Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 60 (1921). Praha: Právnická jednota v Praze, 400 s. + příloha
Authors:
= Právník, 60 (1921)
PDF

Rozluku manželství lze vysloviti též z viny žalující strany
dle § 11. nař. min. spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897. č. 283 ř. z.


Manžel podal na svou manželku žalobu o rozluku pro
cizoložství a hluboký rozvrat v manželství. Žalovaná manželka
popřela první důvod úplně, doznávala hluboký rozvrat, na němž
však jest převážně vinen žalobce, a navrhovala eventuelně
rozluku ze zavinění žalobcova.
První stolice vyhověla žalobě o rozluku jen ze zavinění
žalované manželky a pouze pro hluboký rozvrat v manželství;
na důvod cizoložství neuznala, poněvadž nebylo prokázáno. Druhá instance zamítla odvolání jak obhájce svazku manželského, tak žalované manželky a potvrdila rozsudek první
z těchto důvodů:
Kusost řízení spatřuje odvolatetka v tom, že soud I. stolice
nepřihlížel k okolnostem, před rokem 1913 a pozdějším než její
muž narukoval. Avšak soud 1. stolice zcela správně tak učinil,
jelikož dle protokolu ze dne 2. března 1920, obě strany prohlásily,
že si veškeré vzájemné urážky a činy až do započetí narukování
žalobce odpustily. Nebylo proto třeba, aby soud I. stolice k těmto
okolnostem a důkazům o nich nabízeným přihlížel. Pokud se
však týče nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení výsledku průvodního řízení, poukazuje se na správné důvody
I. soudu, při čemž se podotýká, že žádost žalované, aby byla rozluka též z viny jejího manžela povolena, jest nepřípustnou,
jelikož se nejedná o žalobu o rozvod.
Kromě toho nelzе z celého průvodního materiálu seznati, že
by se byl žalobce dopustil nějaké viny, takže by byl na rozvratu manželském převážně vinen.
Avšak nejvyšší soud vyhověl dovolání, rozsudky obou předchozích soudů zrušil a věc vrátil soudu procesnímu, aby doplniv řízení znovu ji rozhodl, a to z následujících příčin :
Průběhem sporu bylo rozlišováno mezi příčinami rozvratu,
jež nastaly před odchodem žalobcovým, na vojnu, tedy až do
roku 1914, a skutečnostmi, jež se udály později. Při sporném
roku (č. 1. 23) prohlásily obě strany, »že si veškeré vzájemné urážky a činy až do započetí narukování manželova odpustily«.
Soudy se pak těmito okolnostmi, jež se ponejvíce týkají živobytí
sporných stran ve Vídni, více nezabývaly.
A tu poukazuje žalovaná k tomu, že jednak netvrdila proti
svému mužovi pouze okolnosti nastalé až do jeho narukování,
nýbrž též okolnosti nastalé po domnělém odpuštění, zejména, že
žalovamý žije s jinou ženou; jednak prý dlužno přihlížeti také
k okolnostem, které se staly před tvrzeným odpuštěním, tedy
před rokem 1914. Neboť dle § 14 lit. c) zákona o rozluce ovšem
pomíjí právo odpuštěním; provinil-li se však vinný manžel poznovu, může se manžel žalující dovolávati i skutečností odpuštěných.
Dlužno přisvědčiti názoru strany žalované, že se toto ustanovení nemůže vykládati výhradně ve prospěch manžela žalujícího na rozluku, nýbrž že ono platí i pro manžela, který se
proti rozluce brání, zejména v případě, kdy žalobce žaluje na rozluku z důvodu rozvratu manželského a kdy má soud zjistiti,
zda právě žalobce není na rozvratu převážně vinen.
Nelze souhlasiti s názorem soudu odvolacího, že jest nepřípustnou žádost žalované, aby byla rozluka též z viny jejího manžela povolena, jelikož prý se nejedná o žalobu o rozvod. Vysvítá
z § 17 zákona o rozluce, že se při rozluce při provedeném rozvodu převezme výrok o vině z rozsudku vydaného ve sporu
o rozvod, a ježto při rozvodu může býti uznáno n;a vinu obou
stran, plyne z toho, že i při rozluce jest zkoumati, zda, netíží vina
obě strany, což i z § 11 min. nařízení spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897, č. 283 vysvítá. Též úprava majetkových poměrů
mezi manželi rozloučenými spočívá na otázce viny nebo neviny
při rozluce.
Pokud jde o okolnosti nastalé po odchodu žalobcově na
vojnu, tvrdila žalovaná již ve svém přípravném spise číslo listu
11, jehožto obsah pak při sporném roku přednesla, že žádá, aby
obě děti byly jí ponechány, poněvadž muž žije ve společné domácnosti s nějakou cizí ženou, což na chlapce, u něho zůstavšího, nemůže dobře působiti a nabídla o tom důkaz. Ve svém odvolání
pak (č 1. 38) výslovně vytýkala jako neúplnost řízení, že byla
okolnost právě jmenovaná pominuta, ač k ní mělo býti přihlíženo,
aby se zjistilo, z čí viny má býti manželství rozloučeno. Vyjádření stran, že si veškeré vzájemné urážky a činy udavší se
až do narukování odpustily, nebylo dosti jasné, takže nastávají
pochybnosti, zdali se strany tím zřekly práva zaručeného jim
dle § 14 lit. c) citovaného zákona, že se v případech tam uvedených mohou dovolávati i skutečností dříve odpuštěných.
Avšak i kdyby se za to mělo, že nastalo takové zřeknutí
se, pak mělo býti také jednáno o tvrzení žalované, že se žalobce
v době po svém návratu z vojny dopustil manželské nevěry
(§ 13 a) cit. zák.) a že vykázal manželku z domu a hrozil jí zabitím, a zdali i jej stíhá proto vina na rozvratu v tomto manželství.
Bylo proto dovolání žalované jakož i obhájce svazku manželského vyhověti a po zrušení rozsudku obou předchozích soudu
uznati, jak shora uvedeno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne
12. října 1920, č. j. Rv II. 159/20/1.
Dr. Feigl
Citace:
Rozluku manželství lze vysloviti též z viny žalující strany dle § 11. nař. min. spravedlnosti ze d ne 9. prosince 1897. č. 283 ř. z.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 1, s. 30-32.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).