.
Všecky čtyři případy uvedené výše pod A—D řeší Scheу podle zásady: Stoupá-li měna zemská (měna místa platebního), je to výhoda věřitelova, klesá-li, je to jeho nevýhoda, čili jinak, stoupá-li měna zemská, obdrží věřitel více (podle hodnoty) než byl dal, klesá-li, obdrží méně než byl dal.
Byla-li zápůjčka dána v měně zemské a má-li jí býti splacena, není arci pomoci. Není možno dáti ustanovení, že by s mělo při splácení zápůjčky zkoumati v každém jednotlivém případě, kolik representuje to, co bylo dáno, a to, co má býti vráceno, podle nějakého měřítka zahraničního (a kterého? liber, dolarů?) nebo domácího (a kterého? cukru, mouky?).
I případ druhý (B), t j., když byla zápůjčka dána v jiných penězích než měně zemské, ale má býti splacena v měně zemské, lze řešiti bez rozpaků podle návodu Scheyova. Obdržel-li jsem 1000 marek zápůjčku dne 1./2. 1921 splatnou v Kč, mohu, Příloha "Právníka" 1921.
je-li kurs 1 : 12 říci, že jsem obdržel zápůjčkou 1200 Kč, o touto sumou se osvobodím.
Pochybnosti však vzbuzují případy třetí a čtvrtý (výše С i D). Obdržel-li někdo dne 1./2. 1921 1000 Kč splatných v dolarech, je to tak, jako kdyby byl obdržel sumu dolarů, rovnající se hodnotou 1000 Kč podle kursu dme 1./2. 21 (při kursu 1 : 75 = 13,33). Není jasno, proč má, když hodnota Kč do 1./7. (den splatnosti) stoupne, věřitel obdržeti dolarů více, když hodnota Kč do té doby klesne, obdržeti dolarů méně. To, že si vymínil věřitel splacení v určitých penězích, znamená, že důvěřoval právě těmto penězům a nikoli penězům jiným. Je tedy spravodlivo, aby měl on zisk a ztrátu z toho, když tyto a nikoli jiné peníze v ceně stoupnou nebo klesnou, intenci stran jistě odpovídá spíše tento odpočet:
1000 Kč dáno při kursu 1 : 75, splatno v dolarech. Zaplatiti jest 13,33 dol., než odpočet:
1000 Kč dáno při kursu 1 :75 splatno v dolarech. V době splatnosti je kurs Kč k dol. 1 : 50. Zaplatiti je 20 dolaru; nebo v době splatnosti kurs 1:100, Zaplatiti je 10 dolarů.
Stejný princip jako v odpočtu, který byl právě prohlášen správným, vězí také v §§ 983, 992. Podle těchto ustanovení platí, že při zápůjčkách, při kterých jest vrátiti stejné věci, jaké se dávají, jest vrátiti tantundem, beze zřetele, zda-li věci v ceně klesly či stouply. Applikujeme-li princip na zápůjčky, které jsou uvedeny výše pod C a D, můžeme zajisté říci:
Dal-li někdo dne 1./2. 21 při kursu dolaru ke Kč 1 : 80 zápůjčku 1000 Kč splatných v dolarech, dal vlastně dne 1./2. 21 12,5 dol. a obdrží tedy těchto 12,5 dol. O případu D v. níže.
Stanovisko Scheyovo k případům C i D dá se vysvětliti jen thesí, že, když někdo dal zápůjčku v Kč nebo v markách, splatnou v Praze v dolarech, dluhuje něco jiného než dolary, t. j. Kč, jež se na dolary jen převádějí. Ale proč bychom neměli argumentovati stejně, když někdo dolary v Praze dal a dolary v Praze má vrátiti? Proč neřekneme, že 1000 dolarů zápůjčkou daných je převésti na Kč podle kursu v den, kdy zápůjčka byla dána (na Př. 1 : 80) a že vypočtenou sumu per 80000 Kč je převésti na dolary podle kursu v den, splatnosti (na př. 1 :70), takže je vrátiti 1143 dolarů. Proč má býti činěn rozdíl mezi tím, kdo dal dolary za dolary a tím, kdo dal marky za dolary? Nebylo tudíž do § с přijato ustanovení, které by řešilo výše uvedené případy A—D, tak jako je řeší Schey, nýbrž ustanovení jiné. Zkušebním kamenem správnosti navrhovaného řešení se nám zdá skutečnost, že všechny případnosti, které přicházejí v úvahu, postihuje jednotnou formulí; t. j. když byly dány zápůjčkou jiné peníze, než jaké se mají vrátiti, dluhuje vypůjčitel sumu, kterou obdržíme, když přepočteme peníze dané na peníze, kterými je platiti, podle kursu v den, kdy zápůjčka byla dána. Pod tuto formuli hodí se jak případy uvedené výše pod С i D, tak případ, uvedený výše pod B.
Není také zcela dobře pochopitelno, proč Schey výše ad a ß provádí odpočet podle kursu peněz zápůjkou, daných k měně zemské v místě platebním.
Vysvětluje sice věc slovy: Auf den Erfüllungsort muss gesehen werden, denn die wirtschaftliche Bedeutung der bedungenen Leistung kann niaturgemäss nur an dem ebendort geltenden Maasse gemessen werden, der Wert der geschuldeten Summe nur als der Wert an diesem Orte gemessen werden. Ale není opravdu tak zcela jisto, že, když Čechoslovák, jsa na cestách v Holandsku, obdrží od svého obchodního přítele zápůjčku 1000 hzl., by tato suma měla býti oceněna podle kursu hzl. v Praze. Vždyť i podle obč. zák. (§ 305) jest, usouditi o obecné ceně věci podle místa, kde věc je, a po našem soudě je správnější říci, že, když v tomto případě převádím hzl. na Kč, se musím ptáti, kol k Kč znamená 1000 hzl. v místě, kde jsou, než v místě několik set km vzdáleném. Proto stojí v § с na konci slova: na místě, kde se tak stalo.
Dvojité přepočítávání Scheyovo v případě, který byl výše uveden pod lit. D, t. j. že se nejprve to, co bylo dáno, přepočte na měnu zemskou (měnu místa platebního) a že se pak suma takto zjištěná přepočítá na peníze, kterými je zápůjčku splatiti, jest arci nutné a to proto, že měna zemská bude jediným měřítkem, kterým lze obě hodnoty měřiti. Neboť dá-li někdo v Praze zápůjčku v markách a má-li se zápůjčka splatiti v dolarech, nemáme v Praze přímé relace mezi markou a dolarem, nýbrž jen relaci ke Kč a relaci Kč k dolaru, jenže podle toho, co se navrhuje, platí:
a) že se prvé přepočítávání nebude díti podle kursu na místě platebním v den, kdy se zápůjčka dává a druhé podle kursu na místě platebním v den, kdy se zápůjčka splácí, nýbrž že se obojí přepočtení děje podle kursu v den,, kdy zápůjčka byla dána, a v místě, kde se tak stalo;
b) že jde o pouhou početní operaci, a že nelze říci, jakoby i jen okamžik dlužník dluhoval peníze, které jsou měnou v místě platebním. 5. Změny valuty. Ustanovení obč. zák. se zabývají, jak je patrno z doslovu § 988, jen změnou valuty domácí. Ale není důvodu, proč by obč. zák. měl dáti ustanovení jen o těchto případnostech a ne také o změnách valut cizích, při čemž arci zase předpokládáme, že ustanovení obč. zák. platí jen o zápůjčkách, které hledíc k ustanovení mezinárodního práva soukromého v obč. právu obsažených, náležejí pod ustanovení obč. zák. o zápůjčkách.
Hledíme-li ke změně valuty, je jisto, že ani v jediném případě neopomine zákon měnící valutu dáti ustanovení o přepočítacích sazbách, A je stejně nepochybilo, že dluhy splatné v staré měně tuzemské, bude splatiti v měně nové podle relace vyslovené ve valutovém zákoně. Ale není příčiny odmítati ani přepočítací sazby obsažené v cizích zákonech valutních. Dluhuje-li tedy někdo peníze určitého státu, bude po změně valuty dluhovati nové jeho peníze podle ustanovení přepočítacích sazeb. Stačí pak, když tato myšlenka bude vyjádřena slovy »ne jsou-li ustanoveny přepočítací sazby.« (§ e.)
O nepravděpodobném případě, že by přepočítací sazby ustanoveny nebyly, lze se spokojiti obecným ustanovením, jaké má § 988 in f., t. j. že se má zápůjčka splatiti tak, aby to, co se vrací, se vnitřní hodnotou rovnalo tomu, co bylo zápůjčkou dáno.
K § f) (989). § 989 bylo nutno textovati šíře, t. j. podobně,
jako je textován § 248 něm. obč. zák. nebo § 878 uh. osnovy:
Má-li někdo platiti penězi, které v době splatnosti již neobíhají v místě platebním ... Při tom je samozřejmo, že § f je jen doplňkem k § e, t. j. § f platí v jiných případnostech, kdy peníze nejsou v oběhu, než oněch, které jsou upraveny v § e.
