Ženy v povolání právnickém

. Rovnoprávnost žen s muži, v moderních státech theoreticky uznávaná, domáhá se i v povolání právnickém praktických důsledků, jež ovšem mnohdy znamenají a předpokládají úplnou změnu příslušných předpisů právních. Ale nebude patrně vyhnutí, neboť je-li ženám možno studovali práva na universitách, nutno jim přiznati i praktická povolání, v nichž by mohly svých vědomostí zužitkovati. Postup, jakým se šíří okruh působnosti ženy-právníka, nebude asi, jak se zdá, všude stejný. V Itálii podle král. dekr. z 4. ledna 1920 a zák. ze 17. července 1919 (Gazz.-Uffic. č. 172) žena smí býti rozhodčím, právním zástupcem i notářem a má přístup ke všem
veřejným úřadům kromě soudů a oněch úřadů, jež předpokládají výkon plolitické moc; nebo se vztahují i na vojenskou obranu státu. Mnohem opatrněji upravuji věc v Prusku. Právní výbor pruského zem. shromáždění se usnesl na tom, aby sice byly ženy připuštěny k přípravné službě právnické i k druhé juristické zkoušce, ale neopominuli připamatovati, že tím ženy »nenabývají úředního postavení referendárů nebo assesorů«. Ovšem prý je toto vyloučení žen jen prozatímní, poněvadž není radno v nynější neklidné revoluční době uváděti v soudnictví nové živly. Návrh, aby mohly býti ženy soudci, advokáty a státními zástupci byl zamítnut. U nás stane se otázka aktuelní za rok, kdy prvé ženy stanou se absolventkami práv. Jinak jsou u nás jíž podle zák. z 23. května 1919, č. 278 sb. z. a n., ženy připuštěny jako porotci a je předepsáno, že jak v seznamu hlavním tak doplňovacím musí býti aspoň jedna třetina žen. Není tudíž vyloučeno ani, aby v lavici porotců měly ženy i většinu, po případě, aby tato lavice byla obsazena samými ženami. Také k soudům lichevním podle zák. ze 17. října 1919, č. 567 sb. z. a n., mají býti přibrány jako přísedící ženy ze skupiny dělnické a osob s pevným platem (po dvou). Stejně působí již žerny z těchto skupin (po jedné) při lidových soudech cenových (zák. z 28. května 1919, č. 299 sb. z. а n.). Máme tedy již jisté zkušenosti se ženami v úřadu soudcovském působícími a bylo by velmi důležito i zajímavo, kdyby justiční
správa dala zjistiti a sebrati zkušenosti v té příčině nabyté. Rovněž v Rakousku působí ženy při soudech přísežných a porotních. V Německu, kde dosud ženy jako soudcové vůbec nepůsobí, ozývá se v odborných kruzích, zejména soudcovských, prudký odpor proti ženám jako soudcům a byla by nanejvýše ochota připustit je k soudům mladistvých. Mezi námitkami, jež se tam uvádějí proti ženám, jsou některé, jež, zdá se, u nás nejsou nabytými zkušenostmi potvrzeny; to platí o námitce, že ženy prý nebudou jako soudcové buditi důvěru u obecenstva, dále že ženám jsou na závadu fysické vlastnosti, že mužové-obžalovaní nesnesli by, aby je soudila žena a že žena nehodí se jako soudce při trestných činech proti mravopočestnosti. Alespoň, pokud nám známo, neozvaly se u nás hlasy proti činnosti žen jako soudců, jež by tyto obavy, v Německu pronášené, potvrzovaly. V zájmu věci i žen by bylo, kdyby soudcové z povolání, již mají příležitost pozorovat ženy jako soudce, nepředpojatě a otevřeně svoje pozorování veřejnosti oznámili. Ale v prvé řadě, jak řečeno, máme za to, že by to bylo úkolem justiční správy. Bylo
by tím značně usnadněno a podepřeno rozhodnutí o tom, co učiněti, až první ženy-právníci budou se hlásiti do služeb veřejných. Na jedno nelze nepoukázati: Zatím co jinde se prudce bojuje proti tomu, aby se ženy připustily k úřadu soudcovskému, u nás provedena reforma takřka neslyšně, jako něco, co se rozumí samo sebou. A zatím, co jinde zejména příslušníci stavu právnického jsou plni námitek proti ženě-soudci, z řad právnictva československého, zejména soudcovstva, neozval se ani hlas. Zřejmý zajisté doklad o tom, že národ náš zásad o rovnoprávnosti a pokroku nepoužívá jen jako pouhých hesel, Nechceme už napřed zavírati cestu nikomu, tak aby v něm nutně vznikl pocit odstrku a příkoří. Neosvědčí-li se, bude musit uznati svou nezpůsobilost sám a ustoupí bez trpkosti.

Citace:

Ženy v povoláním právnickém. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 1, s. 46-47.