Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 60 (1921). Praha: Právnická jednota v Praze, 400 s. + příloha
Authors:
= Právník, 60 (1921)
PDF

Podnájemníku nepřísluší právo žádati ve smyslu vlád.
nař. ze dne 25. června 1920 čís. 409 sb. z. a nař. za
odklad exekuce, povolené vyklizením pronajatých místností, vlastníku budovy proti nájemci.


První soudce povolil na základě soudního smíru, uzavřeného mezi vlastníkem domu a nájemcem, exekuci nuceným vyklizením místností tomuto pronajatých, jež nacházely se v podnájmu různých osob.
Tyto, zvěděvše o povolené exekuci, učinily návrh, aby jim
povolen byl odklad její ve smyslu vlád. nař. ze dne 25. června 1920 č. 409 sb. z. a n. dovozujíce v něm, že mají nárok na stejnou ochranu jako nájemce.
Návrhu bylo soudem exekučním vyhověno.
Rekursní soud usnesení prvního soudu změnil a návrh zamítl z těchto důvodů:
Podle § 1. odst. 1 vlád. nař. ze dne 25. června 1920 čís. 409 sb. z. a n. může exekuční soud na návrh povinného (nájemníka, domovníka, zaměstnance s bezplatným bytem atd.) až na dobu jednoho čtvrtletí odložiti exekuci vyklizením najatých nebo používaných místností za podmínek tamtéž uvedených. V daném případě návrh na odložení exekuce nepodal nájemce, nýbrž učiněn byl řadou podnájemníků a jest tedy řešili
především otázku, zda také jim lze tu přiznati oprávnění nájemci
v § 1. cit. vlád. nař. zaručené. První soudce k ní přisvědčil, soud rekursní pokládá však právní názor, z něhož při tom vycházel, za nesprávný, ježto podnájemníka za povinného ve smyslu cit. ustanovení uznati nelze. Soudní smír, na základě jehož nucené vyklizení domu bylo povoleno, uzavřen byl mezi vlastníkem jeho a J. D. jako nájemcem domu toho. J. D. zavázal se v této své vlastnosti, že veškeré místnosti nájemně užívané vyklidí a ve smluvené lhůtě odevzdá, při čemž vzdal se výslovně také ochrany jemu podle zmíněného nařízení příslušející.
Z toho plyne, že osobou zavázanou, »povinným«, jak ve smyslu cit. ustanovení tak i exekučního řádu (§§ 7. a 54. č. 1),
jest výhradně jen J. D., proti němuž exekuční návrh směřoval a
proti němuž také exekuce byla povolena. S výkladem, jaký první
soud dal dotyčnému ustanovení, není možno souhlasiti. Příčí se
doslovu jeho, neboť v něm se o podnájemníku vůbec nemluví, ač
různé jiné osoby jako k návrhu oprávněné se tam vedle nájemníka uvádějí, a již tím odůvodněn jest úsudek, že kdyby byl zákonodárce zamýšlel přiznati také stejné právo podnájemníku
jako nájemci, že by jej byl mezi osobami v závorce vyjmenovanými uvedl, to tím spíše když se uváží, že podle § 568. c. ř. s. veškeré výpovědi, příkazy, rozhodnutí a opatření, tedy i povolení exekuce nuceným vyklizením, dobyté proti nájemci, jsou účinnými a vykonatelnými i proti podnájemníku, pokud tomu nevadí právní poměr mezi tímto a pronajímatelem (vlastníkem). Mylně má první soud za to, že lze platnost ustanovení, o které jde, rozšířiti vůbec na každého, kdo používá místnosti, které mají býti vyklizeny, neboť takovýto extensivní výklad' jest nepřípustný
již proto, že cit. vlád. nař. jest rázu na výsost výjimečného, takže nutno je vykládali přesně a výklad extensivní jest tedy vyloučen.
První soud byl k němu patrně sveden výrazem v nař. se
vyskytujícím »používaných místností«. Leč volba jeho jest snadno vysvětlitelná tím, že nařízením oním dáno bylo oprávnění k návrhu na odklad exekuce jednak nájemcům, kteří mají místnosti najaty, jednak osobám, které místností používají na základě smlouvy služební, pracovní a pod. a o nichž nelze proto říci, že je mají najaty. Bylo tedy třeba vhodnou volbou výrazu mezi oběma skupinami osob rozlišovati.
Nejvyšší soud do volacímu rekursu nevyhověl,
odůvodniv své rozhodnutí takto: Znění § 1. nařízení vlády republiky československé ze dne 25, června 1920 čís. 490 sb. zák. a nař. nedopouští pochybnosti o tom, že návrh na odložení exekuce vyklizením místností najatých nebo jinak používaných přísluší pouze povinnému.
Povinným čili dlužníkem ve smyslu platného exekučního řádu (§ 4. č. 6 v původním znění) jest však ten, proti němuž směřuje titul exekuční a proti němuž exekuce jest vedena. Může jím zajisté býti také podnájemník, ale jen v poměru k nájemci, jestliže totiž tento jako vymáhající věřitel vymohl si proti podnájemníku exekuční vyklizení místností do podnájmu daných na základě exekučního titulu proti podnájemníku nabytého. Povolena-li však majiteli místností pronajatých exekuce nuceným vyklizením jich proti nájemníku podle exekučního titulu proti tomuto směřujícího,
není tu žádného právního vztahu mezi vymáhajícím věřitelem a
podnájemníkem, nelze tohoto pokládati za povinného a nelze mu
přiznati právo na odložení exekuce proti němu nepovolené.
Pokud se konečně v dovolacím rekursu poukazuje na to, že
kdyby byl správným názor rekursního soudu, znamenalo by to
obcházení zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. o ochraně nájemníků, dlužno vytknouti, že zákon ten propůjčuje ochranu bytovou vždy jen vůči pronajímateli, tedy nájemci vůči majiteli bytu a podnájemníku vůči nájemci, nikoli však podnájemníku vůči majiteli bytu.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne
7. září 1920 čj. R I 747/20-1. R. z. s. Dr. J. Říha.
Citace:
Podnájemníku nepřísluší právo žádati za odklad exekuce, povolené vyklizením pronajatých místností, vlastníku budovy proti nájemci.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 2, s. 64-66.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).