Německý obč. zák. ustanovil o věci tak, že jest platiti tak, jakoby peníze, které jest platiti, určeny nebyly. Uherská osnova vytýká, že jest platiti penězi, které vstoupily na místo peněz vzatých z oběhu. Není-li takových, jest zaplatiti v penězích obíhajících, podle kovové hodnoty peněz z oběhu vzatých.
Nerozhodneme-li se napodobiti něm. zák. obč., doporučuje se setrvati při ustanovení § 989 obč. zák. Jde jen o applikac zásady vyslovené v § 988 in f. (nyní § e) a takovouto applikací je právě § 989. Speciální ustanovení obč. zák., jež káže platiti v penězích nejpodobnějších penězům dluhovaným, není jistě nevhodné a bylo tedy zachováno.
K §§ 990, 991. 1. Vnucuje se otázka, zda-li by obě ustanovení neměla býti podstatně změněna. Zcela nepochybně § 991, ale patrně také § 990 souvisí s lichevním patentem z r. 1803 a s jeho ustanoveními o pevných sazbách úrokových. Byly diktovány snahou zabrániti úvěrním jednáním, při nichž by na prvý pohled nebylo patrno, zdali dovolená sazba nebyla překročena a zdali tedy nejde o smlouvu lichvářskou. Proto bylo v § 990 dopuštěno, dátj peněžnou zápůjčku jen v cenných papírech, které mají kurs (sr. níže), a dluhovaná suma se smí určiti jen kursem cenných papírů v den, kdy zápůjčka byla dána; a v § 991 byla prohlášena neplatnou zápůjčka peněžná, která byla dána ve zboží nebo směnkách. Hledíc k souvislosti obou paragrafů s lichevním patentem se vyskytl také názor, že změnou ustanovení o lichvě pozbyly platnosti i §§ 990 a 991 (aspoň poslední). Ježto pak předcházející ustanovení nově navržená (a—f) ponechávají úmluvám stran volnost, pokud nedosahují obecná ustanovení o lichvě a o zkrácení přes polovici ceny, bylo by uvážiti, zdali i §§ 990, 991 nemají býti této myšlence přizpůsobeny a to tím spíše, že hranice mezi zápůjčkou podle §§ 990, 991 a trhovou smlouvou na úvěr jsou jistě velmi pochybny.
Komise se rozhodla oba paragrafy ponechati s některými změnami a sloučené v paragraf jediný, a to z toho důvodu, že jednání, která ony paragrafy reprobují, jsou typickými úvěrními jednáními lichvářskými a není na závadu, když o nich bude dáno ustanovení speciální, platící vedle výše vzpomenutých ustanovení obecných.
Taková speciální ustanovení činí totiž leckdy zbytečným, aby soudce v jednotlivém případě zkoumal, zdali jsou dány skutkové znaky, se kterými operují ona ustanovení obecná, znaky, které se zhusta nedají snadno zjistiti.
2. Případnosti, o kterých mluví §§ 990, 991 jsou podstatně odchylny od onoho, který se často, ač neprávem, nazývá »contractus mohatrae«, t. j. když se odevzdá zboží (cenné papíry) s tím, aby byly prodány a docílený peněžitý zisk byl zápůjčkou, V těchto případnostceh jde o normální zápůjčku peněžitou, která je vůbec dopuštěna a nepodléhá omezujícím ustanovením §§ 990, 991.
3. Co do textu nového § 990 jest poznamenati:
a) slova »öffentliche Schuldscheine« byla nahražena slovy »cenné papíry, znějící na majitele, které mají cenu tržní nebo bursovní«, § 990 mluví jen o veřejných dluhopisech, protože v době, kdy obč. zák. byl redigován, byly v Rakousku »veřejné dluhopisy« (státní obligace) jedinými representanty cenných papírů na majitele obíhajících na peněžním trhu v určitém kursu. Protože pak důvodem, celého ustanovení jest, aby k zamezení lichvy se mohla peněžní zápůjčka, dává-li se v cenných papírech, dáti jen v takových cenných papírech, které bez obtíží, ihned a za cenu obecně známou, mohou býti zpeněženy, byl § 990 textován tak, aby postihl všechny cenné papíry, o kterých to platí. Nauka
ostatně již nyní § 990 tak vykládá, sr. Scheу na u. m. str. 63 sl.
b) že, jak praví dosavadní § 990, zápůjčka daná v cenných papírech může býti splacena v cenných papírech stejného druhu, je pravda, ale nejde tu o zápůjčku peněžnou, nýbrž nepeněžnou, a náleží tudíž tento případ k § 992 a nikoli k § 990. Proto byl příslušný passus vynechán.
Zdali pak, když se dává zápůjčka v cenných papírech, je míněna zápůjčka penělžiná podle § 990, či nepeněžitá podle § 992, není možno rozhodnouti obecným ustanovením, nýbrž jen podle okolností jednotlivého případu. Nebude-li o splacení takových zápůjček ujednáno nic zvláštního, bude se patrně rozhodnouti pro nepeněžnou zápůjčku podle § 992. To naznačuje text navrženého paragrafu, jenž praví: byla-li zápůjčka peněžná sjednána tak atd., což znamená, že bez zvláštní dohody stran nebude zápůjčku, danou v cenných papírech, považovati za zápůjčku peněžnou,
c) V druhé větě bylo vyznačeno jasněji, než jak ustanovuje text dosavadní, co platí o peněžní zápůjčce dané v cenných papírech v prvé větě jmenovaných, když této prvé větě nevyhovuje. Ze dvou alternativ, které jsou možný, totiž, že je buď neplatna smlouva celá, nebo jen smluvní klausule, které se prvé větě příčí, byla zvolena alternativa méně přísná, t. j. že neplatný jsou jen ony klausule. Jako samozřejmé budiž konstatováno zde i hledíc k § 991, že, je-li dán skutkový základ § 879 č. 4 nebo § 934, platí právní následky tamtéž ustanovené.
d) Prvá věta nového paragrafu neříká, že by směla jako suma dluhu býti sjednána jen cena papírů v místě, kde byla zápůjčka dána. Nebude tedy nepřípustno, aby byla na př. prohlášená za rozhodnou cena oněch papírů v místě platebním. Nebylo dobře možno dáti ustanovení tak přísné, hledíc k tomu, že cenné papíry nejsou tak oběžné jako peníze a že tedy snad nemají tržní nebo bursovní ceny na místě, kde zápůjčka byla dána. § с výše má arci ustanovení hledící k místu, kde zápůjčka byla dána, ale nesluší zapomínati, že § с platí jen,, když nebylo nic jiného ujednáno, kdežto § 990 ponechává úmluvám stran volnost jen v mezích velmi úzkých.
e) Na zákonná privilegia hypotečních a jiných ústavů úvěrních, která dopouštějí, aby zápůjčka byla dána cennými papíry vlastní emise, ale takže se dluhuje jejich nominal, bude pamatovati v uvozovacím zákoně.
f) § 991 byl spojen s § 990, a bylo stručně vysloveno, že
zápůjčka tam jmenovaná je neplatna. Jaké jsou další právní následky této neplatnosti, se neříká. Není však nutno, dávati zde nějaká ustanovení zvláštní, stačí zajisté všeobecné ustanovení o právních prostředcích, jaké se propůjčují, když bylo plněno podle neplatné smlouvy (condictio sine causa; § 1435, jenž ustanovuje o této kondikcí, jest arci kusý a bude jej svého času doplniti), jakož jíž dnes se namnoze přiznává, že nárok ustanovený v § 991 je nárokem z obohacení a nikoli nárokem z náhrady škody.
K § 992 by bylo poznamenati jen věc samozřejmou, že při zápůjčkách nepeněžných se nemůže vyskytnouti, že by věci jiného druhu se daly a jiné vracely. Zde platí plně § 983, že k pojmu zápůjčky se žádá, aby bylo vymíněno vrácení věcí stejného druhu, jaké byly dány. O důvodech sr. Schey na u. m. str. 60.
V souhlase s § 983 mluví se i v § 992 o věcech zastupitelných.
K §§ 993—998. Ustanovení ta jsou nahražena všeobecnými ustanoveními o úrocích, zařazenými za § 913.
K § 999. 1. věta tohoto paragrafu je míněna, jako všecky ostatní mimo § 990, 991, resp. ustanovení je nahrazující, jen tak, že platí, když nic jiného není vymíněno. Co se týká věty druhé, je sice komise toho názoru, že § 879 č. 4 kryje dostatečně veškerá škodlivá jednání, kterým chce brániti věta 2. Než hledíc k tomu; že jde o jednání typicky lichvářská, bylo v nich dáno ustanovení zvláštní, jež arci dosahuje i na případnosti, ve kterých by skutková podstata § 879 č. 4 nebyla dána. Co do provenience druhé věty, je podotknouti, že pochází z dv. d. z 24. pros. 1816 č. 1305 sb. z. s., jenže byla prohlášena neplatnou i úmluva; kterou se jako plat za propůjčené užívání kapitálu slibují služby a práce. Druhá věta se týká jak zápůjček peněžních, tak nepeněžních.
