Právní povaha nároků podpachtýřova ve smyslu § 1 zák. ze 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. o zajištěni půdy drobným pachtýřům.

Majitel velkostatku odporoval přihláškám podpachtýřů, dovolávaje se ustanovení smlouvy pachtovní, uzavřené s pachtýřem, dle které podpacht je pouze tehdy dovolen, byl-li schválen majitelem velkostatku, jinak že jest neplatný. Poněvadž podpachty majiteli velkostatku ohlášeny nebyly, jsou takové »podloudné« podpachty neplatné a vůči němu neúčinné. Většinou šlo o případy, že pachtýři pozemků buď koupivše si vlastní pozemky nebo z rodinných důvodů pachtu pozemku se vzdali před uplynutím doby pachtovní, ponejvíce 9leté, a pozemek od velkostatku pachtovaný přenechali do pachtu jiné osobě, která platila pachtovné jim a po uplynutí období pachtovního obyčejně při obnovování pachtu stala se přímým pachtýřem.
Okresní soud uznal nároky podpachtýřů a přiznal pozemky
jim do vlastnictví s tímto odůvodněním: Dle § 1. zák. ze 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. přísluší právo požadovací pachtýři nebo podpachtýři, který pozemek užíval po dobu zákonnou. Pokud tyto faktické podmínky jsou dány, je nárok dle zákona odůvodněn, ať již pacht nebo podpacht jeví se právně dovoleným čili nic. Dle pachtovní smlouvy písemné byl ovšem majitel velkostatku oprávněn odejmouti pacht podpachtýřům. Nestal о-li se však tak, a uplynula-li zákonná doba dle § 1. zák. ze 27. května 1919, č. 318 sb. z. а n., nabyli pachtýři a podpachtýři zákonného nároku, který již jim nemůže býti vzat. Ostatně z okolnosti té, že správa velkostatku po léta nevšímala si toho, zda pozemků užívají pachtýři ve smlouvě uvedení nebo osoby jiné, jest souditi, že osoba podpachtýřova byla jí lhostejná, a že podpacht mlčky schvalovala.
Krajský soud změnil usnesení okr. soudu a nároky podpachtýřů zamítl z těchto důvodů: Ježto v případech, o které jde, jednak svědci potvrdili, že požadovatelé platili pachtovné po tu dobu, co měli pozemek od pachtýřů v podpachtu, pachtýřům, takže správa ve velkostatku nemohla míti vědomosti o tom, že požadovatelé jsou vlastními pachtýři, a dáti pozemek do podpachtu bez svolení správy velkostatku je smlouvou pachtovní zakázáno, nelze požadovatele považovati po tu dobu, co měli pozemek v podpachtu a pachtovné platili pachtýřům, za pachtýře dle zák. ze 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. Pro nedostatek náležitosti trvání doby pachtovního poměru podle § 1. cit. zák. nemohl požadovatelům nárok jejich býti přiznán.
Nejvyšší soud změnil usnesení kr. soudu a obnovil usnesení okr. soudu připojiv tyto důvody:
S názorem kr. soudu nelze souhlasiti. Podpachtýřovo právo požadovací je po rozumu § 1. zák. ze 27. května 1919, č. 318 sb. z. a n. původní, nikoli od práva pachtýřova odvozené, a působí přímo proti vlastníku. Důvodem postupní povinnosti vlastníkovy jest, že když pozemek po zákonná léta neměl ve vlastní správě, nýbrž propachtovaný, tedy se o něm má za to, že ho nepotřebuje a že mu nahradí prospěch, který z něho těží, zrovna tak dobře peněžitý kapitál. Jed i však tomu tak, musí mu pro jeho hospodářské a tudíž i právní postavení býti lhostejno, kdo pozemku užíval, a komu nyní připadnouti má, zda pachtýři nebo podpachtýři. V rozporu mezi nároky těchto nápadníků je dle úmyslu, důvodu a ducha zákona (§ 1 a 3) silnější právo toho, kdo pozemek skutečně užíval, tedy podpachtýřovo, neboť pachtýř tím, že dal pozemek v podpacht, dokazuje sám stejně jako vlastník, že ho nepotřebuje, a užívali-li ho postupně oba, tedy ten, který ho užíval posledně při vyhlášení zákona, předpokládaje ovšem vždy, že pachtem nebo podpachtem svým nebo z části pachtem a z části podpachtem naplnil celou zákonnou dobu. Zákaz podpachtu bez svolení vlastníkova sleduje dle přirozenosti věci vždy jen ten účel, aby pozemek nedostal se v držení osoby, u níž by bylo nebezpečí, že bude provozovati hospodářství loupežné a pozemek »vymrská«, je tedy ochrana do budoucnosti, takže vlastník mohl by z toho dovoditi pro sebe právo pachtýři pozemek odejmouti, (§ 1118, 1098 obč. zák.), avšak pro minulost nemá to významu, leč jako důvod pro případnou náhradu škody proti pachtýři zákaz překročivšímu. Je proto lhostejno, že snad podpacht byl, jak to rekurs napořád nazýval, »podloudným«. Podpachtýřovo požadovací právo trvá, třeba ho vlastník jako přímého pachtýře odmítl a podpacht zakázal, neboť stačí, že z toho nevyvodil důsledků a pozemek neodňal.
Rozhodnutí nejvyššího soudu z 5. října 1920
R II 300/20/l. Dr. Němec.

Citace:

Právní povaha nároků podpachtýřových ve smyslu § 1 zák. ze dne 27. května 1919 č. 318 sb. z a n. o zajištění půdy drobným pachtýřům. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 7—8, s. 242-244.