č. 5296.

Učitelstvo. — Administrativní řízení: I. O výměře požitků učitelek ženských ručních prací podle zák. č. 251/1922. — II. Judikátní rozhodnutí nebo pouhá poukázka?
(Nález ze dne 18. ledna 1926 č. 881).
Věc: Kristina B. v K. proti ministerstvu školství a národní osvěty o požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka, zatímní učitelka ženských ručních prací při obecné škole v K., konající službu od 1. ledna 1900 a vyučující 4 hodiny týdně, požívala podle zák. č. 274/19 a 495/21 31. května 1922 požitky VIII. hodnostní třídy 2. platového stupně .
Výnosem zšr-y mor. z 12. dubna 1923 byly st-lce poukázány na dobu od 1. června 1922 do konce prosince 1922 podle zákona č. 251/22 25%ní požitky podle VIII. hodnostní třídy 2. platového stupně . Do tohoto výměru byl podán rozklad, načež poukázala zšr výnosem z 22. června 1923 st-lce podle čl. XIV. posl. odst. zák. č. 251/22 od 1. června 1922 vyrovnávací přídavek ročně 2184 K. — — —
Výnosem ze 4. dubna 1924 odvolala zšr svůj výnos z 22. června 1923 pokud se týče osobního vyrovnacího přídavku, který byl st-lce poukázán, ač jí nenáleží. Na odůvodnění podotkla zšr toto: »Jmenované nenáleží dle čl. 14 zákona č. 251/1922 osobní vyrovnávací přídavek, poněvadž, majíc trvale 4 hodiny učebné povinnosti, nebyla provedením cit. zákona zkrácena ani ve výměře platů, jež jí ode dne 1. června 1922 byly přiznány 25% výměrou, ani v celkových služ. příjmech, jak vyplývá z výpočtu níže uvedeného. Podle pokynů, daných praktickými příklady prov. vynesení min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42.105/1 (Věstník z dubna 1923, strana 207), bylo také zde stran zjišťování případných nároků jmenované učitelky na osobní vyrovnávací přídavek postupováno takto: — — —
Poněvadž její služ. příjmy po provedení platové úpravy dle zákona č. 251/1922, jak shora dovozeno, značně převyšují její platy, jež jí náležely před platností cit. zákona, nemá nároků na vyrovnávací osobní přídavek dle čl. 14 cit. zákona. Drahotní přídavek v plné výměře, jež jmenovaná beze zřetele na percentuelní ostatní příjmy do 31. května 1922 pobírala, nemohou býti pro výpočet osobního vyrovnávacího přídavku směrodatnými, ježto nárok na tuto výměru drah. přídavků při percentuelních služ. příjmech nelze odváděti ani z ustanovení zákona č. 274/1919, ani z kteréhokoliv jiného platného předpisu«.
Proti tomu podala st-lka odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y. Při tom přihlíželo min. škol. k tomu, že v daném případě nešlo o přiznání určitých požitků na základě žádosti st-lčiny (podání z 1. května 1923 — jest připomínka správy školy) a že tedy v opravě poukazu nařízené výnosem zšr-y ze 4. dubna 1923 nelze spatřovati porušení nabytého práva, takže námitka stížnosti není v tomto směru opodstatněna.
Stížnost shledal nss důvodnou:
Stížnost mezi jiným tvrdí (v souhlase s rekursem, o němž nař. rozhodnutím bylo rozhodováno), že nař. rozhodnutím resp. rozhodnutím zšr-y ze 4. dubna 1924 bylo odnětím vyrovnávacího přídavku podle čl. XIV zák. č. 251/22 jí dříve přiznaného porušeno její nabyté právo. Stížnosti nutno dáti za pravdu.
Jest ovšem pravda, že ne každá emanace správního úřadu jest rozhodnutím nebo opatřením«, které jsouc schopno právní moci stane se — vešlo-li jednou v právní moc — základem práv stran, a je zejména též uznáváno judikaturou tohoto soudu, že pouhé pokladniční poukázky, kterými příslušný úřad poukazuje veřejnému zaměstnanci určité požitky o své újmě a bez judikující činnosti o určitých platových nárocích zaměstnance toho, nejsou takovými právní moci schopnými rozhodnutími a že tedy ani neprejudikují pozdějšímu uplatňování jinakých platových nároků oním zaměstnancem samým ani nezakládají pro zaměstnance nabyté právo s tím účinkem, že by úřad nemohl kdykoliv později svoje poukázky opraviti nebo změniti třeba v neprospěch zaměstnance. Jinak jest tomu však, jestliže zaměstnanec, nejsa spokojen platovou poukázkou jemu dodanou, vznese na úřad určitý přesně formulovaný nárok na jinakou úpravu svých požitků, když tedy je vznesen na spor takovýto určitý platový nárok zaměstnancův; když potom úřad o nároku takovém se vysloví, nemá výrok jeho již povahu pouhé poukázky, nýbrž autoritativního rozhodnutí o určitém na spor vzneseném nároku; takovéto rozhodnutí jest pak ovšem právní moci schopno a stane se — vejde-li v právní moc — právním základem pro úpravu onoho nároku zaměstnancova, a to podle povahy případu jak v neprospěch zaměstnance, že totiž zaměstnanec nemůže se již — vyjma případ obnovy řízení — domáhati později jinaké pro sebe příznivější úpravy onoho nároku, tak ovšem i v jeho prospěch, takže také úřad nemůže jednou v právní moc vešlé rozhodnutí dodatečně měniti v neprospěch zaměstnance, leč rovněž za předpokladů obnovy řízení.
V daném případě poukázala zšr st-lce od 1. června 1922 resp. od 1, ledna 1923 požitky v roční částce 4716 K resp. 4704 K. Když však shora zmíněným rozkladem z 1. května 1923 bylo se domáháno s poukazem na určitý zákonný předpis a zřetelem na určité skutkové okolnosti povolení vyrovnávacího přídavku pro st-lku, když tedy nárok st-lčin na takový přídavek byl před zšr-ou vznesen na spor, tu zšr výnosem z 22. června 1923 st-lce přídavek žádaný poukázala. Třebas tedy tento výnos zšr-y má rovněž zevně formu pokladniční poukázky (poukaz na berní úřad, o němž opisem byla zpravena st-lka cestou příslušného okr. úřadu školního), nutno v tomto výnosu přece shledati autoritativní rozhodnutí, kterým nárok st-lčin na uvedený přídavek byl příslušným úřadem uznán. Na tom nemění nic ta okolnost, že onen rozklad nepocházel přímo od st-lky, nýbrž že podán byl správou školy, když přece z kontextu jeho (»jde o formální chybu, o jejíž napravení učitelka prosí«) je zjevno, že správa školy rozklad podává jménem st-lky a k její žádosti, a když dále v řízení správním — pokud není výslovného opačného ustanovení — forma písemná pro uplatňování nároků stran předepsána není. Poněvadž pak uvedený výnos z 22. června 1923 nebyl se žádné strany opravným prostředkem napaden, vešel vůči st-lce ve formelní právní moc a stal se základem práv st-lčiných, která pozdějším odnětím, jež se nestalo ve formě a za podmínek obnovy řízení, nýbrž jenom pro nastalou změnu právního názoru úřadu, nezákonným způsobem byla porušena.
Uvedená námitka stížnosti je tedy důvodnou, a bylo tudíž nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž měl nss příčinu zabývati se též ještě ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 5296. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 229-231.