K § 1000. § ten jest nahražen ustanoveními o lichvě a specielně § 879 č. 4.
K § 1001. 1) Byl škrtnut, jako ustanovení, který náleží spíše do sbírky formulářů než do zákonníka (Tilsch, Einfluss str. 239) a zní dnes nejvýš triviálně. Schey na u. m. str. 162. Slovy »Vollständiger Beweis« nevytýká zákon nic jiného, než samozřejmou skutečnost, že dlužním úpisem lze vésti jen důkaz o těch modalitách zápůjčky (povinnostech zapůjči tělových), které jsou v něm uvedeny. Zda-li však a o kterých skutečnostech dlužní úpis podává »úplný« důkaz ve smyslu processního práva (§§ 292, 294 c. ř. sd.), t. j. jak dalece nutí soudce, aby tu neb onu skutečnost, uvedenou v dlužním úpise, pokládal za pravdivou, nedovídáme se z § 1001, 1. věty, nýbrž, jak ukazuje 2. věta, z ustanovení práva processního (§§ 292, 294), po případě z ustanovení práva obč. (čl. XXX. uv. zák., c. ř. sd.) civilním řádem soudním (čl. VII. č. 2. uv. zák.) v platnosti zachovaných.
2. Vzniká však otázka, zda-li by nemělo na místo § 1001 býti vloženo ustanovení zákona z 25. července 1871, pokud se týká dluhopisu o zápůjčce mezi manžely.
Zda-li ustanovení to dosud platí, je pochybilo. Průvodní ustanovení staršího práva, pokud nebyla zachována, byla civilním řádem odstraněna a čl. VII. č. 2 se vykládá vůbec tak, že se týká ustanovení, která vyhledávají listinu, zřízenou v určité formě nebo listinu, opatřenou určitými náležitostmi, k platnosti právního jednání. Sr. Ott. Soustavný úvod II. str. 90, Tilsch Einfluss str. 209 sl. Ostatně by citovaný článek uv. zák. svým doslovem nedopadal na listiny zmíněné v zák. z r. 1871, jež jsou listinami veřejnými.
Přes to se lze někdy setkati s tvrzením, že ustanovení zák. z r. 1871 o dluhopisech platí dosud, hledíc zejména k § 55 konk. ř. a § 25 řádu vyrovnacího. Obě ustanovení, ustanovujíce o potvrzení manželovu, že obdržel věno (potvrzení toto se v zák. z r. 1871 vyskytuje rovněž a řády konkursní a vyrovnací chybně citují jen § 1226 obč. zák.), mluví o listině zřízené v zákonné formě.
Hledíc k tomu, formuluje se pak právní situace takto: Dlužní úpis o dané zápůjčce mezi manžely vyhledává dosud formy notářského spisu, jinak nečiní důkazu a bylo by zápůčku prokázati způsobem jinakým.
I kdybychom přiznali správnost této argumentaci, musili bychom přiznati zároveň, že forma notářská v případě, o který jde, nemá vůbec valného významu a zvláště, když hledíme k ustanovení, pojatému jako druhý odstavec do § 983. Z toho důvodu nebylo na místo § 1001 pojato nižádné ustanovení o formě dluhopisu, čímž je pak řečeno, že nový text obč. zák. se přidává k názoru těch, kteří mají za to, že ustanovení zák. z r. 1871, jednající o formě dluhopisu při zápůjčce mezi manžely, bylo civ. ř. sd. zrušeno.
K novému § vloženému na konec oddílu o zápůjčkách peněžních: Zdá se nutným dáti podpůrné ustanovení o výpovědních lhůtách při zápůjčkách aspoň peněžních. Všeobecné ustanovení § 905 zde patrně nevyhovuje. Ustanovení je redigováno podle vzoru § 609 obč. zák. pro říši něm. (Podobně § 1086 uh. osnovy). Pokud se týká výše, která je kriteriem při délce výpovědní doby, byla zvolena suma, odpovídající dnešním poměrům, peněžního trhu. Hlava [21].
(Ustanovení hlavy 21 byla změněna tak podstatně, že v jednotlivých §§ změny nebyly vyznačeny).
O zápůjčсe.
Pojem zápůjčky.
§ Přenechají-li so někomu věci zastupitelné, s tím, aby jich užil podle libosti, aby však po čase vrátil věci stejného druhu, je to zápůjčka. Smlouva tato je rozdílná od smlouvy rovněž zavazující (§ [936]), v níž někdo slibuje, že v budoucnosti, věci zapůjčí.
Zápůjčka mezi manžely vyhledává formy notářského spisu.
Druhy.
§ Zápůjčky jsou buď peněžné nebo nepeněžné a dávají se buď bez úroků nebo pod úrok.
Zápůjčka peněžná.
§ Zápůjčka peněžná se může dáti, pokud tomu nebrání zvláštní ustanovení o obchodu s kovovými a cizími penězi, buď v penězích kovových nebo papírových nebo v cenných papírech.
§ a. Zápůjčku peněžnou je splatiti, když není nic jiného platně umluveno, penězi, které jsou měnou v místě platebním.
§ b. V rámci ustanovení, uvedených v § [986] lze vyjednati splacení zápůjčky v určitých penězích a to bez rozdílu, zda-li byla zápůjčka dána v týchž penězích čili nic.
§ c. Nebylo-li platně vyjednáno, kolik peněz, které se dluhují, má se zaplatiti, dluhuje vypůjčítel, nehledíc k úrokům (§ [ ]), když byly dány stejné peníze, jaké se mají vrátiti, stejnou sumu, jakou obdržel, a když byly dány peníze jiné, než jaké se mají vrátiti, sumu, kterou obdržíme, když přepočteme peníze zápůjčkou dané na peníze dluhované v den, kdy zápůjčka byla dána a na místě, kdy se tak stalo.
§ d. O splacení peněžních zápůjček, které byly sjednány dříve, než tento zákon nabyl působnosti, platí ustanovení dosavadní.
§ e. Dojde-li na změnu měnových zákonů, jest zápůjčky, pokud nejsou ustanoveny přepočítací sazby, splatiti tak, aby to, co se vrací, se rovnalo hodnotou tomu, co bylo dáno.
§ f. Jestliže i mimo případ uvedený v § [e] nejsou v době splacení zápůjčky v oběhu takové peníze, jaké jsou předmětem dluhu, je vypůjčtel povinen uspokojiti věřitele penězi nejvíce Příloha "Právníka" 1921.
podobnými a to takovým počtem, aby věřitel obdržel vnitřní hodnotu toho, co dal, hledíc k době, kdy zápůjčka byla dána.
§. Peněžně zápůjčky mohou býti sjednány tak, že se dají zápůjčkou cenné papíry svědčící majetníku, které mají cenu tržní nebo bursovní, s tím, že vypůjčitel dluhuje sumu peněžitou, rovnající se tržní nebo bursovní ceně, jakou měly ony papíry v době, kdy byla zápůjčka dána. Úmluvy, že dluhuje vypůjčitel jinou sumu, jsou neplatny.
Neplatná je také smlouva, kterou byly dány jako zápůjčka jiné cenné papíry nebo zboží s tím, že se má vrátiti suma peněžitá.
§. Není-li sjednána doba, kdy se má zápůjčka peněžná splatiti, je splatnost závislá na výpovědi věřitelově nebo dlužníkově. Není-li o výpovědi smluveno nic jiného, je výpovědní doba, jde-li o zápůjčku vyšší 5000 Kč, tříměsíční, jinak jednoměsíční. Nejsou-li vymíněny úroky, může vypůjčitel zápůjčku splatiti i bez výpovědi.
Zápůjčky nepeněžné.
§ Při zápůjčkách nepeněžních se dluhují věci stejného druhu, jaké byly zápůjčkou dány, a nezáleží na tom, zda-li v mezidobí v ceně stouply či klesly.
Úroky.
§. Úroky ze zápůjček peněžních se platí stejnými penězi jako jistina.
Neplatna je úmluva, kterou si vypůjčitel vymínil jako plat za poskytnutou zápůjčku požívání nemovitostí, dodávku naturalií
nebo služby a práce.
K hlavě 22.
