Č. 5602.

Učitelstvo (Slovensko): Trvá nárok městských učitelů na deputátní dřevo vůči městu dále, třebas učitelé ti se stáli učiteli státními?
(Nález ze dne 24. dubna 1926 č. 8780). Věc: Město K. proti župnímu výboru v Turčanském Sv. Martině (za zúč. učitele adv. Dr. Vlád. Domorázek z Prahy) o nárok učitelů na deputátní dřevo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V mimořádném valném shromáždění městské komise v K. z 5. dubna 1919 učiněno bylo toto usnesení: »Mestský výbor ohl'adom toho, že terajšý učiacý personál mimoriadného platu aj s deputátným drevom je do smrti vyvolený, jednohlasné uzavrie, že ti učitelia a učitelky, učbary a učbarky, ktorí dosial deputátné drevo mali ustálené, nárok na tohoto deputátného dreva aj v budúcnosti si zadržia bezohladu jeich preloženie, kím službu jeich konajú, to jest neopustia, do pense ne idu, alebo, dokial ich vrchnost zo služby neprepustí, v páde suspendovania tento deputát sa ím v tej miere zastaví to jest zdrži, v ktorej miere ich plat.«
Dne 29. února 1925 usneslo se městské zastupitelstvo takto: »Vzhladom na to, že vydávanie palivového dreva pre měst. zamestnancov dňom 1. januara 1924 zastavilo, městské zastupitelstvo nariadí, aby za vydávanie pál. dreva pre Jána L., Imricha Sch. a Alžbětu H. s uzavretím městského výboru č. 16/1919 povoleného podobné ako pre městských zamestnancov dňom 1. januára 1924 zastavilo.«
Když pak jmenovaní učitelé proti tomuto usnesení podali odvolání, rozhodl okresní úřad v K. dne 28. května 1924, že nepovažuje se za příslušná o záležitosti této meritorně jednati a odkázal rekurenty ve smyslu § 114 zák. čl. XXII : 1886 na cestu soukromoprávní. — — —
Dalšímu odvolání jmenovaných učitelů župní výbor župy povážské nař. rozhodnutím vyhověl a vyslovil, že město K. jest zavázáno pro jmenované učitele deputátní dřevo i na dále ve smyslu usnesení městského výboru z 5. dubna 1919 vydávati. — — —
Rozhoduje o stížnosti pokládal nss za nutné zabývati se nejprve otázkou, zdali úřady správní byly příslušný ve věci, o niž jde, rozhodovati. Uvážil v tom směru toto:
Jmenovaní učitelé byli, jak mezi stranami jest nesporno, až do postátnění škol, na nichž působili, učiteli městskými. Jejich poměr k obci byl poměrem veřejnoprávním a také úpravu služ. požitků jejich až do oné doby bylo posuzovati s hlediska práva veřejného. Požitky tyto stanovilo jim město jako úřad, opatření, jimiž se dalo, měla tudíž povahu rozhodnutí úředních. Tuto povahu právní mělo také usnesení výboru města K. z 5. dubna 1919, o něž oni učitelé svůj nárok na deputátní dřevo opírají. Povahy rozhodnutí neztrácí usnesení to ani tím, že zajišťuje jisté požitky i pro dobu resp. pro případ, když poměr učitelů k městu jako učitelů městských bude rozvázán. Neboť i zajištění požitků tohoto způsobu mělo zřejmě svůj důvod v onom dřívějším poměru učitelů k obci, bylo úpravou nároků jím se zřetelem k jejich služ. postavení jako učitelů městských přiznaných a jest v té příčině rozhodno, že jejich trvání prodlouženo bylo i na dobu, kdy učiteli městskými býti přestanou. Sluší proto nároky ty posuzovati jako nároky práva veřejného a nelze důvodně úřadům správním odpírati příslušnost, aby, vzejde-li o ně spor, o sporu takovém rozhodovaly.
Ve věci samé soud stížnost důvodnou neshledal. Město K. nepopírá ani platnost usnesení z 5. dubna 1919, ani že učitelům jmenovaným z usnesení toho nárok na deputátní dřevo vzešel. Své domnělé právo, poskytování dříví nadále jim odepříti, vyvozuje jen z toho, že obec je oprávněna na základě § 19 zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. zastaviti poskytování deputátního dřeva nadále městským zaměstnancům, což také učinila. Stížnost má za to, že by bylo »neslušné a nespravedlivé«, když zrušen byl nárok městských zaměstnanců na deputátní dřevo, aby se nárok ten ponechal zaměstnancům, kteří měst. službu opustili. Leč právě proto, že oněm učitelům nárok ten byl poskytnut i pro případ, že měst. učiteli býti přestanou a že případ, který usnesení z 5. dubna 1919 právě mělo na zřeteli, nastal, když stali se učiteli státními, není deputátní dřevo, jehož se jim dostává, již z toho důvodu služ. požitkem, který by jim jako zaměstnancům obecním byl poskytován a na který by tedy mohlo býti vztahováno ustanovení uvedeného předpisu zákona. Nějaká výhrada, že jim dřevo deputátní bude poskytováno jen potud, pokud budou míti na ně nárok i zaměstnanci městští, do usnesení z 5. dubna 1919 pojata nebyla; z práva obce, vyvozovaného ze zák. č. 394/22 zastaviti dodávání dříví svým vlastním zaměstnancům, nikterak nevyplývá právo obce toto plnění odepírati také osobám, jejichž nárok na ně byl sice založen se zřetelem k jejich někdejšímu služ. poměru k obci, avšak na trvání tohoto poměru závislým učiněn nebyl, když tento poměr skutečně pominul.
Stížnost, která opírá se právě jen o to, že měst. zaměstnancům nárok na deputátní dřevo byl odepřen, musila v důsledku předcházejících úvah býti zamítnuta.

Citace:

č. 5602. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 798-800.