Č. 6813.

Nemocenské pojištění. — Policejní právo trestní: I. Kdo je zaměstnavatelem služebné zaměstnané v domácnosti manželů? — II. Promlčecí lhůta přestupku neohlášení služebné u nemoc. pokladny počíná vystoupením služebné ze služby.
(Nález ze dne 18. října 1927 č. 21321).
Věc: Vilém O. v Praze proti ministerstvu sociální péče o trestní nález. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Osp na Král. Vinohradech výměrem z 28. dubna 1925 uznala st-le vinným přestupkem § 31. zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., jehož se dopustil tím, že zaměstnával Boženu V. od 1. března 1924 a ji k nemoc. pojištění přihlásil teprve 19. července 1924, tedy po uplynutí třídenní přihlašovací lhůty, a odsoudil jej k pokutě 20 Kč, pro případ nedobytnosti k vězení na 48 hodin.
Zsp v Praze rozhodnutím z 27. února 1926 odvolání st-lovu nevyhověla a potvrdila nález I. stolice z důvodů v něm uvedených a poznamenala k vývodům rekursu, že dle konaného šetření Vilém O. zaměstnával služebnou Boženu V. jako přednosta domácnosti na svůj vlastní účet a že proto byl zaměstnavatelem Boženy V. dle § 4 odst. 1. nemoc. zák. Dále konstatovala zsp, že trestnost přestupku § 31 nemoc. zák. v daném případě není promlčena, poněvadž trestní řízení proti Vilému O. pro tento přestupek bylo dle spisů zavedeno ještě v 3měsíční lhůtě ode dne spáchání přestupku (§ 4 min. nař. z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z.).
Min. soc. péče rovněž nevyhovělo nař. rozhodnutím dalšímu odvolání a potvrdilo rozhodnutí II. instance z důvodů v něm uvedených, podotýkajíc ještě na vývody st-lovy: »Podle § 4. nemoc. zák. je zaměstnavatelem podle tohoto zák. osoba, na jejíž účet se vykonávají práce nebo služby uvedené v § 1 odst. 1. Odvolatelova manželka Marie O. uvedla při výslechu svém, že vlastního příjmu nemá a že dostává od svého manžela měsíční příspěvek na vydržování domácnosti, z něhož se však nemoc. příspěvek neplatí, ten poukazuje její manžel ze svého šekového účtu. Služebná jest zaměstnána v jejich společné domácnosti a přihlášky a odhlášky činí odvolatel sám na jméno manželčino. Pokud se týče namítaného promlčení přestupku jest odvolatel na omylu, domnívá-li se, že promlčecí lhůta běží ode dne nastoupení do zaměstnání; běží vskutku teprve ode dne vystoupení V. ze zaměstnání u odvolatele.«
Na toto rozhodnutí podal Vilém O. stížnost, v níž namítá: I. nedostatek pasivní legitimace, ježto zaměstnavatelkou Boženy V. byla manželka jeho, jež spravuje domácnost sama, služebnou najala, jí rozkazy udílela, ji živila a platila, také ji ze služby propustila a jako zaměstnavatelka v katastru členů pokladny jest zapsána. Jest prý nerozhodným, z jakých peněz služné služky a nemoc. příspěvek jest placen. II. promlčení domnělého přestupku, ježto lhůta promlč., ať již se čítá od uplynutí třídenní lhůty od vstupu služebné do zaměstnání (4. března 1924) aneb ode dne vystoupení ze zaměstnání (15. března 1924), v den vydání trest, nálezu (28. dubna 1925) dávno uplynula a st-l nebyl nikdy před tím osp-ou pro domnělý přestupek potahován k odpovědnosti.
O stížnosti této uvážil nss toto:
Ad I. Pojem zaměstnavatele definuje § 4 zák. o nemoc. pojištění dělníků ve znění novely z 21. prosince 1923 č. 248 Sb. ustanovením, že zaměstnavatelem podle tohoto zákona je osoba, na jejíž účet se vykonávají práce nebo služby uvedené v § 1, odst. 1 tohoto zák.
Úsudek žal. úřadu, že předpoklady tohoto ustanovení jsou splněny v osobě st-lově, má oporu v seznání manželky st-lovy, dle něhož vedení st-lovy domácnosti, včetně námezdních prací Boženy V., jde výhradně na náklad st-lův. To ostatně připouští st-l sám a je proto plně odůvodněn náhled úřadu, že jest tu předpoklad cit. § 4, t. j., že se vykonávají práce a služby osoby nesporně pojištěním povinné na účet st-lův. Je-li tomu tak, jest nerozhodno, že manželka st-lova, sdílející s ním společnou domácnost, vede hospodářství, služebnou silou disponuje, ji přijímá a propouští, nerozhodnu jest i okolnost, že manželka st- lova byla v katastru členů okr. nemoc. pokladny zapsána jako zaměstnavatelka, když dle výsledku šetření v její osobě nebyly splněny předpoklady cit. § 4. Jest proto námitka tato neopodstatněna.
Ad II. Podle dosud platného § 4 min. nařízení z 8. dubna 1855 č. 61 ř. z. promlčuje se policejní přestupek, nebylo-li do tří měsíců od jeho spáchání zavedeno o něm řízení. Pokud se týče termínu spáchání deliktu, o nějž tu jde, třeba přisvědčiti žal. úřadu, že rozhodným jest den vystoupení Boženy V. ze služby u st-le, jinými slovy, že tu jde o delikt trvající, t. j. o takový, při němž skutková podstata delikt ten tvořící, po dobu jeho trvání stále jest dána, čili že stav, který deliktem takovým byl způsoben, musí obsahovati v sobě stále se opakující a obnovující podstatné znaky deliktu samého. Tomu jest tak v případě opomenutí povinného přihlášení osoby obligatorně pojištěné (§ 31. nemoc. zák.) od okamžiku uplynutí k přihlášce stanovené třídenní lhůty nepřetržitě, pokud nezákonný stav — nepřihlášený pojistný poměr — trvá, v daném případě tedy od čtvrtého dne po vstupu V. do zaměstnání u st-le (4. března 1924) do jejího vystoupení ze zaměstnání, jež dle tvrzení st-lova se stalo 15. března 1924.
Trestní řízení zavedeno jest nikoli teprve vydáním trestního nálezu proti obviněnému — jak míní stížnost —, nýbrž každým stíhacím aktem kompetentního úřadu směřujícím proti obviněnému. Že by během promlčecí lhůty tříměsíční byl kompetentním úřadem podniknut takovýto stíhací akt proti st-li, však ze spisů zřejmo není.
Udání pokladny z 15. května 1924 směřuje proti Marii O. a nikoli proti st-li, a rekvisice osp-é, řízená na úřadovnu hl. m. Prahy na Král. Vinohradech, vydaná dne 5. června 1924, dožaduje se bez udání jména obviněné osoby »výslechů a zjištění rodinných, majetkových a výdělečných poměrů.« Z této rekvisice nelze seznati, že by byla stíhacím aktem proti st-li.
Nař. rozhodnutí vyslovuje, že promlčecí lhůta běží ode dne vystoupení Boženy V. ze zaměstnání u st-le, nezjišťuje však datum tohoto vystoupení. V tom směru jest ve spisech jedině tvrzení st-lovo, že oním datem jest 15. březen 1924. Pro zjištění, že od tohoto dne (15. března 1924) do zavedení trest, řízení proti st-li neuplynula tříměsíční promlčecí lhůta, není, jak shora uvedeno, ve spisech opory. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

STEINER, Arnošt. č. 6813. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 344-346.