Úvod.3
Pokud se týká pojmu smlouvy upravené v hl. 22 (smlouvy
zmocňovací), je v nauce hledící k obč. zák. spor:
Převládá mínění, které ze všech nejpřesněji a nejúplněji formuloval Scheу O. V. I str. 446 sl.; (sr. i Dniestraňski Die Aufträge zu Gunsten Dritter I). Hledě k doslovu hlavy 22. a k původnímu doslovu § 1151 sl. snažil se Sсheу dovésti, že zákonník v § 1002 sl. ustanovil o smlouvě, kterou někdo (za plat nebo bezplatně slibuje druhému obstarati jeho věci jeho jménem nebo na jeho účet (Gesehäftsbesorgimg)4, takže jde o smlouvu, kterou někdo slibuje činnost pro druhého (tedy tak jako při smlouvě námezdní), jež sej liší od smlouvy námezdní zvláštní povahou této činnosti: Při smlouvě námezdní jde o činnosti »faktické«, při smlouvě zmocňovací o činnosti, které následkem právního poměru mezi přikazatelem a příjemcem příkazu působí změny v právní sféře prvého (činnosti juristické).
Proti tomu bylo co do obsahu hlavy 22. pověděno především, že skladba je pochybena, ježto zákonník působením doktríny obecného práva nemístně smísil věci velmi rozmanité, zejména propůjčení plné (zástupci) moci se smlouvou, kterou někdo slibuje předsevzíti činnost pro jiného. Že míšení takové je nemístné, ukazuje § 1034, kdež se zástupci moc přisuzuje osobám, které neučinily smlouvy se zastoupeným (poručníku, opatrovníku, otci, manželovi), nehledíc ani k tomu, že lze pokládati velmi odůvodněným učení o abstraktní povaze plné moci, podle kterého plná moc může pozůstávati bez jakékoli povinnosti jednati pro druhého.
Co se pak týká samého pojmu smlouvy zmocňování hájeného Scheyem i jinými, lze poznamenati:
Učení, jež prohlašuje za předmět smlouvy upravené hlavou 22. činnost juristickou, za předmět smlouvy upravené hlavou 26. činnost faktickou, pohybuje se na půdě velmi nejisté, poněvadž rozlišení činnosti juristické od faktické činí velké obtíže, jak ukazuje zejména velmi sporná nauka o právních jednáních, a poněvadž, i když připustíme možnost takového rozlišení, musíme míti na zřeteli, jednak že činnost juristická je také činností faktickou (pošle-li někdo druhého nakoupit, je to, činnost juristická ve smyslu výše uvedeném, ale je to jistě také činnost faktická), jednak, že činnost prima facie jen faktická může býti činností juristickou (vyzve-li někdo druhého, aby uspořádal zásuvky v jeho stole a věci patrně zbytečné odstranil, je to faktická činnost- uklid, ale je v tom zahrnuta i derelikce a tedy činnost nepochybně juristická). Výsledek, této argumentace lze formulovati tak, že se lze sotva dobrati civilně-politických hledisek, která by postulovala, aby smlouvy o poskytnutí dvou druhů činností, které lze rozlišiti jen s velkými obtížemi, byly podrobeny různým ustanovením. (Proti tomu Dniestraňski na u. m. str. 291). K tomu přistupuje, že zákon sám tyto pochybnosti potvrzuje, Z některých jeho ustanovení vychází, že i činnost »faktická« může býti předmětem smlouvy »zmocňovací«. V § 960 se praví, že schovatel, když mu bylo uloženo kromě opatrování věci ještě konání další, se má posuzovati »jako zmocněnec«, a nic se tu nerozlišuje, zda-li toto další jednání je faktické či juristické. Sr. i § 837 а k tomu Stupecký Versio in rem pozn. 256 a Sborník III. str. 143 sl. S druhé strany pak nasvědčují §§ 1027 sl., že něčí povinnost, vykonati nějakou činnost jako zástupce druhého, může býti důsledkem smlouvy námezdní.
Dále padá na váhu, že bychom, vykládajíce hlavu 22. způsobem výše uvedeným, dospěli k tomu, že obč. zák. zná sice dva smluvní typy, jejichž předmětem je činnost pro jiného, které se liší povahou oné činnosti, ale nemá ustanovení o smlouvě, kterou někdo slíbil bezplatně vykonati činnost faktickou, ačkoli jinde klade zákonník proti sobě typy smlouvy bezplatné a úplatné (darování—trh ; půjčka—nájem a pacht) a ačkoli typy smluv bezplatných a úplatných vyhledávají různé úpravy s hlediska civilně-politického. Seznáváme pak rozborem hlavy 22., pokud její ustanovení jednají o právech a povinnostech stran, jakož i o skonání smluvního poměru a pokud se liší od paralelních ustanovení v hlavě 26., že se hodí na smlouvy bezplatné (sr. zejména §§ 1020, 1021 a contr. §§ 1155, 1160 pův. textu; pak § 10145).
Uvážíme-li konečně historické důvody formace hl. 22, poznáme, že smlouva zmocňovací, jak jest upravena v §§1002 sl, není než mandátem dóktriny obecného práva, jež neporozuměvši četným ustanovením práva římského o mandátům i jiným, vytvořila smlouvu, o které se domnívala, že je ve shodě s mandatem práva římského.
Hledíc k všemu tomu bylo možno zastávati, že hlava 22, pokud se týká smlouvy o poskytnutí činnosti, platí o smlouvě, kterou někdo druhému slibuje činnost z úslužnosti a tudíž bezplatně. Bude-li za »obstarání věci« vymíněn plat, je to smlouva námezdní6 (Krčmář Smlouva námezdní str. 74 sl.).
Při tom však se nikterak nepopírá, že hojná ustanovení hlavy 22. mají význam sahající přes hranice smlouvy tamtéž upravené «4
pravené a že platí také při smlouvách, kterými někdo jinému slibuje činnost svou za plat, tak na př. §§ 1009—1013.
Stupecký, jenž se byl pojmem smlouvy zmocňovací zabýval již ve Versio in rem (pozn. 256), nepřidal se ke Sborníku III, str. 143 si k mínění právě uvedenému, ale formuloval thesi, která tomuto názoru stojí blíže než názorům ostatními. Praví doslova: Jestliže někdo za plat sílu svou pracovní jinému dá k disposici, není v tom úslužnosti, jestliže však někdo dá jinému svou sílu pracovní k disposici, ale jen za práci, kterou vskutku vykoná, zaplacení chce, nikoli za to, že byl ochoten ji vykonati (§ 1155), tu je věc jiná, smlouva taková nepostrádá rázu úslužnostního. Smlouvy o tak zv. práce vyšší nejvíce se dějí tak, že žádá se placení služeb, nikoliv pohotovosti k nim. Nezáleží na tom. jakého druhu služby jsou, ani na torn, co slíbitel obyčejně činí, nýbrž na tom, jaký jest úmysl stran v té které případnosti.« Blízko názoru zpravodajovu stojí názor Stupeckého, protože určuje pojmy smlouvy námezdní a zmocňovací, nemíní rozlišovati mezi druhy činností, které někdo slibuje. Pokud pak se rozcházíme (a rozcházíme se potud, že Stupecký řadí ke smlouvám námezdním jen ony, ve kterých se plat poskytuje nikoli za provedené práce, nýbrž již za pohotovost k nim), lze pochybovati, že způsobem, jaký naznačil Stupecký, bylo by se možno dobrati jasných vodítek při řešení jednotlivých případů. Redukovati vše na úmysl stran v konkrétním případě, je velmi nebezpečno, poněvadž úmysl takový, nemůžeme-li jej vyvésti ze symptomů obecně seznatelných nebude patrný a v případech sporných bude se každá ze stran dovolávati jistě úmyslu opačného. Držeti se nějakých objektivních hledisek pak Stupecký nechce, ačkoli připouští, že smlouvy o tak zv. vyšší služby se dějí nejvíce tak, že se žádá placení služeb, nikoli (placení) hotovosti k nim. Ale i této výhradě lze ztěží přisvědciti. Při smlouvách služebních (1. c. operarum), t. j. smlouvách, kterými slibuje pracovník bezprostředně svoji práci, platívá, se i pokud jde o služby vyšší, za pohotovost k práci. Vezme-li někdo do služeb lékaře, informátora, učitele hudby, bude zpravidla poskytnouti vymíněný (měsíční, roční) plat beze zřetele k tomu, zda-li služby byly vykonány čili nic. Při smlouvách o díla »vyššího druhu« se arci setkáváme se zjevem, že plat se poskytuje jen za vykonané práce, a že objednaný nic nenamítá, když objednávka uprostřed díla bude odvolána. Dožádá-li se na př. někdo lékařské pomoci, nebude námitek, když kdykoli žádost odvolá. A máme dokonce některá speciální ustanovení, která věci mezi stranami tak pořádají, na př. § 36 c. ř. sd. Ale mimo případnosti uvedeme na posledním místě nezdá se mně nesnadno rozhodnouti, zdali ono spořádání poměru mezi stranami jde na vrub zvláštní povahy smlouvy či spíše spadá, pod heslo »zrušení smlouvy z dohody stran«. Vždyť denní zkušenost učí, že i při smlouvách o »nižší« díla leckdy dojde jen na zaplacení prací vykonaných a nikoli na plat vyjednány za hotové dílo. Na rozhodnutí objednaného, nepožadovati celého platu, mohou působiti rozmanité důvody: Osobní známost s objednatelem, víra v budoucí výhodné smluvní styky s ním, ale leckdy také jakási stavovská čest, bránící, aby byl požadován plat za práce nevykonané. Zdali však můžeme rozhodnouti, že smlouvy, které byty stranami vypořádány takto, byly uzavřeny z úslužnosti a nejsou tedy emptioni, venditioni proximae, zdá se mně velmi pochybilo. Vždyť i při smlouvách trhových, příbuzných smlouvám o dílo, t. j. smlouvách, při kterých slíbil objednaný dodati látku, nebývá často jinak: Objednatel odvolav objednávku zaplatí výlohy a vykonanou práci a objednaný se tím spokojí. A přece dojista nikdo neřekne, že nešlo o smlouvu trhovou.
Vydáním III. novely nastaly arci některé změny. Zaneslť její autor, Schey, svoje názory o hranicích mezi smlouvou námezdní (novela neznajíc jednotného pojmu námezdní smlouvy, mluví o smlouvě služební a smlouvě o dílo) a smlouvou zmocňovací, arci s některými změnami, do novely, kdež v § 150 (1151 odst. 2), čteme že, je-li se slibem služby nebo díla spojen slib obstarati věc, platí také (t. j. vedle ustanovení o smlouvě služební nebo ustanovení o smlouvě o dílo) ustanovení o smlouvě zmocňovací, čímž jest implicite pověděno, že smlouva, zmocňovací je smlouvou o obstarání věci.
Vedle toho v témž paragrafu (1151 odst. 1) se neprohlašuje mzda za podstatný znak smlouvy služební (ale ovšem smlouvy o dílo).
Bylo by tedy s těmito ustanoveními na sporu učení, které vidí rozdíl mezi hl. 22. a 26. obč. zák. v tom, že prvá ustanovuje o bezplatných, druhá o úplatných smlouvách, kterými se slibuje činnost píro druhého. Než, jak ukazuje zmíněný již § 1151, jenž zná jen úplatnou smlouvu o dílo, nelze se spokojiti ani větou, že hlava 22. ustanovuje o smlouvách, kterými se slibuje (bezplatně nebo za plat) »obstarání věcí«, § 150 nov. III. o smlouvách, kterými se slibuje (bezplatně nebo za plat), jinaká činnost (práce, činnost faktická).
Čím byla způsobena změna v odst. 2 § 1151, je patrno z toho, co bylo pověděno výše. Čím byla způsobena změna uvedená výše na druhém místě, seznáme, uvědomíme-li si, proč byl z pojmu služební smlouvy eliminován znak záplatnosti. O tom nás poučuje zpráva justiční komise sněmovny panské na str. 210 tak, že smlouva služební se nedefinuje jako úplatná jen proto, aby pod ustanovení o ní daná bylo možno subsumuovati smlouvy s tak zv. volontéry; z dalších výkladů tamtéž je pak patrno, že bezplatné smlouvy, jejichž motivem jsou officium et amicitia, nenáležejí pod pojem smlouvy služební (tím méně pak pod pojem smlouvy o dílo, při níž je mzda podstatným znakem). Čteme-li tato slova, neubráníme se dojmu, že osvědčený typ smlouvy námezdní byl rozrušen pouhým omylem. Neboť ony výše vzpomenuté smlouvy s volontéry nenáležejí ke smlouvám bezplatným. Neboť (sr. k tomu Zeitschrift für das ges. Handelsrecht 77. str. 562) vyskytují se úplatné smlouvy pracovní, při nichž práce a mzda, zaměstnavatel a zaměstnaný, stojí jasně a ostře proti sobě. To je normální, základní typ úplatné smlouvy pracovní, jejž má na zřeteli starý § 1151 o. z., ačkoli by bylo poznamenati, že pojem námezdní smlouvy v témž paragrafu definovaný jest užší onoho normálního typu právě zmíněného, jejž spatřujeme i všude tam, kde plat vymíněný za práci nepozostává sice v penězích, ale přes to zachovává povahu mzdy. Vyskytují se však také úplatné smlouvy pracovní, které se potud uchylují od základního typu, že plnění vymíněné za práci nemá již povahy mzdy. Příkladem je smlouva o vyučení v některých svých tvarech. Smlouva o vyučení může miti arci ráz normální smlouvy pracovní (o dílo), na př. když někdo slibuje vyučiti jiného za plat nějaké dovednosti. Tu je na prvý pohled patrno, kdo z kontrahentů poskytuje práci a komu se práce poskytuje. Tento normální ráz smlouvy se již poněkud stírá, když učeň se cvičí činností, ze které má prospěch učitel, činností, v hospodářské sféře učitelově, jak říkáme. A jestliže pak dokonce odpadne plat, takže ekvivalenty jsou jednak činnost učitelova směřující k vyučení, jednak činnost učňova učiteli prospěšná, pak již snadné rozpoznání, kdo z kontrahentů je zaměstnaným a kdo zaměstnavatelem ve smyslu juristickém, je stíženo. Ale přes to jsou takové smlouvy záplatnými smlouvami o práci, jenže vykazují odchylku od normálního typu. Nezdá se pochybno, že i smlouvy s tak zv. volontéry náležejí do této souvislosti. Za příležitost vycvičiti se v té či oné dovednosti, v nějakém povolání, požadují se služby.
O takovýchto abnormálních úplatných pracovních smlouvách neměl původní text obč. zák. zvláštního ustanovení, a nebylo přípustno je subsumovati prostě a naveskrz §§ 1151 sl. Ale bez potřebného, třeba že velmi stručného a pružného poukazu jsme přece nebyli. Rubrika při starém § 1173 (již lze historicky vyložiti patrně jen jako reminiscenci na právo římské, jež však s hlediska systematického má smysl hlubší) a obsah § 1173 (neharmonující zcela s rubrikou, ježto dosahuje na široký kruh typů do ut facias, facio ut des, facio ut facias, v čemž jest obsažena mnohé, co úplatné smlouvě pracovní je zcela cizí), vedou mimo jiné k poznání, že nesluší rozhodovati o všech úplatných smlouvách pracovních podle jedné šablony. Neboť z toho, že »jinaké« úplatné smlouvy o služby sluší posuzovati podle ustanovení o úplatných smlouvách vůbec a zejména podle ustanovení daných v hlavě 26, nebylo nesnadno dovésti, že některé kategorie úplatných smluv pracovních nesnesou navekrz stejné úpravy jako normální typ smlouvy definovaný v § 1151. Tím pak byla dána možnost při smlouvách o vyučení a jim podobných eliminovati to neb ono ustanovení hlavy 26, které se příčilo povaze dané smlouvy.
Nová redakce škrtla § 1173 jako zbytečný (nový § 1173 je jedním z paragrafů zmiňujících se o smlouvě nakladatelské) a při smlouvě služební, jak bylo poznamenáno, eliminovala znak záplatnosti. Čeho tím bylo získáno? Výhoda pražádná, zejména když škrtu právě uvedenému se přičítá tak malý význam, že smlouvy o práci, uzavřené z úslužnosti, přece jen se nemají pokládati za smlouvy služební. Ale lze konstatovati i zřejmou nevýhodu. Subsumpcí smlouvy s volontéry pod typus normální smlouvy služební se docílí toho, že these, které jsou snad ve shodě s abnormálními úplatnými smlouvami pracovními, ale nikoli s typem normálním, se budou z oněch abnormálních smluv přenášeti na typus základní, jak je toho dokladem tak z v. právo na zaměstnání, na dokončení díla a t. p. (sr. Z. f. HR. na u. ni. str. 565 sl.) Škrtnutí pak § 1173 nejen zesílí možnost tohoto počínání, nýbrž dokonce zatemní základní poznatek, že předmětem smluv pracovních mohou býti jen činnosti, které jsou reprodukcí pracovního processu.
I jiná závada se podává z nových textů, a to z § 1151 odst. 2. Tam je přikázáno, aby v případech, ve kterých se slibem služeb nebo díla je spojen slib obstarati věc, bylo hleděno nejen k ustanovením o smlouvě služební nebo o dílo, nýbrž i k ustanovením o smlouvě zmocňovací. Leckdy takové kombinace nezpůsobí obtíží, a nebylo by překážky takto kombinovati, ani kdyby onoho výslovného ustanovení nebylo. Vždyť zjev, že ustanovení daná o jednom smluvním typu doplňujeme ustanoveními danými o typu jiném, není nikterak řídký (sr. na př., co bylo pověděno о § 980) a vede nás k takovému počínání úvaha, že to neb ono ustanovení není pod určitým heslem proto, že odpovídá jen určitému typu smluvnímu, nýbrž nahodile, zejména z důvodů historických, a že tédy ono ustanovení má ráz ustanovení všeobecného a nikoli speciálního. Arciže takové počínání má mimo jiné mez tam, kde ustanovení daná má ráz dvou různých smlouvách jsou spolu na sporu. A tak se má právě věc s některými ustanoveními upravujícími jednak smlouvu služební a o dílo, jednak smlouvu zmocňovací. Již výše byly citovány jako doklad jednak §§ 1158—1162 (nové) jednak §§ 1020, 1021. Máme se, stojíce před kombinovaným typem, držeti paragrafů prvých či druhých?
Jaký výsledek se podává z těchto úvah pro práce revisní? Byla snad skutečnost, že občanský zákonník smísil propůjčení plné moci se smlouvou, kterou někdo slíbil předsevzíti činnost pro jiného, nebo byly spory o pojem smlouvy zmocňovací příčinou nějakých valných obtíží v praxi? Komise se domnívá, že můžedati na tyto otázky odpověď zápornou. Komise uvážila dále, že snaha uvésti ustanovení obč. zák. o plné moci co do systematiky ve shodu s naukou 19. a 20. století, by znamenalo velmi hluboký zásah do jeho ustanovení, při němž by nebylo jisto, že by se nevloudila, hledíc k rychlému poměrně postupu revisních prací, některá pochybení; uvážila konečně, že při nové redakci hlavy 22, by bylo zaujmouti jasný postoj ke sporům o ní panujícím, o nichž podle toho, co bylo pověděno, lze dojista říci, že sub iudice lis est. Proto se komise rozhodla, redigujíc hlavu 22., neopouštěti půdy, na které buduje obč. zák. Jen tolik předkládá k úvaze, zdali by se nedoporučovalo, ve směrech naznačených výše restituovati původní text § 1151.
K § 1002: 1. bylo škrtnuto slovo »jménem« z důvodů uvedených v úvodu.
2. Po stránce terminologické jest poznamenati, že slovo »Geschäft« (sc. besorgen) se vyjadřuje slovem »věc« (obstarati), podobně jako slova »věc« užíváme, kde původní text mluví o »Angelegenheit« (§ 1006). Jen v některých paragrafech bylo za »Geschäft« položiti »jednání«, hledíc ke kontextu ustanovení: sr. níže při §§ 1008, 1011.
K § 1003: 1. Při jednání o § 1003 nebylo zapomenuto, že podle § 863 odst. 2 i pouhé mlčení může podle okolností znamenati akceptaci. Vedle tohoto právního následku není následek jmenovaný v § 1003 zbytečný, i když nehledíme jen k případnostem, ve kterých podle zvláštních ustanovení osoba veřejně ustanovená k obstarávání věcí, toto obstarání převzíti nesmí. Příloha „Právníka“ 1921.
2. Na zvláštní ustanovení, která ukládají určitým osobám převzíti věc na ně vznesenou, nebo jim zakazují věc takovou převzíti, bude pamatovati v uvozovacím zákoně.
3. Slova »Auftrag« a »der Auftragende« byla nahrazena jinými, ze snahy, aby byla zamezena pestrost výrazová v zákonech málo vítaná. Jde arci jen o změnu stylistickou.
K § 1008. 1. byl zachován passus o nutnosti zvláštní plné moci ke vznášení rozepří, ježto nebyl zrušen c. sd. řádem;
2. byl vypuštěn passus o ukládání, přijímání a vracení přísah jako obsoletní. Otázka byla jen ta, zdali by jej nebylo nahraditi jiným o přísahách a přísežných slyšeních stran zavedených processníni zákony. K tomu je poznamenati:
a) pokud se týká žaloby o přísahu vyjevovací podle článku XLII uv. zák. k с. ř .sd., dosahuje na ni passus o plné moci ke vznášení rozepří.
b) pokud se týká přísežního slyšení stran (§ 371 sl. c.ř. sd.) a přísahy vyjevovací podle § 47 ex. ř. jest o nich dáno ustanovení v § 31 c. ř. sd. o processní plné moci. Ustanovení to, jež z části modifikovalo § 1008 obč. zák. (sr. Tilsch Einfluss str. 244), bude s jinými ustanoveními zákonů processních zachovati v platnosti v zákoně uvozovacím.
c) rovněž není tu mezery, byla-li udělena plná moc k jednotlivým určitým processním úkonům, o níž praví § 33 odst. 2, že její objem, následky a trvání jest posuzovati podle obsahu plné moci a ustanovení obč. práva. Musí-li takové zmocnění vyznačiti ty které úkony zevrubně (Ott, Systém I. str. 215), platí, že zmocněnec nemá moci předsevzíti úkony, které v plné moci uvedeny nejsou.
d) mezera by mohla býti pociťována, jestliže byla někomu udělena plná moc generální nezmocňující ke vznášení rozepří. Zde by, i pokud nemáme na zřeteli formální plné moci zavedené speciálními zákony, bylo říci, že nebude-li dáno ustanovení zvláštní, mohl by zmocněnec žádati za přísežné slyšení stran nebo činiti návrh na vyjevovací přísahu podle § 47 ex. ř. Věci ty nejsou především asi příliš praktické, aby o nich bylo nutno dáti ustavení toho způsobu, že je tu potřebí plné moci vytýkající aspoň druh jednání, o který jde. Ale nejde jistě ani o úkony takového významu, aby bylo třeba plné moci zvláštní. Přísahy, o kterých mluví § 1008, mají zcela jiný ráz, než úkony, které tu máme na mysli. 3. Podnětu, aby se vynechala 3. věta § 1008, komise nevyhověla, ježto neshledává odporu s větou 1. Plná moc, kterou má na zřeteli 3. věta: »Zmocňuji osobu X, aby mým jménem činila veškerá právní jednání, a zejména také, aby se mým jménem přihlašovala k veškerým pozůstalostem mně napadlým bez výminky, je odmítala atd ...« liší se přece velmi podstatně od plných mocí všeobecných a důvodně ji prohlásili redaktoři za takovou, která může na hraditi plnou moc speciální.
4. Slovo »Geschäft« bylo zde vyjádřeno slovem »jednání«, ježto věci zde jmenované jsou vesměs právní jednání.
K § 1009: 1. »Mittel anzuwenden, die mit der Natur des Geschäftes notwendig verbunden sind« vyjádřeno slovy »prostředky, kterých si nutně žádá povaha věci«. Jde o změnu jen stylistickou, protože není dobře možno mluviti o prostředcích nutně spojených s povahou věcí.
2. Passus o vykročení z mezí plné moci, ačkoli se o tomto vykročení zmiňuje i § 1016, byl ponechán, protože jde o různé právní následky.
K § 1011: 1. slovo »Geschäft« bylo zde vyjádřeno slovem »jednání«, z důvodů stylistických, protože patrně nelze mluviti o platnosti věcí a o tom, že zmocnitele zavazuje.
2. slovo »volle Befugnis« vyjádřeno slovy: právo jednati samostatně. Změna stylistická.
K § 1013: ponecháno celé ustanovení beze změny, ačkoli
Schey str. 533 sl. ukázal, že druhá věta postihuje kruh případností daleko širší, než sankce vyslovená ve větě 3.
K §§ 1014, 1015: byl ponechán dosavadní text a nebyl zejména učiněn pokus vystihnouti nějakou vhodnou formulí pojmy damnum ex causa mandati a damnum ex occasione mandati, na kteréžto pojmy oba paragrafy zřetelně ukazují. Text byl ponechán proto, aby nějakou příliš dlouhou formulí nebylo znemožněno spravedlivé rozhodnutí jednotlivého případu.
K § 1019: byl odstraněn již třetí novellou a je nahražen ustanoveními o smlouvách ve prospěch třetích.
K §§ 1020—1026: Tyto paragrafy jsou ona ustanovení, kde jsou nejvíce smíšeny plná moc se smlouvou, kterou někdo na sebe béře povinnost obstarati věc pro jiného, a mohly by vzniknouti pochybnosti, zdali zákon ustanovil jen o plné moci či také o oné smlouvě. Ale lze říci tolik: Kontext uvedených paragrafů sice mluví takřka naveskrz o zrušení plné moci, a to odvoláním, výpovědí, smrtí, konkursem. Že však je míněn také zánik smluvního poměru, resp. zánik povinnosti obstarati věci pro jiného, vychází nejen z kontextu oněch ustanovení (zejména) jasně v § 1022 in f.: so hat der Gewalthaber die Pflicht; § 1025: so müssen doch die Geschäfte ... fortgesetzt werden), nýbrž i z rubrik při § 1020, 1021, 1022, 1024 (Auflösung des Vertrages) a při § 1025 (in wie fern die Verbindlich keit fortdauere). Je sice dále pravda, že § 1020 sl. se staly leckdy, a to i v zákonodárné praxi (sr. níže při § 1024) příčinou pochybnosti, zdali to či ono ustanovení se týká plné moci či smlouvy zmocňovací, ale jest přiznati, že tomu, kdo zmíněná ustanovení čte pozorně a v celé jejich souvislosti, důvodné pochybnosti vzniknouti nemohou. Proto byla ustanovení ta zachována a přičiněny jen některé změny.
K § 1023: byl stylisován tak, aby postihoval právnické osoby vůbec,
K § 1024: 1. § tento je formulován v prvé větě tak, že, mluvě o neplatnosti jednání, která byl předsevzal zmocněný jménem kridatářovým po prohlášení konkursu, dal příliš ostře vystoupiti myšlence, že se týká jen plné moci. Připojenými slovy »plná moc se ruší« má býti § 1024 uveden v soulad s ustanoveními ostatními.
2. O § 1024 měli redaktoři konkursního řádu z r. 1914 za to, že se vztahuje jen k plné moci a dali tudíž v § 26 konk. ř. ustanovení, že konkursem uvaleným na jmění zmocnitelovo uhasíná daný jim příkaz. Ježto není příčiny vykládati 1. větu § 1024 jinak než §§ 1020—1023, lze říci, že § 26 konk. ř. byl zbytečný a že výklady materiálu (Dnekschrift str. 26 sl.), popírající zrušení smlouvy zmocňovací uvalením konkursu na jmění zmocněncovo, jsou na omylu. 2. větu § 1024 sluší čísti tak, že konkursu zmocněncovu tuto zrušující sílu přiznala.
3. Vykládá se (Schey str. 706), že pokud jde o konkurs zmocnitelův, sahá § 1024 jen tak daleko, jako sahá základní myšlenka práva konkursního, t. j., že konkursem, uvaleným na jmění zmocnitelovo se nezrušuje ani smlouva zmocňovací ani neuhasíná plná moc, pokud se vztahuje k obstarání ryze osobních věcí zmocnitelových (na př. § 76 obč. zák., § 9 zák. manž.) nebo k věcem z konkursní podstaty vyloučeným. Než není snad potřebí dávati o těchto málo významných věcech zvláštní ustanovení a naskytne- li se v praxi podobný případ, lze očekávati, že budě vhodně rozřešen.
K § 1025. Již Zeiller připomenul k § 1024 pod č. 2. hledě ke konkursu zmocněncovu: Der Bevollmächtigte muss daher auch die angefangenen Geschäfte, in so weit es ohne offenbaren Nachteil der Masse geschehen kann, bis auf weitere Anweisung in unverändertem Zustande lassen. Myšlenka tím vyjádřená, že § 1025 jest vztahovati i ke konkursu zmocněncovu nebo zmocnitelovu, našla v nauce souhlasu (sr. Schey na u. m. str. 709 sl.) a proto byl § 1025 formulován tak, aby postihl i konkurs zmocnitelů i zmocněnců. K § 1026. Na rozdíl od § 1025 nesmí býti formulován § 1026 tak, aby zahrnoval i konkurs zmocnitelův nebo zmocněncův. Věc je významná zejména, pokud jde o konkurs zmocnitelův. Veřejné vyhlášení konkursu na jmění zmocnitelovo působí takovou situaci, že se spolukontrahent zmocněncův nemůže dovolávati nezaviněné nevědomosti o konkursu zmocněncovu. Změny, způsobené v § 1025 zbavují nás arci výhody zachovati pružný text § 1026. Komise se však domnívá, že uvádějíc odvolání, výpověd a smrt zmocnitelovu postihla případy, které se v praxi mohou vyskytnouti. Jednal-li by někdo po smrti zmocněncově za zmocnitele, nespadá to pod hledisko § 1026.
K §§ 1027—1033. Ustanovení ta lze pokládati za zcela vhodná, ale bylo by z nich vyloučiti vše, co náleží k právu obchodnímu. Způsobené tím zkrácení § 1028 dovolilo, aby byl sloučen v jediné ustanovení s paragrafem následujícím.
K § 1034: bylo připojiti zmínku o podpůrci.
K §§ 1035—1040: O ustanoveních upravujících nepřikázané jednatelství lze říci, že vyhovují. Výtky, že pojem nepřikázaného jednatelství není v zákoně správně vystižen, nejsou důvodné. Vytýká-li se zejména, že v zákoně nedochází výrazu myšlenka, že nepřikázané jednatelství žádá animum negotia aliena gerendi, lze konstatovati, že je to patrno nejen z ustanovení §§ 329 sl., kdež bonae a malae fidei possessores se nepovažují za gestory, nýbrž i z § 1037, kdež finální věta »um den Nutzen des Ändern zu befördern« označuje s dostatečnou jasností animum negotia aliena gerendi. Podmínku pak tak samozřejmou, že negotiorum gestio ve smyslu §§ 1035 je tu jen tehdy, když je tu animus obligandi, není zajisté rovněž potřebí vytýkati v zákoně. Vejití konečně do známé kasuistiky o tak zv. contemplatio domini, o nepravé negotiorum gestio atp., není v zákoně dobře možno.
Ani potud není potřebí na textu nic měniti, aby bylo vyvráceno mylné, ale dosti rozšířené mínění, že negotiorum gestio jest obstarání jednání právních, obstarání pak jednání faktických versio in rem (sr. zejména Ogonowski Geschäftsführung ohne Auftrag str. 104 sl.). Četné texty zákonné jest pokládati za dostatečnou oporu mínění správného sr. §§ 1036 (403), 1038, 1040, pak 336, 418, 517, 967, 981. K § 1035. § ten je v těsné souvislosti s § 1311 a dlužno vyčkati s jeho definitivní úpravou, až bude známo, co bylo opatřeno v hlavě 30. Potud lze jej pokládati za text provisorní.
K § 1038. 1. Na konci paragrafu byla slova »wenn das nicht möglich ist«, vyjádřena slovy »neni-li to dobře možno«, a to, aby byl § 1038 uveden v souhlas s § 1323, jenž má zásadní ustanovení o poměru restituce naturální k náhradě peněžité. Sr. k tomu poznámky k § 905. Ostatně i tu dlužno vyčkati konečný text § 1323.
2. Slova »volle Genugtuung« byla vyjádřena slovy »náhrada škody a ušlý zisk«. Přijímá se vůbec, že zodpovědnost jednatele bez příkazu, pokud jde o jednatelství nedovolené, je vyměřena přísněji než povinnost jiných osob, které druhému způsobily škodu (sr. zejména § 1311 s § 1295), a že tedy povinnost nahraditi ušlý zisk nastane i bez podmínky ustanovené v § 1324. Než obojetné slovo Genugtuung, jež podle sporného arci názoru se vykládá jako shlazení utrpěné urážky, bylo vypuštěno, zejména také proto, aby byl souhlas s § 1040, jenž mluví jen o škodě a ušlém zisku. I tu jest pokládati text za prozatímní hledíc k hlavě 30.
K novému § za § 1039: V novém § byl obrácen zřetel ke zvláštním poměrům na Slovensku, jaké se tam vyskytují, hledíc k vystěhovalectví.
K §§ 1041, 1042:
1. Záhadné tyto paragrafy, jejichž dosah a účel redaktorům obč. zák. zřejmě nebyl patrný, a jež vyvolaly celou literaturu a judikáty nejvyššího soudu vídeňského, nebyly rovněž celkem podrobeny změnám. Žádný z výkladů totiž, které byly o nich podány, nevykládá jich tak přesvědčivě, aby je bylo textově přizpůsobiti tomu či onomu výkladu. Bez užitku pak ony paragrafy v zákone jistě nejsou, jak ukazují četná rozhodnutí. Rozhodnutí ta se jich dovolávají zhusta nikoli důvodně, ale ukazují přece jasně, že by odstraněním zmíněných §§ vznikla v zákoně mezera.
2. v § 1042 byla vypuštěna slova »nach dem Gesetze«. Bylo ukázáno přesvědčivě (sr. Stupecký Versio in rem str. 167; sr. i Krasnopоlski-Kafka O. R. str. 349), že není důvodno omezovati § 1042 na tak zv. legální povinnosti, a opačný náhled (Wellspacher Versio in rem str. 155) celkem nepronikl.
3. Jak se stalo již několikráte, stačí snad i tu, když v důvodové zprávě a nikoli změnou textu bude konstatováno, že § 1042 právě tak jako § 1041 týká se případností, které nenáležejí k pojmu neprokázaného jednatelství.
K § 1043. Poslední věta byla vypuštěna. Jest vyčkati, jak o těchto věcech bude rozhodnuto zvláštním zákonem. K § 1044. Ustanovení toto bylo vypuštěno jako takové, které nenáleží k ustanovením civilistickým.
Hlava [22]
O zmocnění a jinakém jednatelství.
§ Smlouva, kterouž se někdo zaváže, že věc na něj vznesenou pro jiného obstará, slove smlouvou zmocňovací.
§ Osoby, které jsou k obstarávání určitých věcí veřejně ustanoveny, jsou povinny, když někdo takovou věc na ně vznese, prohlásiti se proti němu bez prodlení výslovně, zdali věc na sebe berou, čili nic; jinak jsou tomu, kdo věc na ně vznesl, právy ze škody, kterou způsobí.
Zmocnění je: bezplatné nebo úplatné;
§ Byla-li za obstarání cizí věci buď výslovně, nebo, hledíc
ke stavu toho, kdo věc na sebe vzal i jen mlčky umluvena nějaká
odměna, je smlouva úplatná, kromě toho však bezplatná
ústní nebo písemné;
§ Smlouvy zmocňovací se mohou státi ústně nebo písemně. List, který zmocnitel zmocněnému o tom vydá, slove plnou mocí či mocným listem
všeobecné nebo zvláštní;
§ Plná moc je buď všeobecná nebo zvláštní podle toho, svěřeno-li někomu, aby obstaral všechny nebo jen některé věci. Plná moc zvláštní se může vztahovati buď všeobecně k věcem jen soudním nebo jen mimosoudním; nebo k té či oné věci prvého či druhého způsobu
neomezené nebo omezené;
§ Plnou mocí se dává buď neomezená anebo omezená volnost jednati. V oné případnosti je zmocněný oprávněn věc provésti podle nejlepšího vědomí a svědomí svého; v této však se mu vyměřují meze, ve kterých má jednati, a způsob, jak si má počínati.
§ Jde-li o to, aby zmocněný jménem jiného zcizoval věci nebo je za plat přejímal; zápůjčky dával nebo bral; peníze nebo věci mající peněžitou hodnotu vybíral; rozepře na soud vznášel; narovnání činil, potřebuje plné moci zvláštní, vytýkající druh jednání právě jmenovaných. Jde-li však o to, aby se k pozůstalosti přihlásil bez výminky nebo ji odmítl; aby uzavíral smlouvy společenské; něco daroval; zvolil rozhodčího nebo bezplatně se zřekl práv, tehdy je potřebí plné moci zvláštní, vytýkající každé takové jednání zvláště. Plná moc všeobecná, byť byla i neobmezená, stačí v těchto případech jen tehdy, když se v plné moci vytkne druh jednání, kterého se týká.
Práva a povinnosti zmocněncovy:
§ Zmocněnec je povinen obstarati věc podle svého slibu a plné moci mu dané, pilně a poctivě, a všecken užitek z věci přenechati zmocniteli. Může, maje i plnou moc omezenou, užíti veškerých prostředků, kterých si nutně žádá povaha věci a oněch, které se srovnávají s projeveným úmyslem zmocnitelovým. Vykročil-li by z mezí plné moci, bude práv ze škody, která z toho vzejde.
§ Vznesl-li by zmocněnec bez nutné potřeby věc na někoho jiného, odpovídá sám jediný za výsledek. Bylo-li mu však v plné moci výslovně dovoleno, aby si zřídil náměstka, nebo bylo-li náměstka nevyhnutelně zapotřebí, odpovídá jen potud, pokud mu lze přičísti zavinění při volbě náměstka.
§ Vznešena-li věc zároveň na několik zmocněnců, je potřebí, má-li býti jednání platné a vázati zmocnitele. aby všichni jednali společně, ač nebylo-li výslovně jednomu neb několika z nich propůjčeno právo jednati samostatně.
§ Zmocněnec je povinnen nahraditi zmocniteli škodu, kterou mu způsobil svým zaviněním, a položiti mu počet, k věci se vztahující, kdykoli za to požádá.
§ Zmocněnec nemůže kromě případností uvedených v § [1004]
za své přičinění žádati nižádné odměny. Nesmí bez vůle zmocnitelovy za příčinou obstarání věci naň vznesené od nikoho přijmouti nějaký dar. Přijal-li jej, propadne dar chudinské pokladně.
a) zmocnitelovy;
§ Zmocnitel je povinen nahraditi zmocněnci veškerý náklad, jejž učinil nutně nebo užitečně, aby věc obstaral, a to, i když se výsledek nedostavil a založiti jej k jeho žádosti přiměřenými prostředky k zapravení hotových výloh; mimo to je povinen nahraditi mu veškerou škodu, která vzešla jeho zaviněním nebo kterou s sebou přineslo vyplnění toho, co mu bylo uloženo.
§ Vzal-li zmocněnec, obstarávaje věc, škodu jen náhodou, může žádati za náhradu, jen když se uvázal ve věc zdarma, a jen tolik, kolik by mu bylo náleželo za jeho přičinění podle nejvyššího odhadu, kdyby byl obstarání věci vzal na sebe za plat.
§ Vykročil-li zmocněnec z mezí své plné moci, bude zmocnitel vázán jen potud, pokud jednání schválil anebo k sobě obrátil užitek z jednání vzešlý pokud se týká osoby třetí.
§ Pokud zmocněnec podle obsahu plné moci představuje zmocnitele, může k jeho ruce nabývati práv a vkládati naň závazky. Vešel-li tudíž v mezích své zjevné plné moci s třetí osobou v nějakou smlouvu, vzniknou práva a povinnosti zmocniteli a osobě třetí, nikoli však zmocněnci. Tajná plná moc udělená zmocněnci na práva třetí osoby nepůsobí.
§ I kdyby zmocnitel ustanovil zmocněncem někoho, kdo je nezpůsobilý sám se zavázati, zavazuje jednání v mezích plné moci vykonané jak zmocnitele tak osobu třetí.
O rozvázání smlouvy; odvoláním;
§ Zmocněný může plnou moc odvolati podle libosti; musí však zmocněnci nahraditi nejen náklady, které mezi tím měl a škodu, kterou jinak vzal, nýbrž i zapraviti přiměřenou část odměny, To vše platí i tehdy, když skoncování věci bylo překaženo náhodou
výpovědí;
§ I zmocněný může plnou moc na sebe vzatou vypověděti. Jestliže však ji vypoví dříve než-li vykoná věc, která naň byla zvláště vznešená nebo kterou začal podle všeobecné plné moci, je povinen nahraditi všechnu škodu z toho vzešlou, pokud nenastala nepředvídaná a nevyhnutelná překážka
smrtí;
§ Zpravidla se plná moc ruší jak smrtí zmocnitelovou tak smrtí zmocněncovou. Nedá-li se však začatá věc přerušiti bez zřejmé újmy dědiců nebo vztahuje-li se plná moc i na ten případ, že by zmocnitel zemřel, má zmocněnec právo i povinnost, věc přivésti ku konci.
§ Plné moci vydané a převzaté osobou právnickou, uhasínají jejím zrušením,
konkursem.
§ Plná moc se ruší [1035], upadne-li zmocnitel do konkursu a všechna jednání, které zmocněnec po prohlášení konkursu by předsevzal jménem úpadcovým, jsou bez právní moci. Plná moc se ruší také prohlášením konkursu na jmění zmocněncovo.
  1. Číslování oddílů, hlav a citace jejich a jednotlivých paragrafů v kontextu jsou prozatímní. Upraviti je s konečnou platností bude s věcí superrevise.*)
  2. Text Dra Klinbergra: (předpokládající, že se škrtá § 879 č. 4.)§ 934: Využije li kdo tísně druhého způsobem, že za to co mu dá nebo dáti se zaváže, si nechá od něho nebo třetího dáti nebo slíbiti úhradu, jejíž hodnota proti hodnotě jím dané jest nápadně přemrštěná, jest poškozený oprávněn žádati, aby byla smlouva zrušená a zaveden předešlý stav. Druhá strana může zrušení odvrátiti tím. že poškozenému vyrovná rozdíl v hodnotách podle ceny obecné. Poměr hodnot se počítá podle dne, kdy byla smlouva uzavřena.§ 935: Zrušení smlouvy nemůže býti požadováno od toho, kdo převzal věc za neobyčejnou cenu ze zvláštní záliby, anebo lze-li z poměru osobního předpokládati, že chtěl uzavříti smlouvu částečně bezplatnou, nebo byla-li věc koupena v dražbě.*)
  3. Výklad obsažené v tomto úvodu jsou přivzaty z velké částí ze zpravodajova článku ve Zprávách Právnické Jednoty Moravské 1918.*)
  4. *) Že by za smlouvy zmocňovací bylo pokládati jen smlouvy, kterými slibuje někdo druhému obstarati jeho věci jako jeho přímý zástupce, dnes přes výslovné tvrzení Zeillerovo § 1002 č. 3., netvrdí asi již nikdo arg. §§ 1088, 1023, 1029 slovo Verwaltung; srov. i Stupecký Versio in rem. pozn. 256; Schey na k. m. str. 455; Dniestraňski na k. m. str. 293 str. 314.*)
  5. Je zajímavo, že Schey na u. m. str. 725 sl vztahuje ustanovení hl. 22. takřka naveskrz na smlouvy o bezplatnou (faktickou) činnost pro druhého.*)
  6. S tím projevil souhlas Randa Právo vlast. p. 101 a na str. 161.**)
Citace:
Příloha "Právníka" 1921 — Porady o revisi občanského zákonníka. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, s. 417-512.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).